Čas plynul……. čas, ve kterém ten druhý stále odjížděl se slibem, že si brzo najde bydlení, protože domů ke své mamince už nemůže.
Snažila se to pochopit. Pochopit, že přiznat vlastní matce ztroskotání dalšího vztahu, protože se ze své závislosti nevyléčil, jak jí tvrdil, nešlo. Přesto se nemohla zbavit pocitu, že je to jen záminka. Snad pro to jeho několikrát připomenuté - že by ani odcházet nemusel, kdyby vše přehodnotila….. Nechtěla. Celé to trvalo jeden měsíc, dvacet dní a osmnáct hodin.
Když opět odjel pryč, bez věcí a s klíči od jejího bytu, nechávajíc si tak opět otevřené dveře tam, kde už o něj nikdo nestál, nadechla se a začala skříní. Postupně vložila všechny jeho věci do jedné krabice a navrch položila společné vzpomínky. Fotografie, na kterých se ještě smála, netušila nic a nevědomost byla tehdy nejspíš spásou a největším životním omylem. Teď je tehdejší spása vrcholem pyramidy její úlevy. Vše, co patřilo tomu druhému už nemá v jejím životě místo, stejně jako on.
Tenhle večer byl tím posledním, přijel, viděl, pochopil ……. a prosil, aby mu ještě dala trochu času. Ale už nechtěla čekat, až se konečně rozhoupe, tak jako už se rozhoupává týdny, chtěla mít čistý štít, nový život, nový počáteční bod. Nechtěla se už motat v bludném kruhu a riskovat, že ztratí JEHO. Byla nekompromisní a jemu nakonec přece jen došlo, že…..... prohrál…......definitivně a navždy. Se skloněnou hlavou a plnou krabicí vzpomínek konečně položil na stůl klíče od jejího bytu a ve venkovních dveřích se rozplynul.
***
Konečně! Nedokázala zastavit tu směsici pocitů, které jí zaplavovaly. Smutek nad promarněnými roky jejího života, které jí v čase postavily opět na startovní čáru, doběhnuvší přitom do cíle a pak radost, že se konečně může svobodně nadechnout a rozhodnout co dál, aniž by se musela rozhlížet kolem sebe, zda právě jednoho z nich nezraňuje víc, než kdy chtěla.
Seznam nutných úkonů je zcela seškrtán, zbývá poslední …… oznámit světu a hlavně JEMU, že už je volná, volná jako pták…….….pták s polámanými křídly, které potřebuje zahojit. Střízlivě si uvědomuje, že nechce vyměnit jednu zlatou klec za druhou a nemít možnost vybrat si jí sama. Uvědomuje si, že jediné po čem touží, je být úplně sama, vydýchat vše a zjistit, že ze žádného kouta na ní nebude vyskakovat stín v podobě vlastních pochybností.
Konečně! Po týdnech, kdy měl střídavě obrovský strach, radost i vztek, je ona konečně sama. Našla v sobě tu sílu, kterou se jí celou dobu snažil dodávat a uzavřela svojí těžkou životní kapitolu snad již definitivně…jednou provždy. Musí jí vidět, chce jí obejmout a jen tak beze slov oslavit svůj dnešní triumf. Neodmítá ho a on tak ve spěchu opouští svůj byt doufaje, že se do něj možná už nebude vracet sám.
***
Nepřestával doufat ani po týdnu…….. ani po dalším. Přestože byl častěji u ní, než u sebe, vždy poslušně odcházel do svého bytu, aby jí dal čas. Nezkoumal, neřešil, nepřestával doufat a čekal. Další dny už nemohly změnit nic v jeho odhodlání, když už vydržel tolik týdnů předtím.
Nechtěla, aby jí ovlivňoval svou přítomností, potřebovala zhojit rány, které jí zasadil ten druhý a být si jistá zase sama sebou. Chtěla jistotu, že to zvládne sama, když bude třeba a ne díky němu, ačkoliv ty chvíle s NÍM byly tím nejkrásnějším, co za ty tři týdny nacházení sebe sama zažívala. Teď už nepochybovala, pokud se má něco změnit, nezjistí to stejně jinak, než že ho pustí do svého života se vším všudy a ten večer už ho nenechala odejít. Vlastně věděla, že už ho nenechá odejít nikdy.
A on definitivně vyhrál.
***
Tu noc téměř nespali, přemýšleli, mluvili, poprvé společně plánovali, nalajnovali si celou blízkou i vzdálenější budoucnost a spokojeně snili společný sen, když konečně usnuli ve vzájemném objetí.
Pokračování:
Život je krásný 8.
