Svatba na zámku, hostina, svatební noc a cesta……až moc krásných věcí naráz. K tomu se nic v jejím životě s ním, kromě příjmení, nezměnilo. Jen pohled na vyměněnou občanku jí vlastně připomínal, že už je jenom jeho.
A teď tu stojí s tím papírkem v ruce a cítí, že tenhle rodící se příběh by nemusel mít moc šťastný konec. Jednou už to zažila, stejné příznaky, stejné tušení, následované proudem slz, vzteku a bezmoci, otázek proč právě ona ........... a nenalezených odpovědí. Zrovna teď, v tuhle chvíli, kdy on má den před odjezdem, mu nechce přidělávat starosti. Nechá ho v klidu odjet, těch 14 dnů, které bude pryč vůbec nemusí hrát roli, navíc bez odborné konzultace jsou její domněnky pouhou spekulací bez jistého výsledku.
Dívá se na ten zlatý kroužek, který nosí na svém prstě sotva pár týdnů a tak moc se mu nechce balit. Zítra odjíždí, ještě mnohem dál, než je zvyklý, příštích 14 dnů stráví na školení v cizině bez možnosti přijet domů kdykoliv by potřeboval. Uklidňuje se tím, že právě tak odjíždí každé pondělí, ale ví, že lže sám sobě. Vůbec nikam se mu nechce, ale odmítnout nebylo možné.
Doprovodila ho to brzké nedělní ráno až na nástupiště a on ještě chvíli poté, co se dal vlak do pohybu, mával jejím směrem. Pak teprve posmutněla. Zítra, hned zítra tam musí dojít. Když tohle zažila poprvé, bylo to skoro na poslední chvíli.
***
Přijali jí celkem rychle, leží v té bíle povlečené posteli a až moc si uvědomuje proč sama doma bílé povlečení nemá. Od jisté chvíle……… chvíle, která jí tehdy zlomila………….. tuhle barvu vyřadila, až moc jí připomínala to, co chtěla tolik zapomenout a dnes skoro po deseti letech prožívá stejný, snad i větší, pocit bezmoci a maličké naděje, stejně jako tehdy. Z myšlenek jí vytrhne pípnutí telefonu. Čte jeho krásná slova vyznání a hlavou se jí honí tisíce myšlenek naráz. Až dosud se držela statečně, ale teď už se slzám, které jí vyhrkly do očí, nedokáže ubránit. Pořád ještě váhá, zda mu napsat pravdu, kde právě teď je a na jaký výsledek tu už třetí den čeká. Musí myslet na to, co tou zprávou způsobí jemu. Kdyby už konečně měla jistotu, nic není horšího, než se potácet mezi tím vším a vlastně nevědět nic. Nakonec se přece jen rozhodne pustit ho do své nejistoty.
Telefon se konečně ozval, už se nemůže dočkat jejích hřejivých slov, která ho v té pustině velkoměsta, jak si v něm připadá, alespoň trochu povzbudí. Pak začne číst a ruka s telefonem mu bezvládně klesne podél těla na postel v hotelovém pokoji. Věděl to, tušil, že právě ve chvíli, kdy nemá možnost být s ní, se něco stane. Ale snad si všechno jenom namlouvá a štěstěna se k nim neotočí zády, snad to tentokráte dopadne dobře, už kvůli ní. Nedokáže si vůbec připustit, že by to mohlo dopadnout jinak a ve stejném duchu jí píše odpověď. Odpověď, kterou se jí snaží dodat více sil, než má v téhle chvíli on sám.
***
Viděla ho........... to tlukoucí maličké srdíčko, které má pořád před očima. Viděla ho jen chvíli, to když jí natočili monitor a ona věděla, že už nebude tlouci dlouho. Ještě ten večer utichlo, dotlouklo naposledy, během jejího krátkého pobytu na operačním stole. Už není............... ten malý zázrak, který se udál a který mohl dovršit její štěstí na maximum. Bolí to, tak strašně moc to bolí. Jak se mu dokáže podívat do očí, jak mu dokáže vynahradit to, že zklamala v tom nejzákladnějším ženském poslání na tomhle světě?Tolik toužila, aby právě jim dvěma se tenhle sen splnil a teď je tak strašně prázdná a připadá si k ničemu. Co mu má napsat, jaká slova zvolit? Tolik ho teď potřebuje, jeho pevné objetí, jeho pohlazení a přitom je vlastně ráda, že se mu právě teď nemusí podívat do očí.
Poslední konzultace před propuštěním. Ta tvrdá slova si poté během cesty domů opakuje ještě několikrát. Už nikdy……už nikdy…….už nikdy mu bez odborné asistence nemůže vyplnit jeho sen, už nikdy se nemůže stát matkou…obyčejnou matkou, na rozdíl od spousty jiných a on si mezi těmi všemi pro společný život vybral zrovna ji. Prázdnou tělesnou schránku, neschopnou zachovat jeho rod. Nenávidí se, nenávidí se tak moc, že při své cestě domů přes most zůstane chvíli zahleděná do vody pod sebou. Jak málo by stačilo, udělat ten poslední krok a nebýt, už mu neubližovat, vysvobodit ho z jeho prokletí. Nedokáže to ……………… nemůže.
Bloumá ulicemi cizího města, z přednášek nevnímal téměř ani slovo a jeho mysl je jen na jediném místě na světě, u ní. Jeho tělo je napnuté jako struna a připravené odjet, teď hned, jen kdyby směl. Ještě jeden den, jeden jediný celý strašlivě dlouhý celý den, po něm noc a nekonečně dlouhá cesta vlakem domů. Domů, tam, kam se těší, tam, kam patří, tam, kde je ten jediný člověk na světě, který ho zajímá a kterému teď nemůže vůbec nijak a ničím pomoci a už dnes ví, že tohle sám sobě nikdy neodpustí.
***
Poslední chvíle napětí, srdce jí buší tak, že jí málem vyskočí z hrudi a ruce se jí znatelně třesou. Hlavou jí běží ten bolestně opravdový film, představ toho, co udělá až on překročí práh jejich bytu. Tisíckrát tu scénu ve své mysli změnila a teď nastal ten okamžik, okamžik, kdy uslyšela klíč téměř neslyšně odemykající dveře, hlasité bouchnutí cestovní tašky a jeho kroky, které vedly až k jejímu dočasnému lůžku na gauči a pak …naprosto proti všem představám, které si v hlavě přehrávala…….vstala a se sklopenou hlavou zůstala stát proti němu...... pár vteřin. Pak ucítila jeho pevné sevření, nohy jí zradily a ona se složila do jeho pevné náruče a jen tak neslyšně skrápěla jeho rameno proudem opravdových slz. Vzal jí něžně za bradu a ona uhnula svým pohledem, přesto jí políbil a pak dlouho do noci šeptal jen ty dvě slova.
***
Už týden utíká před jeho pohledem i před ním, skoro nepromluvila od té doby co se vrátil domů a zůstal celý další týden, aby byl s ní. Cítil, že je to jen slabá náplast proti jeho nepřítomnosti předtím. Neuvědomoval si však tolik vlastní zlost na sebe, teď vnímal jen jí s její bolestí a s vlastním světem, do kterého se mu ztrácela. Nepustí jí, nedovolí, aby se zavřela před ním, ani před ostatními, ta krásná ženská plná nakažlivé živočišnosti, je teď zlomená bledá troska a on netuší jak jí vrátit zase zpět a přesto to nevzdává………. nesmí.
Stále se vyrovnává se vším. Po svém. Uzavřela se. Marně se snažil proniknout do jejího světa, nepustila ho. Viděla, že mu tím pohledem na ni pukalo srdce. Pokoušel se ji přimět, aby vyhledala odbornou pomoc, ale nechtěla. Jakoby svou sebetrýzní chtěla odčinit vše. Uklidňoval jí, že ona je pro jeho život vším a není po něj v životě nic důležitější než ona, že nic a nikdo jiný mu nechybí. Snažil se jí přesvědčit, že o zachování jeho rodu mu vůbec nejde, nikdy nešlo, ale nevěřila.
Nedokázala mu uvěřit, že stejně jako jí dnes miluje, nezačne jí jednou tak moc nenávidět, stejně jako se nenávidí sama. Zkoušela všechno možné, vyprázdnila několik lahví při své terapii, ale její vystřízlivění bylo snad ještě horší, než předtím. Nic nepomáhalo. Nakonec začala hledat jiný smysl života, vrhla se naplno do činností, které dřív odkládala a konečně se dostavilo spásné postupné zapomínání. Její život se začal obracet jiným směrem a ona ani nepostřehla, že ten pro kterého se rozhodla, zůstal, při téhle její nové cestě, stát opodál.
Už dlouho, hrozně dlouho neviděl její smích, její tvář se změnila a ten raráškovský výraz v jejích očích téměř zmizel. Je jiná, je tak strašně moc jiná, že ho to až děsí. Miluje ji stále tak jako na samém začátku, ale cítí, že její žár už téměř vyhasnul. Už s ním neplánuje, neraduje se z maličkostí, pomalu už s ním ani nepromluví. Tedy pokrok udělala, mluvit začala, ale o tom svém světě, do kterého on nesměl, světě ve kterém našla sama sebe a svůj smysl a ve kterém on byl něco navíc. Přesto všechno byl vlastně rád, že se přestala ztrácet před jeho očima jako sníh z právě končící zimy. Dokonce v jejích očích sem tam zahlédl ty žhnoucí ďábelské uhlíky, když mluvila o zážitcích, kterých se neúčastnil, o věcech, kterým nerozuměl.
Pokračování:
Život je krásný 10.
