Dětem a studentům končí škola a zanedlouho se někteří z nich vydají na různé prázdninové brigády - aby si nejen vydělali nějaký ten groš na přilepšenou, ale aby se i obohatili o různé zážitky a zkušenosti ze života..
O jedné z takových mých dávných prázdninových brigád vám budu vyprávět...
V době mého studia na uměleckoprůmyslové škole bývalo zvykem organizovat pro žáky letní prázdninové brigády, a to pokud možno v oborech, kde by získané zkušenosti mohli později uplatnit ve své návrhářské práci… A tak nám kdysi náš třídní učitel K.L. domluvil měsíční brigádu v malírně vánočních ozdob v Doubravici u Dvora Králové n. L. . Brigáda v této nevelké obci v Podkrkonoší, jejíž většina obyvatel se zabývala (i podomácky) foukáním skla, se týkala spolu se mnou i tří mých spolužaček.
Před odjezdem mi tatínek našel vhodný vlakový spoj a jednu červencovou neděli mě krátce po poledni vyprovodil na malé nádražíčko naší jihomoravské obce N…, a já se s černým papndeklovým kufříkem vydala na cestu. Nejdřív kodrcavým červeným motoráčkem, pak ostatními navazujícími vlakovými spoji jsem se bez problémů dostala až do cílové výstupní železniční stanice ve Dvoře Králové nad Labem. Dál, do nedaleké Doubravice, to mělo být podle jízdního řádu již linkovým autobusem.
Ale ouha! do Dvora Králové n. L. jsem přijela až ve dvaadvacet hodin, byla neděle, a v tu dobu tam už žádný autobus nejezdil. Poslední autobusový spoj prý odjel v šestnáct hodin odpoledne. Tajně jsem doufala, že se někdo z cestujících vydá stejným směrem jako já, ale bohužel nestalo se tak… Všichni se vydali směrem opačným, do města, a já zůstala na opuštěném nádraží úplně sama. Na můj dotaz, jak mám situaci řešit, mi nádražák poradil - buď přečkat do rána v čekárně, anebo se vydat pěšky do Doubravice. Cesta je tam prý dobrá, asi 6 km po krásné asfaltce - za hodinu to prý pohodlně zvládnu. Zvolila jsem tedy druhou možnost...
Což o to, ve dne by to nebyl problém, ale teď byla tmavá noc - a asfaltová cesta byla sice pěkná, ale vedla hlubokým černým lesem. Z počátku jsem si vykračovala zvesela, ale čím víc jsem se vzdalovala od nádraží, tím jsem byla zkroušenější. Tma byla jako v pytli, na zataženém nebi ani hvězdička a já, šestnáctiletá dívka s černým kufříkem v neznámém prostředí - měla jsem prostě nahnáno...
Na každém rozcestí jsem byla nucena vylézt na patník a zblízka si prohlédnout směrovku, abych věděla jak dál - taková byla tenkrát tma. Občas mě sice po silnici předjel nějaký automobil nebo motorka, já se ale bála stopovat.. . Dokonce jsem se ze strachu vždy ukryla za keř, aby mě předjíždějící nezahlédli.
A tak jsem si „srdnatě“ vykračovala po silnici z obou stran lemované vysokými černými smrky a byla ve mně malá dušička. Šla jsem (podle mne) opravdu dlouho - ale pak začal les řídnout a já s úlevou přivítala vzdálený štěkot psů - znamení, že jevesnice již nablízku. Minula jsem první stavení, pak další a další, chalup začalo přibývat - až jsem se ocitla na venkovské návsi. V osvětlené hospodě, ze které právě odcházeli poslední hosté, jsem získala informaci kde se nachází domek, ve kterém mám být ubytována.
Brzy na to jsem zaťukala na okno nízké chalupy se zahrádkou, kde již všechno spalo - kromě černého chlupatého hafana, který mě přivítal zuřivým štěkotem. Pak vyšel ze dveří hubený děda, za ním jeho korpulentní paní v květovaném županu, a s údivem „co tak pozdě“ - mě pozvali dovnitř. Na věži doubravického kostelíku právě odbíjela půlnoc když jsem uléhala do naducaných proužkovaných peřin, a unavena po dlouhé strastiplné cestě, spokojeně usnula. Jmenovalo se to tam „u Hrdinů“ a já se také cítila hrdinkou - protože jsem to tak všechno bez pohromy zvládla...
Příští den přijely i moje tři spolužačky, a spolu s nimi jsme se začaly seznamovat s novým prostředím, a s prací, která nám byla v malírně vánočních ozdob, pobočce tehdejších jabloneckých skláren, přidělena…
***
Po létech jsem zatoužila Doubravici, tu podhorskou vesnici obklopenou hlubokými lesy, znovu vidět, a proto, když jsme kdysi trávili s manželem dovolenou v tomto kraji, jsme se tam spolu vydali. Zastavili jsme na náměstíčku poblíž hospody, do které jsme tehdy se spolužačkami chodily na obědy... Omšelá hospůdka tam tedy ještě stála, ale nízký domek se zahrádkou „u Hrdinů“, ve kterém jsme byly tehdy ubytovány, bohužel již neexistoval.
Největší zklamání mě však čekalo když jsem se vydala k někdejší provozovně – malírně vánočních ozdob. Tato nízká budova, ve které to kdysi hlaholilo zpěvem a smíchem šikovných maléreček křehkých vánočních ozdob, byla úplně zchátralá… Šedá a oprýskaná se krčila na plácku zarostlém plevelem a kopřivami, u hromádky zrezivělých sudů a plechovek od barev... Opravdu smutný pohled... Škoda… Moje vzpomínky na dílnu plnou zručných mladých žen a dívek, které si každodenně zpestřovaly svůj pracovní čas zpěvem lidových písní, mi však zůstanou…
