Ještě nikdy se nevracel domů tak rád, jako teď, posledních pár dní. Užíval si každičké vteřiny jejich společného života, jako by měly být těmi posledními, které má před sebou.
V tu chvíli netušil jak blízko je pravdě. Další den se potvrdilo to, o čem se v jeho práci zatím jen spekulovalo a nikdo nevěřil, že k tomu rozhodnutí opravdu dojde. Stěhují je. Za měsíc už bude mít kancelář ve městě přes půl republiky vzdáleném od toho, v němž zakotvil. Jak jen jí to má říct, když se až doteď nezmínil?
Život jí znovu připomínal pohádku, krásnou pohádku, která se stala skutečností. Znovu našla smysl, cíl a začala plánovat, těšit se. O víkendu se konečně přestěhuje k ní, už se dohodli a tak teď běhá po jeho bytě a snaží se přibývajícím krabicím dát nějaký řád. Dokonce se přistihla, že si opět zpívá….jak dlouho už to nezkusila, si ani nedokáže vzpomenout. Věděla to, věděla, že tehdy večer jí osud konečně postavil do cesty její štěstí a ona ho nepřehlédla.
***
Našel ji, mezi tou rostoucí hromadou krabic s jeho věcmi, jak si zpívá. Tváře jí planuly a oči jí zářily štěstím. Jako rozpustilé skotačivé děcko k němu přihopsala a pak mu skočila do náruče, nakazila ho svou bezprostředností a naprosto mu vzala veškerou odvahu říct jí, co musel. Nechtěl kazit tuhle krásnou chvíli, ani tu další, kdy ho laškovně povalila na zem, aby se ho zmocnila ….a on jí. Její tlumené výkřiky způsobily, že aspoň na chvíli zapomněl a přestal si lámat hlavu tím, co bude dál. Usnuli, jen tak na matraci na zemi, mezi všemi těmi krabicemi a on prostě jen to nepříjemné přesunul na neurčito.
***
Přišel víkend, s ním stěhování a také definitivní rozhodnutí, že jí v největším zápalu přemisťování jeho vlastních věcí oznámí to, co už nemůže dál tajit. Když budou mít plné ruce práce s úklidem, snad to nebude probíhat tak dramaticky…doufal. Jediné čím jí mohl alespoň trochu vynahradit tu změnu, bylo jeho usmlouvaných 14 dnů loňské dovolené, které si v práci vydupal a měl tak před sebou na hodně dlouho poslední měsíc její dennodenní přítomnosti.
Nechápala, nevěřila, zůstala strnule stát a usilovně přemýšlela o smyslu jeho slov, kterými ji zahrnul uprostřed stěhování národů…jak jeho přestěhování pojmenovala. Odmlčela se a její hlavou prolétlo vše, co bude následovat, jak moc to změní jejich život a jak moc to ovlivní je dva, protože věděla, že s ním jít nemůže a ani nechce, byla vcelku ráda, že z těch končin před třemi lety utekla. Těch pár minut ticha jí stačilo na bilanci toho, co nejspíš bude následovat a nakonec usoudila, že tenhle fakt, který jí oznámil, na jejich vztahu přece nemůže nic změnit. Věděla od začátku co bude obnášet vztah s ním a že se právě tohle může stát. Jen kdyby to tušila dřív, asi by nepromarnila tolik zbytečných dní s tím druhým a urychlila to, co stejně nutně přišlo.
Pozoroval jí…celou dobu, kdy ztichla a na jejím čele se objevila drobná, ale hluboká vráska, značící dost výmluvně to, o čem právě přemýšlí. Téměř nedýchal, přestože doufal, že jejich budoucnost by tahle změna neměla ohrozit, nebyl si až tak jistý, že ona nedojde k jinému verdiktu. Nezklamala. Opravdu to byla ta ženská do života a nepohody…….. Nepohody a náhlých změn, které soužití s ním provází, co zatím žádná před ní neustála a jakou si vždy přál najít. Usmála se, zavěsila se mu kolem krku a pak jednou jedinou větou odehnala všechny jeho pochybnosti, pevně rozhodnutá neztratit z těch posledních pár společných dnů ani vteřinu.
***
Už víc než půl roku se ta páteční odpoledne vracel do jejich společného bytu, kde se cítil tak strašně moc doma…poprvé v jeho životě měl opravdový pocit, že někam patří, že je něčeho pevnou součástí. Nevyčítala, že tu není každý den, každou chvíli, kterou by mohli strávit spolu a během týdne si s ním vyměnila mnoho zpráv. Tak moc mu chtěla vynahradit to, že on je tam úplně sám, jakoby na tom ona byla mnohem lépe, než on. Přesto občas přemýšlel nad tím, jestli je její samota opravdu skutečná, zda má stále tak moc věřit jejím něžným veršům, které si s ním vyměňovala jen pomocí psaných slov.
Poprvé si uvědomil, že má strach…...naprosto obyčejný strach, aby nepropásl chvíli, kdy ho bude potřebovat ona, stejně tak jako jí ke svému životu potřebuje on. Strach, aby ve své samotě nenarazila na někoho, komu nebude trvat hodiny, než dorazí k ní, aby jí byl nablízku, když vyšle prosbu o pomoc. Strach, že někdo jiný, pohlédne do jejích očí a utopí se v nich, stejně jako on. Někdo, kdo svou neúnavností rozpráší vše, o co tak strašně moc usiloval. Neměl právo připoutávat si jí k sobě, pokud sama nebude chtít a přesto měl pocit, že to musí udělat.
Tušila co se mu honí hlavou, když je celý týden pryč, poznala v jeho očích strach, že její láska poleví, unaví se a vymizí. Přitom hledala na jejich odloučení jen to pozitivní, kdykoliv se vracel domů skotačila po bytě jako malé štěně a měla chuť slavit. Do jeho náruče skákala, jen co zachrastily klíče v zámku a pak na něm dlouho ještě hodně dlouho visela přímo v chodbě, aniž by ho nechala vydechnout ve spěchu vyběhnuté schodiště. Tak moc mu chtěla dát najevo, že ho miluje víc, než cokoliv na světě, víc než svůj život. Nepřemýšlela nad tím, co on dělá ten týden bez ní, prostě a jednoduše mu věřila a nenechala jedinou droboučkou pochybnost pustit do své mysli. A pak došla k přesvědčení, že s téměř ročním zpožděním položí svoje srdce vedle jeho, tehdy nabídnutého, a vydá se na společnou cestou životem s ním. Bude kráčet veřejně po jeho boku se stejnou hrdostí, s jakou bude nosit jeho příjmení. Nebylo to zbrklé rozhodnutí, cítila už od začátku, že to jednou udělá a právě teď nadešel ten správný okamžik, aby tak učinila.
Pokračování:
Život je krásný 9.
