Asi v polovině našeho holandského pobytu nás naši přátelé mile překvapili. „Zítra vás zveme na operu Nabucco.“ Zprvu jsem to považovala za žert...
Končil červen, začínala doba dovolených, snad i divadelních prázdnin - a pak – neměli jsme na to oblečení… „To nevadí, představení bude pod širým nebem“, pravil náš známý.
neměli jsme na to oblečení… „To nevadí, představení bude pod širým nebem“, pravil náš známý. Příští den jsme se tedy po obědě vypravili z Bosche do blízkého města Oisterwijku. Po krátké prohlídce náměstí, kterému dominoval pro Holandsko tak typický cihlový kostel, jsme zastavili na parkovišti u lesa - ale snad to byl jen jakýsi větší městský lesopark. Po lesní cestě jsme se pak s ostatními návštěvníky dostali k nevelkému amfiteátru, ze všech stran obklopenému vysokými jehličnany. Udivilo mě, že spolu s námi "přišlo" po lesní pěšině i několik koní - hnědáků, vedených za uzdu divadelně okostýmovanými mladíky. Později jsem zjistila, že i ti patřili mezi účinkující.
Nebe bylo od rána zakaboněné, sem tam spadla i nějaká ta kapka, ale nálada v hledišti byla výborná - plna radostného očekávání. Jevištní výpravu tvořila jednoduchá dekorace, znázorňující hradby babylónské.
Kolem třetí hodiny odpoledne představení začalo. Hudebníci naladili nástroje, mezi nim i náš přítel s houslemi, mladý obíbrovaný dirigent zvedl taktovku - a nad vrcholky smrků se vznesly podmanivé tóny světoznámé Verdiho opery Nabucco. I těžká šedomodrá mračna nad lesem jakoby se překvapením rázem roztrhla, zazářilo slunce - a vydrželo až do konce představení. Po předehře nastoupili sólisté i amatérští sboroví zpěváci… Veliký aplaus sklidili hned na začátku představení za strhující, procítěný přednes slavného „sboru ujařmených Židů.“ Nemohu také nevzpomenout na zvláštní pocity, které ve mně vyvolávalo trylkování lesního ptactva, ozývajícího se v operních pauzách…
Znáte-li děj opery Nabucco, víte, že na konci druhého dějství, kdy babylónský král Nabuchonodozor proklíná svoji dceru Fenenu za zradu, najednou udeří hrom - a on zešílí. A tak se i stalo... V závěru jeho árie se náhle na jevišti zablesklo - snad to byl skutečný hrom nebo dělobuch, či co... Rána byla tak silná, že jestli babylonský král zešílel jen naoko, koně, pózující zrovna na scéně, by se splašili doopravdy nebýt babylónských vojáků, kteří je pevně drželi za uzdu. Operní představení však zdárně pokračovalo a chýlilo se k závěru.
Drama ujařmených Židů, jak známo, končí happyendem. Socha pohanského boha Baala se s rachotem zřítila a židovský národ získal opět svobodu.
Poslední takty této nádherné Verdiho opery dozněly. Obecenstvo vstává a nadšeně aplauduje. Dirigent, sólisté, sbor i hudebníci se děkují divákům, navzájem si podávají ruce, objímají se. Přiznám se, že jsem nikdy nebyla tak stržena závěrem představení. Byla jsem dojata, jak je Holanďané na jevišti i v hledišti spontánně prožívali, a které, i při vší úctě k vážnému námětu opery v sobě skrývalo i prvky humorné...
Překvapilo mě, že občané města Bosche tolik holdují ochotnickému divadlu - i opeře. Dozvěděla jsem se, že zde městské rady podporují kulturní aktivity občanů například i tím, že ze svých prostředků honorují profesionální umělce, kteří se ochotníkům věnují. Pro místní podnikatele je prý ctí sponzorovat jak sportovní, tak i kulturní dění ve městě, odměnou jsou jim úlevy na daních. Je tomu v takové míře i u nás?
