Z pražské Ruzyně, kam jsme se dostali po vlastní ose, jsme odstartovali Iljušinem v 17 hodin do 3 500 km vzdáleného Tbilisi, hlavního města Gruzie.
Tam, na letišti, jsme s ostatními rekreanty, posbíranými po celé republice, přistáli v noci ve 23 hodin. Teplota vzduchu byla kolem 30 stupňů Celsia a dusno jako před bouří. A hned při kontrole pasů gruzínskými úředníky nastal zádrhel. Pražská úřednice nám do seznamu napsala namísto čísla pasů čísla občanských průkazů. Po delším vysvětlování se vše objasnilo, ale protože nás s chybnými údaji bylo zřejmě víc, byrokratický šiml zavinil, že odbavování trvalo až do rozednění. Pak nás posadili do autobusu a odvezli do jednoho z tbiliských hotelů, ve kterém jsme se kolem páté hodiny ranní konečně dočkali ubytování.
Po krátkém spánku a malé snídani jsme se krátce prošli po Tbilisi, nakoukli do jednoho z kostelů, a pak lanovkou vyjeli na nevysoký kopec nad městem, na jehož vrcholu se tyčil symbol města, monumentální socha - Matka Gruzie. (Pro zajímavost - měla zde hrobku i matka Gruzínci stále uctívaného slavného rodáka J.V. Stalina.)
V 17 hodin odpoledne jsme měli odletět do Batumi, hlavního města Adžárie, odkud nás měly autobusy odvézt do přímořského letoviska Kabuletti, místa naší čtrnáctidenní dovolené. Těsně před odletem nám ale bylo oznámeno, že let je odložen, batumské letiště pro velký vítr nepřijímá. Čekali jsme tedy v dusné letištní hale do večera až se počasí umoudří, ale marně. Noc jsme opět strávili po tbiliských hotelích. Mohli jsme si tam ochutnat pravý gruzínský šašlik, což je ražniči za skopového masa grilované na napíchnuté jehlici ve tvaru kinžálu, a ochutnat pravý gruzíňák, nebo gruzínská vína.
Po ránu nás odvezli na letiště, ale těšili jsme se marně, Batumi stále nepřijímalo. A tak jsme tam byli za bedlivého sledování kamer „uvězněni“ - až do 17. hodiny, málem o hladu a žízni - až nám po naši urgenci byla doručena malá svačinka a sklenice minerálky. Kolem 17. hodiny jsme byli konečně vyzváni, abychom urychleně nastoupili do letadla, které je prý připraveno k odletu... S nadšením jsme se usadili na místa - letušky nám nabídly občerstvení, letadlo začalo rolovat - ale najednou z ničehož nic to v něm škytlo, hrklo, motory zmlkly, přijely k němu schůdky, a my byli vyzváni, abychom okamžitě vystoupili. Prý se v Batumi zhoršilo počasí, je tam bouřka - a let musel být opět odložen. Co nám zbývalo? Vystoupili jsme a znovu jsme byli rozvezeni po různých hotelích k přenocování… V naší cestě k vysněnému moři jsme pak pokračovali až po rozednění, kolem deváté hodiny ranní. :-)
Asi po hodinovém letu Iljušinem IL18 jsme konečně přistáli na letišti v Batumi, které vypadalo jako menší, oprýskané, zeleně natřené venkovské nádraží. Hromady oblázků kolem přistávací plochy potvrzovaly, že počasí zde bylo skutečně bouřlivé, a že ty kupy hladkých kamínků sem byly vichrem naváty z moře. U letištní haly byly přistaveny dva obstarožní autobusy značky Ikarus, které nás měly odvézt do kýženého letoviska Kabuletti, vzdáleného asi padesát kilometrů.
Cesta tam byla zábavná, i když poněkud iritující. Ikarus, kterým jsme jeli, byl značně zdevastovaný, například dveře u řidiče byly poškozené, měly vadné zavírání. On ale považoval za nutné za jízdy několikrát vystoupit, zakouřit si, odběhnout si na panelové sídliště popovídat si se známými - pak k našemu údivu vlézt dovnitř rozbitým okénkem a pokračovat v jízdě… Pro nás, kteří jsme, značně unaveni, cestovali již třetí den, to byl opravdu „nezapomenutelný zážitek...“
Projížděli jsme pak kopcovitou krajinou s řídkými lesíky a vyprahlými stráněmi. Řidič musel občas zastavit - to když mu přes cestu přecházela některá z menších, světlehnědých kravek, popásajících se na příkrých svazích kolem silnice.
Asi po hodině jízdy jsme konečně dorazili do přímořského letoviska
Kobuletti. Ubytovali nás v jednom z četných hotelů nacházejících se v okolí pláže. Pokoj jsme měli v osmém patře, výtah jezdil jen do patra pátého, zbytek jsme tedy denně museli zdolávat po svých - nám to ale nevadilo. Hlavně, že byl z našeho pokoje krásný výhled do dálky - a na pláž, a na rozčeřenou mořskou hladinu s hejny poletujících racků. Ještě toho večera jsme se kochali pohledem na nádherný západ slunce a v mořské slané vodě smáčeli svá dlouhou cestou znavená těla. Druhý, i další dny, byla pohoda... Koupali jsme se v moři a slunili na pláži pokryté drobnými šedavými oblázky, které se vždy po opláchnutí mořskou vlnou nádherně barevně rozzářily…
Pokračování (Mořské drama)
