Jedna z mnoha pouček demagogů, kterou si tak skvěle osvojili i komunističtí ideologové či normalizační novináři zněla: „Když nesedí fakta, tím hůře pro fakta." Není náhodou, že je toto heslo vlastní i Pavlu Páralovi, který ve svém komentáři („Co hledal Paroubek v hotelu Savoy", MF Dnes, 19. 2. 2008) prokázal, že ani změna režimu na této jeho schopnosti nic nezměnila.
Za prvé: ČSSD si nenajala žádné soukromé detektivní agentury na sledování kohokoliv. Stejně tak je absurdní myšlenka, že by ČSSD více jak rok a půl po nástupu ODS k moci a po akci „noc dlouhých nožů" ovládala tajné služby způsobem, aby byla schopna je úkolovat. Pokud je pravda to, co se píše o okolnostech úniku nahrávky z hotelu Savoy, pak je to na okamžitou rezignaci ministra vnitra Ivana Langera, pod nějž obě údajně zapojené složky - Útvar zvláštních činností i civilní rozvědka - spadá.
Takové špionomanské praktiky jsou spíše než ČSSD vlastní lidem jako je Marek Dalík nebo právě Miroslav Šlouf, o jejichž praktikách i zasahování do bezpečnostních složek státu kolují jak svědectví (včetně těch v knize redaktora MF Dnes J. Kmenty „Kmotr Mrázek"), tak legendy.
Za druhé: Nikdy jsem nezasahoval a nezasahuji do demokratických rozhodnutí nižších článků strany. Musím respektovat a respektuji rozhodnutí suverénních orgánů ať již místních, okresních či krajských ve věci sestavování jednotlivých kandidátek do příslušných voleb. Na druhou stranu, jako předseda strany nejsem „kladečem věnců", ale jsem také částečně odpovědný za volební výsledky strany. A jako lídr kandidátky do sněmovních voleb v Ústeckém kraji je tato má odpovědnost přímo zavazující. Proto nemohu a nechci mlčet, pokud by někdo chtěl dělat z ČSSD mladšího bratra ODS a místo samostatné politické strany degraduje její svébytnost na úroveň jakéhosi apendixu ODS. Pokud bych činil opak, možná bych tak splnil přání panů Topolánka, Dalíka, Klause, ale i Párala, na druhou stranu bych zradil své poslání coby předsedy ČSSD. Myslím, že těmto pánům (i dalším jim podobným) by se líbilo, kdyby ČSSD byla jen takovou „lehce opoziční" stranou, což by veřejnost jistě „honorovala" poklesem volebních preferencí. Pak by ovšem byla hlavní zbraní vůči ČSSD nikoliv brutalita útoků, ale ironie.
Negativní reakce některých představitelů ČSSD v Ústeckém kraji jsou pochopitelné, mají své představy o politice ČSSD, odlišné od těch, které jsem popsal, ale názorový střet k demokracii patří a ČSSD byla, je a bude vždy výsostně demokratickou stranou. Sektářství je vlastní jiným stranám, bohužel i některým českým.
Za třetí: Celá kampaň, která započala skandálním výrokem ministra vnitra Langera, který vyhrožoval tím, kolik lidí „půjde bručet", pokračovala absurdním obviněním premiéra Topolánka, který bez důkazů a před ukončením vyšetřování již předikoval jeho výsledek a do níž spadá i filosofie Páralova článku, má jediný cíl. A tím je odvést pozornost od podstaty problému, totiž že se kancléř prezidenta Klause, tedy člověk nejbližší hlavě státu, schází s člověkem, který měl - a pravděpodobně stále má - kontakty na organizovaný zločin. Tak, hoši, řekněte už konečně oba veřejnosti, o čem jste spolu mluvili!
Pan Páral by se neměl tolik zalykat snahou odčinit své hříchy minulosti a vnutit se do přízně svých někdejších ideologických odpůrců na úkor objektivnosti svých názorů. Měl by si uvědomit, že jedním z oblíbených hesel, například současného ministra vnitra Langera, je rčení, že „zrada je vítána, zrádce nikoliv". Hořký osud plukovníka Kubiceho, který - možná v dobré víře - se nechal zmanipulovat Topolánkovými poddůstojníky v čele s Markem Dalíkem, budiž mementem i pro Pavla Párala.
Myslím, že někteří pravicoví novináři, obdivovatelé Václava Klause, by měli trochu krotit své zklamání z průběhu prezidentské volby. To, že ODS dokázala prosadit Václava Klause jen nejtěsnějším rozdílem a „díky" náhlé fyzické a názorové „indispozici" jedné poslankyně a jednoho poslance by mělo vést zejména ODS i Václava Klause k jisté pokoře. Je ovšem znám, budou se tvářit, že vyhráli ne „o prsa", ale o „pět koňských délek".
