Sociální demokraté si jako
téma číslo jedna v kampani k volbám do Evropského parlamentu (EP)
zvolili řešení dopadů hospodářské krize. Lídr kandidátky, akademik Jiří Havel
se k plánu pro ekonomický týdeník Euro vyjádřil následovně: „Evropa dává
na sociální oblast 27 až 28 procenta HDP, my pouhých devatenáct. Evropa dává
12,1 procenta HDP dona důchody. My poskytujeme českým důchodcům podporu ve výši
7,9 procenta HDP. Náš systém je velmi skromný a je na spodní hranici únosnosti
…“ O návrzích vládního Nervu si myslí, že „jsou v pořádku. Sám jsem se
k tomu přihlásil. Kde však zůstal člověk, který ponese důsledky? Musíte ho
motivovat, aby krizi překonal a mohl několik měsíců v rozumných podmínkách
přežít.“ Rozhodně nechci pochybovat o důležitosti státní péče o potřebné
občany. V tomto ohledu považuji plán sociálních demokratů za solidární a
jsem přesvědčený, že na takový program zareaguje velká část voličů. Je však
tento plán skutečně solidární, nebo se jedná jenom o typicky populistický tah?
Jaké důsledky by návrhy socialistů měly na nás všechny?
Podívejme se na celou věc trochu z nadhledu. Než se dostaneme k posouzení plánů ČSSD, znázorněme si Českou republiku jako obyčejného člověka. Podívejme se, jaké jsou příčiny a důsledky zadlužování obecně.
Začíná to nevinně, v hypermarketu narazíte na neskutečně výhodnou plazmovou televizi. Nemáte na ni ale hotovost (jak také jinak, z platu 13 tisíc čistého měsíčně), tak si ji koupíte na splátky. Tato situace se opakuje s autem, vybavením bytu, notebookem, drahým telefonem a ještě jednou televizí. Najednou dlužíte několika různým institucím půl milionu a na splátkách utratíte tolik, že ani nemůžete jít s kamarády na pivo. V tom se objeví neskutečně výhodná nabídka banky, která vám slibuje konsolidaci šesti vašich úvěrů do jednoho. Vy na tom z hlediska měsíčního rozpočtu vyděláte, místo osmi tisíc budete platit čtyři, sice delší dobu, ale hlavně, že vám to tolik nezatíží kapsu. Uzavřete s bankou smlouvu o konsolidaci a začnete splácet jeden půlmilionový úvěr a slibujete si, že už nebudete utrácet. Jenže přijde léto a vy chcete jet na dovolenou. A protože splácíte dluh, nemáte hotovost, abyste s ní dovolenou zaplatili. A tak se s cestovou domluvíte, že vám dovolenou prodá na splátky. A tak najednou nesplácíte čtyři, ale pět tisíc. Dovolená byla krásná, ale léto skončilo, přišla zima a s ní nesmyslně finančně náročné vánoční svátky. Syn chce k Vánocům snowboard a drahý iPhone, dcera měla nedávno osmnáctiny a chtěla by vlastní auto. A vy přece nejste nelidové, abyste svým dětem nedopřáli trochu té radosti ze života. Tak si ve dvou obchodech vezmete úvěry na snowboard a iPhone, v autobazaru na splátky koupíte nějaké starší levné auto. Vánoce proběhnou, děti vám poděkují a vy máte zase jednou dobrý pocit. Bohužel, přijde leden a s ním složenky, a místo jedné už je to zase pět složenek na splátky úvěrů v celkové výši … osm tisíc korun??? Tam jsme přece byli před rokem, tak kde se stala chyba? Vynadáte si do blbců, a jdete znovu do banky – žádat o další konsolidaci. A jsme zase na začátku koloběhu dluhů. Ten zopakujete ještě jednou a … dostanete se do situace, kdy vám žádná banka nepůjčí. Problém je v tom, že teď už dlužíte půldruhého milionu a splácíte deset tisíc měsíčně. Dostáváme se k hořkým důsledkům blahobytu, který jste si uplynulé čtyři roky dopřávali. Žili jste si na vysoké noze, uměli jste si zvyšovali životní standardy a teď nevíte, jak z toho ven. Nakonec u vás jednoho odpoledne zazvoní exekutor, chce po vás majetek za jeden a půl milionu korun plus úroky. Jenže vy doma máte jen plazmovou televizi, telefon, koženou sedačku a před domem auto. Exekutor odhadne, že vyprázdněním vašeho bytu získá pouze nějakých 200 tisíc. Teď vyplyne na povrch obrovský háček. Když jste před rokem podepisovali třetí konsolidaci půjček, museli jste ručit svým bytem, protože milion vám s příjmem 13 tisíc nikdo nechtěl půjčit. Takže vám exekutor zabaví veškerý majetek včetně bytu. V horším případě ani to nestačí a vy končíte ve věznici Odolov, odkud si budete dva roky vydělávat zalepováním obálek na … na tu plazmovou televizi, kterou vám sebral exekutor. Přestal jste být svobodným občanem.
Vraťme se zpět k úvaze o Českém dluhu. Česká republika se fakticky nachází někde mezi hranou dluhové propasti a pádem do ní, tedy tam kde občan z našeho příkladu byl, když podepisoval onu třetí konsolidaci a jako zástavu dával svou střech nad hlavou. Jen na umoření úroků z českého zadlužení se ročně vynaloží přes padesát miliard korun, jistinu (skutečnou dlužnou částku) už několik let nedokáže splácet vůbec.
Předpokládá se, že letos český dluh vzroste nad hranici jednoho bilionu a sedmdesáti miliard korun, což je více než čtvrtina HDP. Roční úroková sazba (nám známá jako RPSN) už nyní přesahuje 20 procent a vzhledem ke stále dalšímu zadlužování neustále roste. Položkami českého dluhu jsou ze tří čtvrtin střednědobé a dlouhodobé dluhopisy, tedy půjčky státu splatné v rozmezí 3 až 50 let, přičemž dluhopisy s nejdelší splatností jsou v něm zastoupeny minimálně, reálně se splatnost dluhopisů pohybuje mezi třemi a deseti lety. Vzhledem k tomu, že Česko neustále hospodaří na dluh, je zapotřebí si rok po roce půjčovat stále další desítky až stovky miliard, což stále zvyšuje státní dluh. Zapomeňte na poučku, že stát může zaplatit všechno. Ve skutečnosti nás nezodpovědné hospodaření vlád zejména od roku 1998 (98-07 vzrostl státní dluh ze 150 na 850 miliard – pamatujete, koho jste si v této dekádě volili, aby vám vládl?) dostalo do situace, že jsme schopni splácet pouze úroky našich dluhů. O „nás“ přitom mluvím z toho důvodu, že český dluh neplatí a nezaplatí stát, jak nás učí sociální demokraté. Státní dluh do posledního haléře zaplatíme my, občané České republiky. V současnosti máme ještě příležitost státní dluh splatit „normálně“.
Víte ale, co bude následovat za pár let, až nám nepůjčí vůbec nikdo, protože budeme v takové situaci, že nezvládneme splácet ani úroky? Budeme muset požádat o podporu Mezinárodní měnový fond (MMF) nebo Světovou banku. A teď se dostáváme k nejzajímavější části: jak deset milionů Čechů zaplatí státní dluh. MMF nám poskytne peníze pro pokrytí provozu státu a nastaví velmi přísná pravidla pro splácení státního dluhu. Všem občanům země se skokově zvednou daně o nemalou část (tedy ze 20 tisíc hrubého nebudete mít čistého 15 tisíc, ale třeba jen 10), sociální podpory všeho druhu se sníží na minimální úroveň, budou probíhat obrovské škrty v infrastruktuře. Prakticky by to znamenalo, že bychom začali platit obrovské daně, naše postupně zkrášlovaná města by opět začala šednout, silnice by se nemohly ani opravovat, ale to by nevadilo, protože v autech bychom stejně nejezdili. Na dovolenou by jezdili jen ti nejbohatší z nás. Stát by přestal být svobodným. Nevěříte? Tak si místo nové plazmové televize udělejte výlet do Maďarska. To je totiž přesně ten případ země, která se dostala do situace, kterou jsem popisoval.
A teď zpátky k sociálním demokratům a jejich „lidumilnému“ programu. Jednoduše řečeno, zvýšení sociálních podpor a obecně finanční politika ČSSD, včetně rušení poplatků u lékaře, zlepšuje naši situaci velmi krátkodobě. To, že socialisté rozdají penzistům 13. důchod, odpustí lidem poplatky u lékaře nebo zvýší podporu v nezaměstnanosti, je ve skutečnosti nezodpovědný krok – předlužený stát (tedy množina všech jeho občanů), si vypůjčí další peníze. Z dlouhodobého hlediska nás takové hospodaření jen rychleji tlačí do dluhové pasti. Státní dluh se zvýší o další dvě stovky miliard a kdoví, jestli právě tyto peníze nás neshodí do oné propasti. Rozhodně to není to, co my, obyčejní lidé, potřebujeme. Co naopak naše země potřebuje, je okamžité ukáznění naší fiskální politiky, snížení státních výdajů a hospodaření s přebytkem. Je jisté, že pro občany této země to nebude nejpohodlnější řešení. Zajistí nám to však slušnou životní úroveň i za deset let. Nikdo z nás by si neměl myslet, že „stát je bohatý“ a tudíž za nás může platit. Budeme-li si to myslet, vždy se najdou politici, kteří budou na takovém principu hospodařit. Důsledky ale budou katastrofální a zaplatíme je my všichni, a to velmi draze.
