Další probdělá noc, spásný spánek do kterého upadá hned po návratu domů z práce a po probuzení jí vítá ten druhý.
Nevědomky uhne jeho polibku. Vysvětluje si to po svém - ještě mu neodpustila. Ale ona už nemá v úmyslu trápit se odpuštěním, jeho život, který byl tak dlouho spojen s tím jejím, jí začíná být úplně lhostejný, stejně jako on. Teď ještě najít v sobě sílu a odvahu říci mu vše, vše co cítí, vše o čem přemýšlela, vše k čemu došla.
A přesto zbaběle couvá, jeho pohled srdceryvnější, než pláč právě narozeného dítěte, jí bere veškerou odvahu čelit situaci přímo a neustoupit, ani o píď. Je zbabělá, nedokáže to….. nedokáže zmuchlat vše, co až doposud bylo možná víc lepší než horší, a hodit mu to k nohám společně s jeho věcmi. Nedokáže ukázat tím jediným směrem, kterým se má nyní ubírat jeho život a tím jsou venkovní dveře. Zažila to sama, příkoří, kdy někdo jiný ukázal jí dveře a ona ……..se sklopenou hlavou a zlomeným srdcem odešla. Už je to dávno a přesto se jí právě teď tahle vzpomínka zdá až bolestivě nedávná.
Sama sebe uklidňuje, že po pár dnech, nejde změnit vše, nač je zvyklá. Alibisticky se schovává ze falešný soucit s tím druhým, jehož přítomnost už téměř nesnese, jehož doteky jsou úplně jiné, než tehdy poprvé……. Poprvé…….ano poprvé ho vyděsila téměř k smrti a pak sebe…………. když se celý den neozýval. Proč má náhle pocit, že její život se netočí kolem ničeho jiného než tělesné akrobacie a trochu té drzosti, zvrácenosti, které je schopna, když se naprosto odváže a kterou vždy šokovala. Miloval jí vůbec někdo v životě jen pro ni samotnou? Nebo se každý nechal jen vést tím nepřízemnějším pudem ze všech a naprosto propadl nespoutané vášni, které byla schopná? A co ON? Čím vlastně okouzlila jeho? Je to ona, nebo za něj opět jedná ten nejzákladnější pud ze všech…… jako už několikrát předtím?
***
Víkend strávený v prázdném bytě, s prázdnou postelí a prázdnou hlavou, dával až moc velký prostor k vzpomínkám. Vzpomínkám na NI. Při každé sebemenší vzpomínce na tu, se kterou zažil to, o čem dosud jenom snil, se nevědomky usmál. Minuty se vlekly až podezřele pomalu a on měl pocit, že se snad konce tohoto víkendu nedočká, aby opět spěchal za ní. Jen letmo zahlédnout její pohled, zasnít se při pohledu do jejích očí a jeho mozek bude opět fungovat. Potřebuje se jen ujistit, že ten druhý jí znovu neovládl a nestrhnul na svou stranu. Chtěl by aspoň malou jistotu, že má u ní pořád šanci. Naději, že boj do kterého se pustil, není předem prohraný.
Víkend strávený s tím, jehož přítomnost už ji nenaplňovala ničím, co by se dalo nazvat láskou se vlekl tak strašně dlouho, až měla pocit, že snad nikdy neskončí. Jeho gesta, kterými ji dřív směroval do společného lože s příslibem něčeho daleko zajímavějšího, než bylo to posledně a pak to stejně bylo vždy jen a jen o něm, vycházela naprázdno. Už dávno po sexu s ním netoužila. Poslední dobou tyhle společné chvíle přetrpěla, jen aby byl konečně klid, protože byla příliž zbabělá na to, aby řekla pravdu. Vymlouvat se však nemůže pořád, i když možná……. i tohle je cesta, aby pochopil, že se něco stalo. Něco…… co změnilo její pohled na život…… na sebe…… na ně dva.
Pak se přece jenom dočkala, jeho odjezdu, rozloučení a smutných očí, které v ní vyvolaly soucit. Vtiskla mu na rozloučenou alespoň letmý polibek, aby se vyhnula jeho další dávce omlouvání a doufala, že týden samoty, který získala na vlastní rozhodnutí, bude stačit.
***
Znovu sama ……… a netrpělivost se kterou čekala na NĚJ byla patrná z každého kousku jejího těla. Nervózně poposedávala na židli, až konečně stanul ve dveřích. Dočkala se. Hranou zdrženlivostí se k němu blížila, aby vzápětí opět roztála v jeho náruči jako zmrzlina v letním odpoledni. Toužila po jeho blízkosti, paradoxně to nebyl tělesný kontakt po čem toužila nejvíc, ale jeho nakažlivý smích, který jí nenechával v klidu. Smála se, jeho vtipům, jeho historkám, ztrácela pojem o čase a prostoru a v jeho přítomnosti se cítila volná jako pták.
Byl dokonalým ztvárněním muže jejích snů. Tušila, že s ním by byl nejspíš život nádhernou procházkou rozkvetlým sadem a přesto měla strach, že ten pocit způsobuje jen její vlastní pobláznění. Zamilovala se, přesto, že věřila, že už to neudělá. Nikdy. Nikdy a nikoho už nebude milovat tak, aby položila k jeho nohám celý svůj život…… a pak se bála, kdy přijde ten okamžik a on do něj s chutí kopne…….. jako se to stalo vždy předtím. Toužila po jistotě, že ta skutečná podoba jejích snů není jen přetvářka pro první chvíle, chtěla si být jistá, že tentokrát je to skutečně bez přetvářek, bez lží, bez vědomých podvodů a podrazů a přesto věděla, že čeká nemožné. Jistá si nemůže být nikdy, ničím a nikým….jen…sama sebou a i o tom teď zcela vážně pochybovala. Vlastní emoce jí naprosto zradily, přestože se jim snažila domluvit, neposlouchaly.
Tak moc se na ní těšil, tak moc k ní cítil. Kdyby chtěla modré z nebe, asi by našel ten nejdelší žebřík světa a kus toho nebe by jí položil k nohám. Cítil, že to co ho k ní připoutává stále víc a víc, už nedokáže zastavit, ani kočírovat. City si zcela sobecky jdou vlastní cestou a na nějaký zdravý rozum dávno nehledí, ostatně ten ztratil už první noc. Tu první, prožitou noc s ní.
Pokračování:
Život je krásný 5.
