Nejspíš až čerti a blikající světélka za okny bytů ve mně každoročně vyvolávají tu nostalgii, která mě najednou vrací v čase o pár desítek let zpět. Vybavuji si pocity, které jsem měla jako dítě. Já vím, že už k Vánocům patří stejně neodmyslitelně jako nazdobený stromek téměř v každém lidském příbytku. A přece na ní každý rok čekám se železnou pravidelností
Je tím pravým spouštěčem nadšení, při kterém přistavím židli ke skříni, z útrob rozměrné krabice vytáhnu vánoční cingrlátka, kterými nazdobím náš byt. Vrhnu se do přípravy domácího vaječného likéru. Nakoupíme potřebné suroviny na vánoční cukroví a v duchu už cítím tu nádhernou vůni vanilky, rumu a perníčků, kterou nic na světě nenahradí. Abych jí poté opravdu při pečení provoněla celý byt.
Pak teprve přijde ta správná atmosféra. Celý byt se naplní příjemným teplem a vůní domova a když přijde konečně den „D“ nemůžu se dočkat večera. Doufám každoročně, že se štědrovečerní večeře pro nás nepromění v nucený večer na pohotovosti, že se tatínek nebude nimrat v jídle hodinu, či dvě a my tak stihneme večerní pohádku a že opět pod stromečkem bude ten nejkrásnější dárek na světě.
Troje rozzářené oči s výrazem naprostého umlčení nad tím, že Ježíšek nezapomněl a tři našpulené papulky rozdávající pusy v několika kolech, završené tím nejkrásnějším dárkem, které jen dítě dokáže dát, když společně s objetím řekne směrem k vašemu uchu tu kratičkou větu: „já tě mám strašně moc rád“.
