Tulák

V parku pobíhal malý chlupatý pejsek. Byl sám. Bez obojku, bez řemínku, bez náhubku, bez pána. Našel si pár kostiček u popelnic na jednom pražském sídlišti. U této popelnice občas nacházel tu trochu jídla, která byla nezbytná pro přežití. Navíc kousek od posledního panelového domu v řadě byla jakási vodní nádrž, ve které našel i vodu a mohl se v ní vykoupat, nebo se z ní napít, když potřeboval.

Byl sám už pár let. Šedivá bradička svědčila o pokročilém věku. Své jméno, které mu dali lidé, už si nepamatoval. Pamatoval si jen, že je měl moc rád. Až do té doby, než se jim něco stalo. Nevěděl co. Něco se jim ale stát muselo. Žil v rodině, byla tam mamka s taťkou a malý kluk. Pejsek je měl rád z celé své psí dušičky tak moc, jak to snad dokáže jenom pes.

Jednoho dne byl kluk ve škole. Mamka s taťkou o něčem mluvili. Občas se podívali směrem k pejskovi, z čehož pochopil, že se mluví o něm. Otec si vzal klíčky od auta a pejsek šťastně začal vrtět ocáskem. Věděl, že se chystá na výlet. Seběhl s pánem z prvního patra a naskočil do otevřených zadních dveří škodovky. To bylo jeho místo. Uložil se na zadním sedadle a těšil se na nové dobrodružství, které ho čeká. Vůz se rozjel. Pán na něj nemluvil. Vůz jel několik minut a náhle se zastavil. Pán vystoupil a otevřel zadní dveře. Byli kdesi v nějakém lese. Pejsek vyskočil z vozu, když mu pán otevřel dveře a běžel se proběhnout k nejbližším stromům. Náhle uslyšel zvuk motoru. Auto i s pánem odjíždělo pryč.

Psík začal štěkat. No však se pán vrátí, určitě si jen neuvědomil, že tu pejska zapomněl. Tak si pejsek lehl u cesty a čekal, až se škodovka vrátí. Nevracela se. Pravděpodobně se pánovi něco stalo. Bylo celkem horké léto a pejsek dostal brzy žízeň. Odejít ale nemůže! Co kdyby se pán vrátil? Ležel vysílen žízní. Bylo léto a blížil se večer. Obloha se zatáhla a začalo pršet.

Pejsek ležel na okraji cesty celý promoklý a čekal, až pojede to JEHO auto. Nakonec pochopil, že se muselo něco stát. Žádné auto už pro něj nepřijede!

Z louže, která zbyla po dešti, se nakonec napil. A vydal se na cestu. Cestoval různě a mnoho let. Setkal se s bolestí, když se porval s divokým psem, nebo když byl nakopnut zlými lidmi. Cestoval po vesnicích. Někteří lidé jej odháněli, takže se začal lidí bát. Někteří mu ale naopak mu dávali nažrat. Nikdy se k nim však nepřibližoval. Až nakonec došel až na to sídliště, kde si vybudoval jakýsi domov. Přespával pod schodištěm do vchodu jednoho panelového domu. Bylo to takové místo zarostlé křovím, takže ho tam nikdo nenašel. Vyběhl odtamtud většinou brzo ráno a vracel se až na noc, takže se nemusel příliš bát obtěžování lidmi. Navíc tam kdosi vyhodil jakousi starou bundu, do které se mohl zahrabat, byla-li zima. Každé ráno se vydal na cestu po sídlišti. Oběhl kontejnery, okolní domy, očichal travnaté plochy na sídlišti, proběhl parkem, došel se napít vody, případně se vykoupat. Poté si někde ve stínu, nebo v suchu zdříml. To záviselo na počasí. Pak už byl večer a pejsek si mohl dojít do své skrýše pod schodama. Takto ubíhaly dny jeden za druhým. Až jednoho dne…

Zase vyšel brzo ráno ze svého úkrytu k nedalekým popelnicím, ale on tam kdosi byl! Jakási stařenka vynášela odpadky. Pejsek znejistěl. Nikdy předtím se mu v tuto dobu nestalo, aby někoho potkal. Proto si sedl opodál a sledoval, co ta paní bude dělat. Cítil, že od ní nehrozí nebezpečí. Paní vysypala odpadky a všimla si psíka. Řekla cosi laskavým, stařeckým hlasem. Pejsek seděl dál a ani se nehnul, jen sledoval ty pomněnkově modré oči v té staré vrásčité tváři. Paní zase něco řekla, pak se otočila a odešla. Pejsek vypustil tuto příhodu z hlavy a běžel si za svým. Druhý den ráno šel opět k té popelnici a ta paní tam byla zase. Vyndala cosi z kapsy a položila to na zem vedle popelnice. Opět odešla. Pejsek ještě chvíli čekal a potom se nedůvěřivě vydal na průzkum, co to tam vlastně je. Byly tam KOSTI! Ale jaké! Krásně prorostlé kostičky ještě se zbytky masa. Navíc čerstvé a chutné. Pejsek si pochutnal. Navíc z těch kostí cítil pach té paní a pamatoval si ho. Další den byla paní u popelnice opět. Pejsek si opět sedl opodál a sledoval ji. Paní vyndala opět něco z kapsy, ale tentokrát to nepoložila na zem. Držela to v ruce a něco povídala. Pejsek znejistěl. Na jednu stranu cítil instinktivně, že té paní může věřit, ale na druhou stranu měl s lidmi příliš mnoho špatných zkušeností.

Nakonec zvědavost a hlad zvítězily nad obezřetností a strachem. Pejsek se vydal na cestu blíže k té paní. Pomalými krůčky se k ní blížil. Paní se ani nepohnula, namísto toho konejšivými slovy lákala psíka blíže k sobě. Věděla moc dobře, jaká je samota. Pejsek už byl skoro na dosah, stále připraven utéci při prvním náznaku útoku. Ten ale nepřišel. Došel až k paní. Cítil pronikavě její levandulovou vůni. Jak dlouho už necítil vůni člověka takhle z blízka? Vzal si z její ruky kus slaniny. Opatrně, pomalu aby ji neporanil. Nakonec strach přeci jen zvítězil a pejsek utekl. Druhý den běžel k popelnicím, paní tam ale nebyla. Pejsek čekal, ale paní už nepřišla. Už nikdy. Předchozího odpoledne zemřela na infarkt. Levandulová vůně se rozplynula, ale pejsek na ní nikdy nezapomněl.