Nezapsal jsem se do historie dobytim jizniho polu

<!-- @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } -

V roce 2002 jsem zjistil, ze se bude poradat spickova akce, ktera mela nazev Ice marathon a mel to byt prvni regulerni maraton na kontinentu Antarktida a mel mit cil primo na jizni tocne. Oslovil jsem poradajici agenturu Adventure network international a obdrzel emaily s propozicemi tohoto zajimaveho zavodu. Mel jsem za sebou par normalnich maratonu, par zeleznych, plechovych, medenych muzu, skutecny zimni triatlon v Povrlech, Tatranskou magistralu, par lezeckych cilu v Pamiru, par omrzlin a neskutecnou chut, nejak se prodrat ve sportu do sirsiho povedomi, ne jen tim, ze jsem kdysi davno byl v juniorske reprezentaci v behu na 5 km. Pracoval jsem v te dobe jako provozni reditel USP a seznamoval se blize s problematikou mentalne postizenych deti, ktere vyrostly, a pravidelnou praci jsem ziskal pravidelny cas a tak jsem si rekl, ze by nebylo od veci konecne vyhrat nejakou skutecne tvrdou akci. Vzdy me lakal Dolomitten man, ale nasel jsem neco mnohem silenejsiho. Tocnovy zavod se mel konat podle stavu mistniho pocasi. To znamenalo, ze ucastnici se meli sejit v Punta Arena, nalozit se do letadla, letet 3000 km na Antarktidu a v pripade slusneho pocasi pro pristani, pristat u Patriot hills campu. Sice mne dost zarazilo startovne, ktere jsem mel uhradit ve vysi 25 000 dolaru, ale utesovalo mne ze cena pro viteze byla stejna. Naplanoval jsem si specialni trenink pro zimu a zimni behani. Nejvetsi problemy jsem mel s treninkem ve vyssi nadmorske vysce, protoze od Patriot hills ve vysce 800 m. n. m. se plosina s tocnou zveda a vlastni zavod se bezi v nadmorske vysce vyssi 2000 m. Na start nas meli dopravit motorove sane a behem zavodu hlidkovat kolem trati a doprovazet ucastniky. Jedine z ceho jsem mel obavy byl beh ve vyssi nadmorske vysce, nekolikrat jsem to vyzkousel a neni to nic moc. Zacal jsem s pripravami a tak jsem doma ve snehu behal jen v trenyrkach k rybniku, tam jsem trochu rozkopal led, vletl do vody, chvili kopal rukama nohama, abych se neutopil a pak zase vylezl a bezel zpatky domu. Obcas, abych si zvykl na silne vetry dujici smerem od polu, jsem k rybniku zajel na motorce jen v plavkach a zaplaval si a pak jel rychle, abych si overil, ze budu schopen snaset zpoceny, beh nejmene po dobu 4 hodin v nejtezsich moznych podminkach, obcas jsem na snehu behal bos, abych nebyl nachylny na omrzliny, obcas jsem musel prchat pred okolojdoucimi, protoze mne povazovali za opravdu husteho blazna. Porad jsem si cetl zapisky Roberta Scotta, z jeho cesty na pol a doufal jsem ze neskoncim jako on. V praci jsem mel pomerne podporu od klientu a od sefa a tak jsem planoval zajimavou cestu do Chile a na pol. V momente, kdy jsem na tom byl opravdu dobre a schylovalo se k odjezdu, bohuzel sef zemrel a ja musel nastoupit na jeho misto. Byla to lidska tragedie, a trochu i sportovni, nekolik mesicu tvrde driny a pripravy. Zavod jsem sledoval na netu a v praci sledoval webku z polu. Zavodu se zucastnilo 8 silencu a meli na zavod dobre pocasi [relativne]. V duchu verim, ze bych tehda asi vyhral, ale kdo vi, staci malickost. Misto na tocnu jsem tedy o sobotach a nedelich vyrazel s klienty USP na lezeni do pseudokrasovych jeskyni a zkouseli jsme jak slanovat a splhat a bat se a nebat se a nejlepsi odmenou mi byli jejich rozzarene oci, kdyz se jim nejakou jeskyni podarilo zdolat. Mozna ze poly nejsou jenom na globusu, ale take v nas.