Je pár věcí, které nás odlišují od jiných živočišných druhů. Samolibě se pokládáme za vrchol evolučního řetězce a z vlastní vůle si stanovujeme určité normy, postoje a pozice vůči ostatním lidem a okolnímu světu. Dospěli jsme tak daleko, že celý náš život je kalkulace. Svou skutečnou tvář jsme se naučili šikovně skrývat a stydět se za své city, za známku vysoké inteligence považujeme schopnost své city skrývat a ovládat.
Dospěli jsme tak daleko, že člověka, který dá najevo svou lidskost, který projeví svůj cit a své emoce považujeme za slabocha, nebo za jedince, který se neumí ovládat.
Člověk je úžasný fenomén. Na jednu stranu jsme schopni vybudovat nádherné stavby, výrobky, vytvořit krásnou hudbu a nakreslit úžasné umělecké dílo. Na druhou stranu dokážeme zabíjet pro zábavu, pro peníze, dokážeme vědomě a zarputile týrat jiné lidi a zvířata a dokážeme ničit svůj vlastní domov jen tak, protože to dokážeme a umíme. Jsme schopni veškerý důmysl směřovat do vývoje tak mocných zbraní, že by tyto dokázaly zničit rázem celý náš svět. A jen tak mimochodem zapomínáme, že ten svět není jen náš.
Pro vidinu lepšího a dokonalejšího světa, i když vlastně ani nevíme, co si pod tím máme přesně představit a pro samé budování zapomínáme žít a radovat se. V tomto smysluplném budování nám naše vlastní city překáží. Co kdybychom si někdy třeba uvědomili, že nám to nejcennější co máme – tj. náš vlastní život – jaksi protéká mezi prsty a dny plynou bez většího smyslu. Spoustu věcí odkládáme na dobu, až budeme mít trošku víc času. Kdo by měl v dnešní uspěchané době čas radovat se s dětmi z postavené bábovky, z bublajícího potoku nebo ze zajímavých mraků na nebi. Všechny tyto věci jsme nechali někde v dálce za sebou v dávno ztracené krajině snů, dětských fantazií a her. Občas si na tyto chvíle vzpomeneme. Na okamžiky, kdy jsme si hráli na indiány a kovboje, kdy náš svět nebyl zkažený nutností platit účty, na dobu, kdy jsme se nestyděli za své slzy. Kdy ztráta oblíbené hračky byla pro nás malým koncem světa, a příval slzí nebyl k zastavení. V takové chvíli se nám občas na tváři objeví zvláštní, mírně přihlouplý úsměv a mírně se nám zalesknou oči. Někdy je trocha nostalgie příjemná i přes ten knedlík, který cítíme v krku. Slzy nám nepotečou – jsme přece dospělí a dospělí nebrečí. Tato výsada patří dětem. Dospělí jsou od toho, aby slzy sušili a děti utěšovali.
A v potlačování svých citů a smutků jsme dospěli ještě dál. Svět nám obrousil hrany. Dokonale. V televizi sledujeme ve zprávách děti umírající hlady, lidi s usekanýma nohama, rukama, hořící domy, zemětřesení, týrání lidí a vůbec nic to s námi nedělá. A když přeci jen pocítíme zvláštní pocit – zbavíme se ho nějakou ironickou, cynickou poznámkou. Chlapi přece nebrečí.
I tvůrci filmů si povšimli, že vyvolat u diváků nějaké emoce a city je obtížnější, než kdykoli dříve. Horory musí být krvavější, příšery strašidelnější a příběh se nám kamsi vytrácí.
Nechci se stát robotem, který pracuje a nic necítí. City nejsou na obtíž, city nás dělají lepšími lidmi. Dávají nám schopnost soucitu, schopnost empatie a lásky. Ne majetnické a vlastnické lásky, ale té ryzí. To dobro máme v sobě. Důkazů je spousta. Jsme schopni pomáhat jeden druhému, pošleme nemalou částku na charitu a na chvíli se tím vrátíme ke svému skutečnému lidskému údělu. K údělu pomáhat těm, kteří pomoc potřebují. Podělit se, dát najevo, že máme cit a umíme být lepšími lidmi. Pomáháme si při živelných pohromách, nebo i v daleko menším – a přitom neméně důležitém měřítku – pomáháme si například v zimě roztlačit zapadlé auto. Jedinou odměnou je nám dík a úsměv toho, komu jsme pomohli. A mnohdy nám to dá víc, než veškeré peníze. Dá nám to radost.
Přiznám se, že také potlačuji své city. Stydím se za ně. Nechci, aby mě přátelé a známí viděli, když brečím. Nutkání k pláči je snadné vyvolat. Jsou i filmy, které u mě spolehlivě fungují, knihy, dobrá hudba, ale třeba i některé části seriálu MASH. Když jsem sám, klidně si pobrečím. Když jsou okolo jiní lidé – to by se přece neslušelo.
Nesmějme se těm, kteří pláčou, ale bojme se, že přijde chvíle, kdy nás už nic nerozpláče.
