Bylo to někdy v padesátých letech, v době politických estrád, v době všeobecného nadšení po kulturním vyžití, v době rozkvětu tak zvaných kulturních vložek. Dohodli se tenkrát v naší jihomoravské obci N... členové místního sboru dobrovolných hasičů s fotbalisty TJ Sokol, že uspořádají společně silvestrovskou zábavu s kulturním programem. Kdo v něm vystoupí, a jak, s tím si příliš hlavu nelámali. „Máme přece na dědině dost šikovných lidí, něco se jednoduše stluče.“ A tak se také stalo...
Pořádnou propagaci zajistili prostřednictvím chraplavých amplionů obecního rozhlasu, který po celý týden oznamoval všem občanům, že se pro ně chystá silvestrovská zábava s bohatým kulturním programem... Kdo by odolal? Celá dědina byla na nohou.
Konečně nastal kýžený poslední den v roce. Kolem sedmé hodiny večer hospoda U Tenorů praskala ve švech. Přišli i ti, co se jí úspěšně po celý rok vyhýbali. Vždyť na taneční zábavy tam kromě mladých chodilo jen pár tetek, které tam měly své nezastupitelné poslání. Posedávajíce na lavicích kolem stěn, bedlivě pozorovaly ten „rachot“ v sále... Která s kterým tancuje, jak se spolu baví - a hlavně, jestli se některý pár nevytratí ven, jak dlouho se tam zdrží - a s jakou se vrací zpátky. U výčepu zase vysedávalo pár strýců u půllitru točeného, nebo u kalíšku hořké. Víno se tam moc nepilo, měl ho každý dost doma, ve vlastním sklepě.
Tenkrát na Silvestra to však bylo jiné. Díky úspěšné reklamní kampani v místním rozhlase byl nevelký sál hospody U Tenorů nabit k prasknutí. Sedět se tam nedalo, jenom stát, kulturychtivé obecenstvo bylo namačkáno jako herinci. A pořadatelé si spokojeně mnuli ruce.
Když asi po půlhodinovém zdržení napětí v sále dostoupilo vrcholu, dechovka zahrála tuš a představení začalo. Dva moderátoři, studenti, stylově oblečeni do cajkovic, s nohavicemi zastrčenými do gumových holínek, a se slamáky na hlavách, zahájili program. První bod patřil ženskému pěveckému spolku účinkujícímu zpravidla na pohřbech, který si pro tento účel nacvčil pod taktovkou pana řídícího několik veselejších lidových písní. Po vystoupení amatérského kouzelníka, jemuž se moc nevedlo a králíci se mu rozutíkali po pódiu, následovalo číslo dvou studentů – moderátorů. Jejich stylizované satirické vystoupení, glosující za pomoci fiktivního vyvolávače Kecafána místní poměry, sklidilo velký aplaus. Po nich nastala dlouhá odmlka. Sólově měla vystoupit zdejší vyhlášená zpěvačka Anežka P., ale ta to na poslední chvíli vzdala. Dostala trému a nebylo možné dostat ji na jeviště. Když začalo být obecenstvo neklidné, přerušila pauzu na chvíli dechovka. Mezitím hledali pořadatelé někoho, kdo by program zachránil. Po delším přesvědčování uvolil se místní „harmonikář“ strýček Viktorýn, že něco zahraje a zazpívá. Než mu byla přinesena z domu harmonika, důkladně se na to posilnil alkoholem. Pak usedl na pódium a začal. Zpočátku to byly samé slušné písně, ale když se jejich repertoár vyčerpal, uchýlil se k těm „sprostonárodním“, jako jsou například „U Dunaja seděla, do tiché vody hleděla...“ anebo „Až pomašírujem, zpívat si budem (v košuli...)“a tak podobně. Když ale dospěl až k té – „Já ti ho tam našroubuju, já ti ho tam dám - ten karafiát do dírky na kabát... " začalo být posluchačstvo jaksi neklidné. Z nabitého sálu se začalo dokonce ozývat hlasité „strýcu, běžte dom“ a „strčte si to někam" - a tak podobně.
K dovršení všeho z ničehož nic vypnuli elektrický proud a v sále byla najednou tma jak v měchu. A pak začala mela. Jedni chtěli dovnitř, druzí zase ven, ten tomu šlápl na nohu a ten mu to začerstva oplatil fackou - padni, komu padni, ten se v té tlačenici přitískl na mladou, a ta začala ječet jak siréna. Moderátoři přiběhli na pódium se svíčkami a snažili se dav uklidnit, ale marně. Nakonec to vzdali. Prohlásili, že je kulturní program u konce a hned po rozsvícení začne taneční zábava. A kdo nechce tancovat, ať ide dom... Když se konečně rozsvítilo, bylo vidět, že si to mnozí vzali k srdci a odešli. K lítosti hostinského s nimi bohužel i někteří z těch, co seděli u výčepu - a bez zaplacení. Ale ti, co odešli, stejně nadávali – za takový kulturní program prý škoda desetikačky. Prý mohli radši sedět doma ve sklepě, popíjet víno a přikusovat špek - aspoň by neměli pošlapané nohy. Estrádu by jim prý zajistila jejich stará... A ti obzvláště nespokojení vymáhali ještě dlouho po Silvestru vrácení vstupného.
Tancovačka se ale vydařila. Muzikanti se činili, polka střídala valčík, dostalo se i na tango a mazurku. Mládež byla spokojena, strýc Sláma nestačil vyklepávat sliny z heligónky.
Také jsem tam byla a pořádně se vytančila. Měla jsem sedmnáct a od zábavy mě doprovázel o dva roky starší mladík, kterého jsem znala z obecné školy. Bylo zima a já jsem přišla na muziku v teplých prošívaných kozačkách, černé lakované lodičky jsem si přinesla v tašce. Cestou domů se mi kavalírsky nabídl, že mi je ponese. Byla to chyba. Jak jsme kráčeli v té hluboké tmě, a po kostrbatém náledí, najednou uklouzl, tašku upustil a lodičky z ní vyklouzly. Marně jsme je hledali po zamrzlých škarpách, nic jsme nenašli. Objevila jsem je až po rozednění, kdy jsem se potichoučku, aby naši nevěděli, vykradla z domu. Jednu za keřem, druhou uprostřed cesty.
A to je moje vzpomínka na jeden „vydařený“ silvestrovský večer. Může být něco veselejšího? To jsem zvědava na toho letošního Silvestra – čím nás ta televize asi překvapí...
