Evropská Unie je neštěstím? Úvaha na téma, proč potřebujeme EU

EU se potácí v problémech a škodolibí lidé se radují – jen blázni se radují, když přichází neštěstí. EU vznikla na základě Treaty of Rome – Řimských smluv v roce 1956 jako reakce na největší neštěstí ve světové historii - vznik dvou světových válek a 80.000.000 obětí těchto. Tato skutečnost, vedla šest evropských zemí k tomu, aby se dohodly na kooperaci. Aby již nikdy nedošlo k válkám na evropském území. Nacionalismus a komunismus byly největším zlem, které lidstvo poznalo. Jakékoliv ideologie, které se považovaly za absolutní a konečné (včetně náboženského fanatismu) vedly ke ztrátě svobody a mrtvým tělům.

EU určitě nefunguje optimálně. Politici dělají chyby nejen v Čechách, ale i v Německu, Francii, Itálii nebo jiných evropských zemích. Jaká je alternativa? Návrat do 50- nebo 30-ých let minulého století?

Nedodržování Maastrichtských kritérií přivedly celou Evropu na pokraj finanční propasti. Bankovní systém se dostal do problémů, protože vlády nejsou schopny (nebo jen stěží) splácet své dluhy. To má za dopad, že státy, které nutně potřebují další peníze tyto dostanou jen za cenu vyšších ůroků a tyto zase zvyšují zadluženost. Není to ale tak dávno, kdy velké části politického spektra křičely, že dluhy jsou dobrá věc a hlavně stát je důležitým investorem. Tomu ale tak není.

 Chce snad někdo vinit banky za to, že chtějí prosperovat a půjčují peníze svým vládam, svým statům? Nehledá snad každý z nás možnost někde zaparkovat peníze, aby mu přinesly úrok?

Ten kdo investuje, nepoužívá peníze ke své spotřebě, ale chce, aby je mohl použít v budoucnu a aby se mu zhodnocovaly. To je přeci v pořádku. Každý, kdo prodává svoje staré auto, nebo zděděný dům po babičce se snaží, aby mu tento majetek přinesl co nejvyšší cenu. A úplně stejně se chovají banky a fondy, které investovaly peníze svých klientů do komodit, které uspokojí své klienty – tedy i do státních dluhopisů, které po mnoho dekád byly považovány za bezpečný přístav. Teď ale nastala změna. Banky a fondy se bojí půjčovat státům, protože evropské země žijí již desítky let na dluh a nejsou schopny tento snižovat – naopak, dluhy rostou. Tomu se říká „ztráta důvěry“ – credere –  důvěřovat - kredit.

Pro ty, kteří by chtěli tvrdit, že za komunismu bylo všechno lepší, bych rád poznamenal, že pád železné opony byl způsoben nespokojeností občanů a obrovského zadlužení. Byl také způsoben rozdělením hranic, výjezdními doložkami, celními prohlášeními, omezením svobody, pohybu a kapitálu – tedy totální regulací a kontrolou . A abych nezapomněl, cenzurou – omezením svobody slova a projevu. To je to, co my, všichni bloggeři nebo novináři používáme k tomu, abychom kritizovali to, s čím jsme nespokojeni. EU děkujeme za svobodu, kterou jsme v minulém století měli jen 30 let.

Jestliže chceme, aby naše životní situace se zlepšovala, nemůžeme mít zájem na tom, aby se společenství, které nám přineslo prosperitu a svobodu, rozpadlo. Dokážete si představit, co by se stalo, kdyby EU přestala existovat? Kdyby se na každých hranicích zase zaváděly kontroly a kdyby měna tohoto státu zase neměla cenu papíru, na kterém byla vytištěna?

Cesta z této krize nebude jednoduchá, ale je nutná. Státní výdaje musí v budoucnosti být nižší než příjmy. Příjmy ovlivním hůře než výdaje. Je to jen na každé vládě, kolik utrácí. Evropské vlády si kupovaly hlasy voličů pořád novými sliby, které byly velmi drahé. Teď musíme za tento mejdan zaplatit. Tato těžká cesta, která bude znamenat snížení státních výdajů, tedy šetření, je lepší, než rozpad EU. A pro škarohlídy, kteří tvrdí, že svoboda se nedá jíst, uvedu jen, že diktatura, ať už proletariátu nebo vlastenecká, také ne.