Představte si člověka, který se dostal do nesnází. Možná potřebuje zaplatit léčení, možná potřebuje opravit zatopený dům. Bohatý filantrop, dobročinná organizace, státní úředník nebo dobrý přítel mu poskytnou pomoc, zaplatí léčení nebo pomohou s opravou domu. Zeptám-li se nyní, co mu darovali, s čím mu pomohli, vypadá odpověď jednoznačně. Ve skutečnosti však závisí na okolnostech a může velmi překvapit.
Snaží-li se vědec zjistit, zda jím navržený postup má určitý efekt, musí udělat minimálně 2 pokusy. Jeden, kdy postup použije a druhý, kdy nikoliv. Na základě rozdílu může učinit závěry, jak jím testovaný postup ovlivňuje výsledek.
V ekonomii jsou podobné pokusy velmi obtížné, každá situace je jedinečná a většinou je vyloučeno experiment opakovat. To nám samozřejmě nebrání se nad věcí alespoň zamyslet. Jaký by byl rozdíl mezi situacemi, kdy člověku pomůžeme zaplatit léčení a kdy nikoliv? Záleží to na mnoha okolnostech včetně preferencí případného pacienta a jeho bohatství. Pokud je nemocný bez peněz, nemohl by si dovolit zaplatit léčení. Pomůžeme-li mu, pak jsme mu skutečně solidárně darovali ošetření.
Pokud však nějaké prostředky má, je velmi pravděpodobné, že by si léčení zaplatil i bez naší pomoci. Musel by si však odpustit jiné věci, které by si za tyto peníze v takovém případě koupil. Jak už to tak chodí, odpustí si ty věci, které považuje za nejméně důležité. Nezaplatili jsme mu léčení, zaplatili jsme mu například nové domácí kino nebo dovolenou u moře.
Tento jev také vysvětluje, proč zpravidla nemáme chuť posílat peníze na dobročinnost zaměřenou na bohaté lidi. Podvědomě cítíme, že solidarita by se měla vztahovat pomoc v nesnázích a ne na luxusní zboží.
Převážná většina lidí by byla schopna zakoupit si rozumné zdravotní pojištění. Hlavním důvodem pro státem nařízenou bezplatnou zdravotní péči pro všechny je tedy solidarita s těmi, kteří na to nemají. Nabízí se vtíravá otázka: opravdu chcete, aby se vaše solidarita vztahovala i na zajištění mého nového domácího kina?
