První zájezd do kapitalistické ciziny

Dnes již není pro nás  problémem vypravit se na dovolenou kamkoli ve světě.  Samozřejmě jen tam, kam  nám naše  finance dovolí… Dávno  je doba, kdy nám to dovoleno nebylo. 

A když se po sametové revoluci naše země zadrátovaných hranic zbavila, všichni jsme se najednou chtěli někam rozjet a tyto dlouho odpírané požitky z poznávání cizích krajů si dokonale užít. Byť by to byly kraje nepříliš vzdálené, jako bylo například sousední  Rakousko. Lidé se tehdy domluvili na společném zájezdu, a  i když mnozí prostředky na tamější ubytování a stravu neměli, vyřešilo se to jinak, ke spokojenosti všech… Stačilo jen trochu popřemýšlet  a  vzít rozum do hrsti… Vzpomínám na jeden takový zájezd, který se uskutečnil krátce po roce 1989. Zapsala jsem si o  tom tehdy do deníčku – a dnes ho pro vzpomínku  otvírám…

***

Končila nám celozávodní dovolená, kterou jsme s mužem prožili docela prozaicky - prací na zahrádce, hlídáním vnuků a podobně… Přemýšlela jsem, jestli by se přece jen nedalo ještě něco podniknout,  a byl to manžel, který přišel s nápadem poptat se v některé cestovní kanceláři, nebylo-li by ještě něco k dispozici.  A povedlo se. Na poslední chvíli jsme získali dvě místa  na zájezd  do Rakouska (za některé odhlášené účastníky). 

A již tu byla horká červencová neděle  a my  jsme nastupovali spolu s ostatními  do  rozpáleného autobusu značky Karosa.  Většina z nich byla, jak se později ukázalo, povolání kantorského a tento třídenní zájezd byla pro ně jakousi kulturně - přírodovědnou expedicí.  Cílem  zájezdu  bylo rakouské město Salcburk, Linec  a  oblast alpské podhůří.

Po poněkud úmorné  cestě, strávené v rozpálené Karose, jsme dorazili do malebného jihočeského městečka Týn nad Vltavou, které se mělo stát naší základnou pro naše vyjížďky za poznáním. Ubytovali jsme  se tam  a  po další  dva dny odtud  vyráželi  za  kulturně - přírodovědnými zážitky. Budíček byl časný, již kolem čtvrté hodiny ranní, abychom byli včas na  hraničním přechodu v Horním Dvořišti.. Dařilo se to,  přijížděli jsme tam jako jedni z prvních.

První den výletu,  jsme se vydali  do  Salcburku, hlavního  města  Horních Rakous, proslaveného svým rodákem,  geniálním hudebním skladatelem  Wolfgangem Amadeem Mozartem. Do Salcburku jsme přijeli kolem osmé  a vydali se na prohlídku města. Jeden z našich prvních výšlapů směřoval na Kapucínskou horu, na jeden ze tří vršků  nad městem. Odtud se nám naskytl nádherný pohled  z výšky - na členité střechy domů, na věže kostelů, na rušné ulice  i  na ozdobu města, jako stuhu klikatící se stříbřitou řeku Sallzach. Panoráma města doplňovala malebná silueta hradu, tyčícího se na protějším kopci. Po sestupu z Kapucínské hory následovala procházka k zámku Mirabel, obklopeného  překrásnou  zámeckou zahradou  s množstvím fontán  a soch. Mezi nimi vynikala zejména  plastika okřídleného koně Pegasa, co by symbolu umělecké tvorby.

Další procházka městem nás přivedla  ke gotické katedrále, Salcburkskému dómu, tyčícího se uprostřed náměstí. Tam  jsme si vyslechli několik houslových skladeb  v  přednesu mladého houslisty, asi studenta zdejší konzervatoře, který si zřejmě tímto způsobem  doplňoval kapesné na své prázdninové výlety. Kasička  na chodníku před ním byla  výmluvná… Takto koncertujících mladých umělců jsme po městě zaznamenali víc, v Salcburku právě probíhal tradiční mozartovský Festival   hudebních slavností a mladí  hudebníci tam měli svá „soustředění."  Před odjezdem z města jsme se zastavili  u  Mozartova muzea,   které bylo zřízeno v domě, kde se tento slavný  rakouský hudebník narodil.

Výlet  Horním Rakouskem vedl známou turistickou trasou do oblastí jezer alpského podhůří, jezer Attersee, Wolgvangsee, Mondsee i Traunsee. Náš největší obdiv však patřil jezeru Hallstatter,  ke kterému  jsme se dostali dlouhatánským tunelem. Po vystoupení z autobusu se nám naskytl nádherný  pohled… Obrovská plocha jezera  vklíněná mezi mohutnými horskými masivy, vypínajících se svými vrcholy až k oblakům. Nejvyšší z nich, hora Dachstein (3000 m), je však viditelná z druhé strany pohoří.

Po příkré kamenité  cestičce jsme pak sestoupili až dolů k jezeru, ke dvěma starobylým kamenným  kostelíkům obklopených  různými obchůdky  s  občerstvením a suvenýry, i s informacemi  o  prívátních ubytováních  pro  turisty.

Další naše zastávka byla v kouzelném místě, ve významných rakouských lázních Bad Ischl, jejichž nejproslulejší stavbou je Kaiserville, někdejší oblíbené sídlo rakouských císařů. V jiném zdejším lázeňském sídle, v Lehárville, jak již jméno napovídá, zase často přebýval známý rakouský operetní skladatel,  Franz Lehár. Má zde i  muzeum.  

Na programu dalšího dne  byla návštěva Lince. Na náměstí tohoto průmyslového města se tyčí velkolepá katedrála, typická svojí barokní výzdobou interiéru. Městem protéká řeka Dunaj, směřující do vnitrozemí. Po silnici, kopírující její břeh, jsme pokračovali za dalším poznáváním této oblasti Rakouska.  Zastavili jsme se v lázeňském městě Gmundu a Melku, kde  jsme obdivovali velkolepý architektonický soubor klášterních budov s kostelem, vypínajícím se téměř  teatrálně nad městem.

Naše poslední zastavení patřilo městu Krems, kde  jsme proměnili naše drahocenné poslední šilinky za pár drobností, suvenýrů a cukrátek. Na závěr jsme si také dopřáli  lahodnou vídeňskou kávu s pořádným zmrzlinovým pohárem.

Naše cesta k domovu již pokračovala krajinou dolnorakouskou, připomínající naši  Jižní Moravu. Řadová výstavba vesnických domků se střídala s většími selskými usedlostmi, poli a vinohrady. Vinné sklepy však mají  rakouští vinaři skromnější a působí tradičněji, než ty,.co mají vinaři u nás.  Kdyby u nich tehdy nepostávaly různé auta cizích značek připadala bych si již jako doma.

K  hranicím to však již  bylo co by dup… Přejeli jsme je v Mikulově – a pak hurá do nejbližšího motorestu na správný gulášek, který s velkopopovickým kozlem chutnal znamenitě. A pak již rovnou domů…

***

To je moje vzpomínka na jeden z mých prvních zájezdů to tehdy takzvané kapitalistické ciziny. To, co bylo ve dvacátých letech minulého století málem unikátním zážitkem,  je dnes pro nás zážitkem docela všedním.  A v Rakousku - i ostatních sousedních státech, se dnes cítíme málem jako doma… Někteří z nás  dnes   dovolenou tráví i  ve   vzdálených exotických zemích,  jako je například Jižní  Amerika  a podobně… Věřím ale, že ať už každý z nás vyjíždí sebedál, vždycky se rád vrací domů, protože, jak se říká,  „všude dobře, doma nejlépe…,“ zrovna tak,  jako jsme se kdysi vraceli i my z  tehdy blízkého, i když po celou tu dlouhou dobu tolik nám  „vzdáleného“ sousedního Rakouska…