Dramatikův pohled na NATO

Bývalý český prezident, Václav Havel, se ve čtvrtek ráno na Radiožurnálu vyjadřoval k budoucímu vývoji Severoatlantické alianci (NATO). Jeho přáním je, aby se NATO rozšířilo o Bělorusko a Ukrajinu, aby v Bělorusku skončila diktatura a aby NATO svých cílů dosahovalo nevojensky.

Celý rozhovor si můžete poslechnout v archivu Radiožurnálu. V úvodu náš bývalý nejvyšší ústavní činitel správně vyjadřuje názor, že NATO je nutně ohraničeno, a to jak hodnotově, tak geograficky. Geografické hledisko můžeme vynechat, přeci jen vzdálenosti v dnešním světě nepředstavují problém. A je vcelku nasnadě, že spolek, který má v názvu slovo „severoatlantický“, zřejmě nebude sestávat ze států jižního Pacifiku. Dovolím se ale zastavit u onoho hodnotového vymezení NATO.

Na českém webu NATO se můžeme dočíst, že „základním účelem NATO je tedy ochrana svobody a bezpečnosti všech jejích členů, zajišťovaná politickými a vojenskými prostředky, v souladu s principy Charty Spojených národů.“ Dále se v textu píše, že NATO je „aliance založená na společných hodnotách demokracie, lidských práv a zákonitostí“. Zmiňovaná hodnotová ohraničenost NATO může obsáhnout pouze státy, které jsou založeny na stejných základech. Čeho si ale na těchto zemích, zejména na Bělorusku všimne člověk, který se umí rozhlédnout dál než na svůj českočeský dvorek?

Nejprve krátká recenze běloruské „demokracie“. Běžného Čecha při pohledu na běloruský státní znak napadne, že se tato „demokratická“ země nějakým způsobem zasekla v letech osmdesátých. Dodnes totiž ve státním znaku má rudou hvězdu, ke které se kruhově sbíhají obilné klasy. Ale budiž, znak o zemi může něco vypovídat, ale její hodnoty jsou patrné spíš z místního dění. Co tedy o Bělorusku vypovídá běloruské veřejné dění?

Prezidentské volby v roce 2006 ziskem 80% vyhrál současný prezident, Alexandr Lukašenko. Volby provázela silová opatření proti kandidátům opozice a jejich průběh výsledek označila Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE) za „nedemokratický“. Totéž prohlášení OSCE vydala i po loňských parlamentních volbách. O těchto běloruský prezident dlouho dopředu prohlašoval, že budou otevřené a demokratické, nicméně výrok OSCE byl jednoznačný: „Dokud vláda nevydá množství jasných signálů dokazujících její zájem na demokratickém průběhu voleb, ... tyto volby nakonec nesplní požadavky OSCE na demokratické volby.“ (Celou zprávu OSCE o volbách si můžete přečíst zde. Dokument je v angličtině.)

Ukrajina je naproti tomu demokratická země. Bohužel, dění na Ukrajině dlouhodobě ukazuje, že se nejedná o zemi, která by měla být spolehlivým partnerem pro NATO. Pro naše americké přátele je jistě skvělé, že se Ukrajina nemá v lásce s Ruskem, na druhou stranu, tyto dvě země si v nezralosti své politiky nezavdají v ničem. Nedávná plynová krize jen ukázala, jak spolehlivými partnery jsou. Rusové přes Ukrajinu transportují plyn, Ukrajinci si mnou ruce, protože si evidentně můžou brát z ruského plynu zadarmo. Ukrajinci však nejsou příliš chytří zloději, a tak kradou pořád víc a víc, až se jednoho dne Rusové naštvou a přestanou plyn dodávat. Chápu, že pan prezident Havel je humanista, humanista a zase humanista, takže je pro něj Ukrajina evidentní obětí zlovůle těch zlých Rusů. To však nic nemění na faktu, že Ukrajina není žádná chudinka země a že pro západní země není a ještě dlouho nebude seriózním partnerem.

Pan prezident Havel přišel do Radiožurnálu buď trestuhodně nepřipravený, nebo už je opravdu mimo mísu a měl by se držet humanitních oborů namísto komentování budoucího vývoje NATO. Takovéhle matení veřejnosti, to ne a není pěkné. Mluvit o konci diktatury v Bělorusku, když tamní prezident má před sebou ještě pěkných pár let života, to je jako když předseda komunistů, Vojtěch Filip, se začne v televizní diskuzi dušovat, že Komunistická strana Čech a Moravy je a je a je veskrze demokratickou stranou.

Nemohu se zbavit pocitu, že bývalí prezidenti jsou přeci jen bývalí prezidenti. Pan Havel nám jistě může předat mnoho morálních rad pro život. Jeho znalosti zahraniční politiky se však zdají tristní. Bohužel, je to jen další z projevů nekompetence českých politiků, kdy pánové radši melou páté přes deváté a dohromady neřeknou nic rozumného. Sním o světě, kde politici budou vědět, o čem je řeč.