Všimli jste si, že člověk svůj život v největší míře tráví neustálým hledáním? Už když se narodíme v pravidelných intervalech hledáme to měkké, voňavé a sladké, co nám naplní bříška ke spokojenosti, pak hledáme, ty pro nás nejbezpečnější ruce, kam se běžíme schovat. Když trošku odrosteme, začneme s hledáním kamarádů. Pokračujeme hledáním vánočních dárků, povětšinou dobře uschovaných. Pak hledáme různé školní pomůcky v bezedných taškách a batozích, stále hledáme kamarády a mnozí z nás už první školní lásky.
Následně hledáme vhodnou střední a třeba i vysokou školu, která by nás připravila do dospělosti. Pokračujeme hledáním vhodné práce, vhodného protějšku, vhodného bytu (domu), mezitím stále opakovaně hledáme klíče od čehokoliv, mobily, někteří i zapalovače a taky drobný (což mi připomnělo, že když chodím s dětma ven, mám blbej zvyk, brát si do kapsy jenom bankovku a následně jí buď zapomenout celou, nebo z ní rozměněné drobné, někde v oblečení. Nejenom že když si pak moje ségra přijde půjčit něco na sebe a já před ní lovím peníze z kapes, ptá se mě, jestli mi tam rostou?! Ale také když jednou za čas prošacuju všechno oblečení, váží moje peněženka pomalu víc jak já). Také hledáme na papírku napsaná telefonní čísla opravářů, finančních úřadů, bank, pojišťoven, lásek, milenců, kamarádů a také nákupní seznam, který fakt zaručeně ležel na stole. Pak určitě neustálé rady, odborné pomoci a když už věk poněkud pokročí, mnohdy hledáme vše, neustále a stále dokola.
U nás se teď docela často hledá volné místo k zaparkování naší rodinné „berušky“. (Beruška jí říkáme od té doby, co s ní čerstvě po zakoupení dorazila má drahá půle do práce a kolegové šprýmaři mu na červenou střechu naskládali sedm černých koleček. Když ho přivedli k oknu, vypadalo to fakt výmluvně. No mohla dopadnou se jménem i hůř, kdyby tam imitovali otvor po otvíráku, tak to mohla být plechovka jak vyšitá.) Bydlíme v centru a vyjíždět s autem z urvaného místa během dopoledne ve všední den, se přímo úměrně rovná při návratu šestkrát obkroužit barák a pak si stoupnout doprostřed parkoviště a trpělivě čekat vsedě v autě, až někdo konečně dokončí nákup a odjede.
Nicméně u nás doma je hledání něčeho téměř rodinným sportem a obzvláště když já tento um povyšuji na druhou, protože většinou to, co momentálně nemůžu najít, nacházím, až když hledám něco úplně jiného. Zkoušela jsem toto železné pravidlo sice obejít tím, že jsem věnovala naoko čas hledání jiné věci, protože tu prvotní jsem opravdu akutně potřebovala, ale tak to prostě nefunguje. Vědoma si tohoto procesu a také toho, že má drahá půle tvrdí, že na jeho sklerózu si prostě musím zvyknout, uklízím (zdánlivě) nepoužívané, ale důležité věci na pevná stanoviště zásadně já. Následně mnohdy i ze sna dokáži říci třeba: druhý regál ve sklepě vlevo, úzká krabice a úspěch se mnohdy dostaví, ale ne tak docela u věcí, které odkládám v domnění, že budou potřeba možná až v dalším životě.
To souvisí i s naším častým stěhováním z bytu do bytu (což už snad definičně skončilo) a pak taky z místnosti do místnosti. Takže, když jsme naposledy měnili byt komplet a ještě po nějaké době místnost za místnost, hledala jsem prodlužky, protože ne všude je optimální počet zásuvek, no a ne a ne je najít. Jak už jsem psala, ani naoko hledaná jiná věc z mého podvědomí prostě přímé určení místa přechodného odložiště nevytáhla (usnout jsem nezkoušela), takže jsem chtě nechtě došla do obchodu a koupila nové …. asi jen dvě. A v současné době máme tak pět plonkových, protože ty ztracené se samozřejmě po pár týdnech našly.
Taky připojovacím kabelem na internet bych mohla ozdobit všechny místnosti kolem dokola, protože při nedávném pohoření při hledání, jsme opět jaksi další dokoupili. No přece nebudu půl roku bez internetu, než se zase najdou, že jo? A jako na potvoru, šla moje půle hned dva dny poté, něco důležitého hledat a během chvíle vítězoslavně v ruce třímal obal asi s desetimetrovým kabelem, o něco kratším kabelem a k tomu jako bonus dvě spojky, předpokládám, že to co hledal předtím, nenašel dodnes. Tak hlavně že ten kabel už mám vedle sebe v šuplíku. (Joo, kdybych ho náhodou za nějaký čas hledala, připomeňte mi to)
Ale abych se dostala k tomu, co spustilo tuhle moji úvahu o hledání. Já totiž momentálně, asi tak stokrát za jediný den, hledám ztracené lahve svých dvojčat. Je až s podivem kam všude dokáže zasunout, hodit, nebo odkopnout šestnáctiměsíční batole svoji lahev. Takže moje děti znají maminku převážně z pozice na všech čtyřech, kterak jak pes leze do všech zákoutí, které celý byt skrývá. Sice pokaždé když je najdu (ty lahve) kážu stavět po použití na stolek, abych během minuty pátrala znovu a zvesela si u toho zrovna nezpívám (spíš nadávám jak křeček). No a když už konečně zalehnou večer děti do postýlek a já si chci pustit televizi, musím se nejdřív pustit do hledání ovladače. (Nevím kdo vymyslel tak blbou televizi, že bez ovladače jí prostě nepřepnu, ani neztlumím). Včera jsem ho našla v šupleti psacího stolu, dneska v koupelně, už se těším, kde ho najdu zítra.
Moje kamarádka také jednou neúnavně něco hledala, otvírala zásuvky,skříňky, myčku, lednici a když jsem se jí ptala co hledá. Tak prý dětský bačkůrky své dcery. Divila jsem se proč zrovna v lednici, ale prý se nemám divit, že už je tam jednou našla, takže po téhle zkušenosti už myčku taky nevynechávám. Už několikrát mě napadlo jestli na ně nelípnout něco, co by se na zapískání odpovědělo (jako na ty flašky a ovladače), ale asi by to bylo stejně prd platný. Jak znám naše kutilky, určitě by co nejdříve takovou šikovnou věc sundaly a líply na něco úplně jiného, takže bych si stejně nepomohla.
I když na druhou stranu pořád lepší hledat flašky, než děti. To si říkám pokaždé když s tím triem vyrazím ven jen tak nalehko bez kočáru. Když dám holkám rozchod, vezmou to doslova….páč to každá vezme na opačnou stranu a junior volí zlatou střední cestu a odkráčí prostředkem. Já pak lítám po parku, řvu pomalu jak naše babi, když nás svolávala k obědu až z návsi a kolemjdoucí se děsně baví. Vzít sebou ještě psa, třeba bych v cíli dostala i nějakou cenu, nebo bych musela zvážit změnu rasy a vyměnit našeho kilového yorkšíra za něco ke stádu, aby mi je pomohl svolat dohromady. Ale to jsem odbočila (jak nečekané:o)), jak vyřešit to naše neustálé hledání?
Nejspíš jediným možným řešením bude vytvoření databáze míst uložených věcí, do noťasu, uložené zcela nepřehlédnutelně. Záloha na externí disk samozřejmostí a pro jistotu cestu k této složce zaznamenat ještě do dalších pomůcek. Kromě vypálení na CD se nabízí můj blbníček (soustava nesouvislých papírků plných poznámek, které časem vždy redukuji na minimum), který mám neustále na očích, zavěšen nad počítačem a možná ještě viditelná poznámka do diáře, kterému říkám velkej mozek (malej mám taky, ale tam se tolik věcí nevejde).
No je mi to jasný, už vidím jak se smějete, ale to je fakt vážná věc, ono totiž časem k tomu hledání zcela nečekaně přijde ještě obr skleróza, (co když zapomenu co je to počítač, že?!) a to aby pak jeden žil od rána do večera jen hledáním všeho ztraceného. Ale než založím databázi, tak k letošním vánocům mi bude úplně stačit malý dárek, závěsný blbníček na krk i s tužkou, takový jsem měla, když mi bylo asi šest a tam si budu všechno psát, třeba i poznámky typu : nákupní seznam máš v levý kapse vole.
P.S. Původně měl tenhle článek asi deset vět ve dvou odstavcích, tady vidíte jak to dopadne, když se mi zdá počet vět nedostatečný :o)
