Maloměšťácká inkvizice

Pohádku o Kocourkově připomíná způsob, jakým se naše země vypořádává s křivdami skutečnými i domnělými, ke kterým docházelo zejména v padesátých letech dvacátého století. Přesto, že od sametové revoluce uplynulo již dvacet let, stále nejsme schopni byť jen vytvořit jednotnou koncepci, jak se s minulým režimem vypořádat.

    Píše se rok 2009. Za pár měsíců se zřejmě desítky tisíc Čechů sejdou na náměstích českých měst, aby si připomněli a společně oslavili 20. výročí pádu komunistického režimu u nás. Dalo by se předpokládat, že po tak dlouhé době už česká společnost překoná komplex, který se u ní, nikoli vlastní vinou, vyvinul „blahodárným“ působením Komunistické strany Československa, která na výchovu české společnosti v letech 1948-1989 měla rozhodující vliv. Opak je pravdou.

Příští týden, v pátek 20. března, má k výkonu trestu nastoupit Ludmila Brožová-Polednová. Tato žalobkyně doktorky Milady Horákové byla odsouzena k šesti letům odnětí svobody za účast na justiční vraždě. Jako žalobkyně možná justiční vraždě napomáhala – nepravdivě u soudu doktorku Horákovou napadala, že „v podzemí dávala dohromady bandy ke zničení naší republiky“. Není pochyb o tom, že snaživá soudružka Brožová-Polednová pomohla režimu, aby se zbavil nepohodlné Milady Horákové. Žalobkyně však není odpovědná za rozsudek a tudíž za smrt Milady Horákové. Její čin nepochybně je odsouzeníhodný a jako takový jsem za něj vděčný. Problém je však v tom, že mnoho dalších aparátčíků je stále na svobodě, užívá si důchodu a tváří se, že je všechno fajn. Smutnou pravdou je, že pro tyto lidi skutečně je všechno fajn.

    Příkladů je mnoho, uvedu jen jeden. Milouš Jakeš: v roce 1968 se nepochybně zasloužil o okupaci tehdejšího Československa vojsky našich „spojenců“. Zasloužilý soudruh Jakeš pak v letech 1987 až 1989 byl generálním tajemníkem KSČ. 5. prosince 1989 byl ze strany vyloučen, nejspíš proto, že nedokázal udržet tento úžasný subjekt u moci. V roce 1996 vydal vzpomínkovou knihu Dva roky generálním tajemníkem, naposledy 15. listopadu minulého roku nabádal členy několika okresních výboru KSČM a mladé komunisty k využití ekonomické krize ve prospěch komunistických ideologií (odkaz na přepis jeho projevu). To je jistě fajn...

    Jakeš byl samozřejmě za svou „budovatelskou“ činnost souzen. Přesněji řečeno, byl spolu se svým kolegou, Jozefem Lenártem, obžalován z „přípravy k trestnému činu rozvracení republiky“. V rozsudku je uvedeno, že se tito dva pánové „jako českoslovenští občané ve spojení s cizí mocí dopustili jednání pro společnost nebezpečného“, jinými slovy, že v podstatě vyjednali okupaci své vlasti cizími, rádoby spojeneckými armádami. Obžaloby byli zproštěni, jelikož „nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byli obžalovaní stíháni“. Celý rozsudek si můžete přečíst na webu policie. Osobně si dovolím upozornit na sedmou stranu rozsudku – tam je totiž uvedeno jméno předsedy senátu, tedy člověka za rozsudek odpovědného. Toto jméno je JUDr. Jindřich Fastner (narozený 1945). Tento pán byl zvolen do funkce „soudce z povolání“ v roce 1975 (odkaz na jmenovací listinu) – tedy v době normalizace. Svoje bývalé soudruhy už z principu soudružství přece nemohl odsoudit.

    Jako mladík narozený deset let po tomto jmenování vás nebudu poučovat o tom, jak moc se se „zločinným“ komunistickým režimem museli ztotožňovat soudci, kteří podle jeho pravidel měli rozhodovat. Jisté však je jedno, metodika vypořádávání se s komunistickým režimem je špatná. Soudce Fastner totiž není zdaleka jediným aktivním odchovancem komunistického režimu, takových soudců v Česku máme víc.

    Dokud v české justici budou jako soudci vystupovat lidé, které jako soudce vychoval komunistický režim, je úplně zbytečné se jakýmkoli vypořádáváním s tímto režimem vůbec zabývat. Dokud náš skvělý prezident bude bránit mladým, čekatelům, aby se stali soudci, bývalí (skutečně bývalí??) komunisté budou rozhodovat o tom, kdo je a není zodpovědný za komunistický režim. Dokud se neomladí celý český politický aparát, nebude vůle tyto lidi z jejich pozic cíleně odstranit (soudruh soudruha ne a nedá). Dokud se nezmění naše uvažování, nezmění se ani politický aparát. Dokud my sami zůstaneme těmi věčně ohnutými chudáky Čechy, které chce každý jenom vydírat, nezmění se naše uvažování. Dokud jako národ nebudeme sebevědomí, zůstaneme věčně ohnutými chudáky Čechy. Dokud nezačneme jako národ nebudeme sebevědomí, přestaňme se „vypořádávat“ s komunistickým režimem. Do té doby jsou tyto snahy směšné a jen ukazují na naší národní nevyzrálost a maloměšťáctví.

Tento článek je publikován také v e-deníku Politikon.cz.