O štěstí a o kráse, aneb život v kostce

Představit si krásu umí asi každý z nás, dle svých vlastních nároků a představ, ale co je to vlastně štěstí? Každý v životě se po něm pachtí a mnohdy jej nachází, až když o něj skutečně doslova zakopne, jiný ho pro samé hledání ani nezahlédne, ačkoliv si hoví přímo naproti urputnému hledači a mírným mrkáním jednoho oka hlásí své nesmělé „tu jsem“.

Jako malá jsem toužila stát se krásnou princeznou, čímž bych vyřešila obojí naráz, postupem času došla k probuzení z mé dětské naivity a pochopení, že jsem se narodila trošku mimo tyto možnosti a tím vzala za své i krása, touha však zůstala. Postupně jsem vyměnila snad všechny možná povolání jako předmět svého zájmu - čím se stát a taky pokusy o prosazení se, alespoň v oblasti krásy. Se svým zjevem alá Pipi dlouhá punčocha jsem však spíše čelila kritice od spolužáků obojího pohlaví a když poté na mém nose usedl dnes již neodmyslitelný doplněk v podobě nezbytných obrouček, dílo zkázy bylo dokonáno.

Pravda leckdy se mi povedlo zasloužit si i slova uznání, ale ve chvíli kdy jsem o danou publicitu stála minimálně, jako bylo třeba moje rozplácnutí se uprostřed jídelny, pustíce přitom tác s celým obědem, který ladně doplachtil k nohám nejvyhlášenějšího krasavce celé školy a zanechal po sobě originální stopu na jeho báječných džínách z tuzexu. V tu chvíli bych byla zřejmě nejradši horníkem a trávila hodiny a hodiny hluboko pod zemí, slovo krása v jakémkoliv smyslu bylo asi to jediné co mě v tu chvíli vůbec nepřišlo na mysl a výkřiky typu „ty woe, to je trefa co?“, jsem chtěla slyšet ze všeho nejméně. Ještěže onen nešťastník byl možná poslední dochovaný exemplář gentlemana přeživší až do té doby, protože jak jinak si lze vysvětlit, že jsem svou první dětskou lásku "klofla" díky omáčce na nohavicích?

Nebyla jsem hloupá, učení mi šlo samo a moji rodiče spřádali pokoutně moji vlastní budoucnost v aplikaci vlastních ambicí, takže gymnázium to jistilo. Jako správný rebel (třídní učitelkou nazývaný mnohem přízemněji pouhým - lajdák) nesnášejíc to, co je mu předepisováno, způsobila jsem si sama svůj vlastní naplánovaný pád z výšek jejich představ do reality učňáku u přádelního stroje. No co, tak maturu si můžu dodělat kdykoliv jindy, konstatovala rodinná rada. Později, obtěžkána životem, tím skutečným uvnitř sebe sama, skončily jejich sny a možná i některé moje plány, kdesi uprostřed cesty, když ještě před svým osmnáctým rokem stala jsem se, coby nevyučená, matkou, poté manželkou a pak už jsem se jen vezla životem jak rychlíkem ze kterého se blbě skáče.

Odstartovala jsem svou pracovní kariéru v ponuré dílně vyrábějící rok žaluzie do všech oken velkoměsta, což mě dostatečně zaměstnalo natolik, abych pochopila, že být úspěšnou k tomu mám opravdu daleko, ke kráse ještě dál. Sice jsem si každé ráno namalovala poslušně na hubu nějaký ten přijatelnější obličej, ale ten vzal velice rychle za své při každodenním kolotoči autobus-školka-práce-školka-autobus-večeře-spát, zbytky z něj jsem stírala každý večer poslušně do ubrousku v koupelně, abych ráno kreslila znovu. No marnost nad marnost, ale vysvětlujte tohle někomu, kdo nemá ani kouska sebevědomí v těle a místo jeho hledání maskuje svoji nejistotu za tuny make-upu.

Když jsem poté poskočila o pomyslný kariérový stupínek výš a coby člověk se základním vzděláním dosáhla na plat rovnající se platu asistentky v kanclu, pobíhajíc mezi regály ve sladce vonící cukrárně, poupravila jsem trochu své mínění o svém zevnějšku a našla alespoň kousíček ze svého dosud nenalezeného sebevědomí. Zanevřela jsem na oblečení alá stará mladá a halila se do hábitu podstatně slušivějšího, tedy alespoň ten odraz doma v zrcadle to říkal a vnitřní hlas v mé hlavě našeptával, bohužel však pouze do doby než jsem se zatajeným dechem a  nesmělým pohledem vyrazila do ulic. V tu chvíli ten mrška uvnitř mě přestal hlásit slova pro královnu ve Sněhurce a zcela je otočil na: "každý v zemi zdejší je nejkrásnější, až na tebe!". Odstrkovala jsem jej od sebe tak daleko jak to jen šlo, leč marně. Každopádně jsem se zabývala naprostými malichernostmi a život letěl kolem docela velkou rychlostí.

Po nějakém čase, opět o stupínek výš, sladce šveholící (leckdy i cizím jazykem za pomocí rukou a nohou), na recepci penzionu, kam jsem přesedlala, po nocích biflící se na zkoušky (protože oni ti rodiče přece jen měli pravdu a maturita je důležitá), sedíce za tvrzeným sklem jak ve vitríně a koketně klopíc dvojnásobný objem řas způsobený silným nánosem řasenky před pohledy ubytovších se sekáčů, připadala jsem si alespoň chvílí krásná. V tu dobu čerstvě rozvedená (co jiného lze u rebela čekat) a opět svobodně dýchající vzduch svého někdejšího rodiště, jak bláhově jsem si tehdy něco takového namlouvala. Ve skoro třiceti sama, stejně ošklivá jako před lety, zapomenutá, nedokonalá, absolutní nula a ještě k tomu bez chlapa – nádhera, aspoň že ve škole jsem v tu dobu absolvovala poslední ročník a doufala, že s tím mocným papírem obsahujícím kulaté razítko, dokladující, že mám na to co dělám, konečně něco dokážu. Co, to jsem tehdy ještě netušila, ale že něco přijde jsem si byla téměř jistá.

No nebudu napínat, přišlo, škola úspěšně dokončena, maturitní vysvědčení uloženo hluboko do šanonů s podobnými dokumenty, uplatňujíc se poměrně brzo i v práci, po které jsem toužila, znovu vdaná a ještě k tomu s rodinou, velmi výrazně se za poslední roky rozrůstající, řekla bych, že skoro geometrickou řadou.

Dneska tu tak sedím, židli otočenou napůl na monitor a druhou půlí do kuchyně, střežím celý ten prostor, abych uhlídala tři děti naráz, myšlenky na kariéru se snad ještě nevzdávám, ale zatím je pro mě hudbou hodně vzdálené budoucnosti, manžela vidím jen každý víkend, protože holt takový je život a nikdo nemůže mít vše a přitom všem zářím štěstím a ani dvojnásobný objem řas nepotřebuju na to, abych si připadala šťastná a krásná. Pominu, že když mě nedávno potkala moje známá, první co mi řekla bylo: „to je divný pokaždé když tě potkám tak vypadáš tak strhaně!“

No co, nikdo nemládnem (bude hůř) a štěstí rozhodně není podmíněno krásou zevnějšku (ačkoliv to něžné zašeptání mého muže do svého ucha „jsi krásná“ slyším opravdu ráda), ale já sama se na tu krásu života dívám den co den od rána až do večera a když na mě ti lumpíci mrknou šibalsky jedním okem, vím, že to je to štěstí, které na mě tím jejich pohledem laškovně volá “tak kde mě furt hledáš, tady jsem!“