Vláda USA a Francie se snaží prosadit různé záchranné balíčky. Odpůrci namítají, že na nich vydělají lidé, kteří si to nezaslouží. Relevantní otázka spíše zní: přispějí vůbec tyto balíčky k vyřešení situace?
Existuje mnoho variant základního ekonomického zákona: nic není zadarmo, nikdo nemůže dostat oběd zdarma, co je vidět a co není, náklady ztracené příležitosti. Bohužel, ať už použijeme tento ekonomický zákon v kterékoliv verzi, většina lidí ho naprosto ignoruje. Na ekonomickou krizi reagují různé vlády různě - zkusme tady aplikovat onen základní ekonomický zákon na tato záchranná opatření.
Cílem záchranného balíčku, který schválil senát v USA, je kromě fondu na výzkum vlny, zrychlených odpisů pro obchodní majetek v indiánských rezervacích, výjimky ze spotřební daně na některé dřevěné šipky pro děti (a asi stovky podobných věcí) také nákup cenných papírů, jejichž cena momentálně prudce klesá, což způsobuje bankám velké problémy. Díky účetním standardům by měly pokles tržní ceny zaúčtovat jako ztrátu; pokud však jejich ztráta přesáhne únosnou mez, musí některá aktiva prodat, aby ztrátu kompenzovaly, což způsobí další pokles ceny a paradoxně se jejich situace ještě zhorší.
Jedním z důvodů pro poklesu ceny dluhopisů je snížená důvěra v možnost splacení - situace v ekonomice je čím dál horší a cena nemovitostí, jimiž jsou tyto cenné papíry garantovány, velmi rychle klesá a pokud vláda nevytvoří masivní inflaci, klesat bude - podívejte se na graf ceny domů v USA, aktualizovaný podle dat z července 2008. Záchranný balíček vykupující hypotéky sice možná nepatrně ovlivní cenu těchto cenných papírů, na cenu domů však nebude mít žádný vliv.
Co je vidět - aneb jaké bude mít balíček přímé dopady: vláda bude muset nakoupit dluhopisy za výrazně vyšší cenu než je současná tržní cena, protože současná tržní cena je právě cena, která by vedla banky k bankrotu. Pokud bude odkup skutečně prováděn nějakou formou reverzní aukce, je silně pravděpodobné, že vláda odkoupí ty nejhorší dluhopisy - aneb přesměruje vládní prostředky směrem k bankám, které se chovaly nejméně odpovědně a nepomůže těm, které se chovaly dobře a jsou na tom lépe. Peníze napumpované ve formě zisku/snížené ztráty do bank způsobí zmenšení pravděpodobnosti krachu bank.
A nyní co vidět není: vláda bude muset těch 700 mld. někde sehnat, patrně si je půjčí na trhu. To povede k přesměrování prostředků od jiných investičních projektů, od hypotečních dluhopisů s aspoň rozumnou kvalitou do vládních dluhopisů. Dojde k růstu úrokové sazby poskytované tržním subjektům a dalšímu zpomalení investičního a úvěrového trhu. Vzhledem k tomu, že cca. 35% vkladů v bankovních subjektech je nepojištěno, může dojít k "runu" na banky, kdy budou lidé své nepojištěné vklady přesouvat do nyní atraktivnějších vládních dluhopisů. To sice nemusí nutně vést k bankrotu, ale jakýkoliv pozitivní efekt tohoto balíčku tak bude neutralizován.
Druhou možností pro získání zdrojů je monetizace - zakoupení vydaných dluhopisů centrální bankou. To se časem projeví ve zvýšených cenách, firmy budou mít vyšší náklady a začnou krachovat, nebo nebudou zakládány. Vyšší inflace pomůže lidem splatit dluh, nicméně pohlédnete-li na výše uvedený graf, zjistíte, že inflace by musela zvýšit ceny o cca. 100%, aby se problém uspokojivě vyřešil. Inflace, která maže dluhy, ničí i úspory. Nic není zadarmo - zachránit banky tímto způsobem znamená zničit důchodce a vůbec veškeré sociální programy v budoucnosti.
Zajímavou ideou je přímá finanční pomoc občanům, kteří nemohou splácet hypotéku. Efekty se budou lišit pouze na straně výdajů, negativní efekty na úrokovou sazbu nebo cenovou úroveň budou stejné. Nutno říci, že cílem záchranného balíčku je záchrana bank. Stát provede místo občanů splátku $100.000 a následně donutí banky provést změnu velikosti hypotéky podle tržní ceny. Toto nařízení by bylo cca. v polovině států USA vcelku zbytečné, protože za hypotéku tam ručí pouze domem a ničím jiným, navíc by možnost takového přecenění vedla mnoho lidí, kteří pořád ještě na splátky mají, k tomu, aby se snažili své domy přecenit - a to by patrně vedlo k ještě větším krachům dalších bank.
Vzniká tak otázka, zda by nebylo lepší rozšířit tento způsob ručení na zbytek států a bankám vůbec nepomáhat. Nářky nad tím, že lidé přijdou o dům budou vyváženy tím, že lidé, kteří se nezadlužovali a šetřili, si díky výrazně nižší ceně konečně budou moci dům koupit, místo aby prostřednictvím daní pomáhali těm, kteří se nezodpovědně zadlužili. A odpovědní lidé jsou také lidé, není-liž pravda.
Jedním z důvodů - nebo spíše příznaků - této krize je, že v důsledku přeceňování některých položek podle tržní ceny může dojít ke krachu firmy, pokud cena na trhu začne klesat. Ač lze toto účetní pravidlo kritizovat , jeho odstranění dnes krizi nevyřeší. "Mark-to-market" pravidlo bylo obecně přijato po S&L krizi začátkem 90. let, aby se zabránilo excesům, ke kterým vedly tehdejší metody oceňování. Alternativou k ocenění aktiv podle tržní ceny totiž je ocenění podle historické ceny, případně podle "nejlepšího vědomí a svědomí". Při současné míře nedůvěry v bankovní instituce je poněkud s podivem tvrdit, že spolehnout se na "nejlepší vědomí a svědomí" povede k lepším výsledkům než tržní ocenění.
Hlavním problémem tržního ocenění bylo, že v minulých letech vedlo k nadhodnocování zisků na úkor majetku společnosti - a ani k tomu management nepotřeboval podvádět (všechno je striktně podle např. FASB157, v Evropě pak podle IAS39 a různých nařízení evropské komise). "Zisky" již byly bohužel vyplaceny, v současné době se jen do účetnictví promítá, že to vlastně zisk nebyl. Zvláštní ideou zachránců pak je, že změna účetních metod na tom něco změní.
Poslední zajímavý způsob záchrany bankovního způsobu zvolilo Irsko a Řecko - stát se rozhodl garantovat všechna bankovní depozita. Stejně tak USA uvažují o zvýšení limitu pro pojištění vkladů ze $100.000 na $250.000. Tento krok sice patrně odradí občany od vybírání vkladů z bank, ale rozhodně nepřispěje k uklidnění úvěrového trhu - mezibankovní úvěry pojištěny nejsou stejně jako investice do soukromých firem. Výsledkem takové vládní garance je v delším období vyšší morální hazard a menší stabilita bankovního systému. Všechna bankovní depozita získají rating vlády, která je garantuje, obvykle ten nejvyšší. Pokud ovšem naopak vláda nezíská rating depozit, které garantuje. V nedávné minulosti podobně dopadla Argentina; stav řecké ekonomiky až tak odlišný od tehdejší situace není.
Bryan Caplan popsal chování politiků v krizi takto: "Něco je potřeba udělat. Toto je něco. Tak to udělejme." Aby dostál výše uvedenému charakteristice, prohlásil nedávno John McCain, že nic nedělat je vyloučeno. Je bohužel možné, že ačkoliv podobnými opatřeními zachrání politikové USA nebo Evropu před představitelnou katastrofou, jejich výsledkem bude něco, co si naprosto nedokáží představit.
