Po období, kdy jsem měla pomalu strach otevřít doma lednici, aby na mě z ní nevyskočil Kalousek s oznámením, co nám zase škrtne, mediálně provázenou emoční kampaní volající po vysokých trestech pro žháře z Vítkova, kdy jsme měli možnost shlédnout pokroky malé Natálky téměř krok za krokem a jedno oko nezůstalo suché a včerejším trošku obsáhlejším článku o malém Patrikovi, to vše protkané srdcervoucím příběhem malé Aničky, mám už skoro strach přečíst si vůbec zprávy.
Kreatury vyrůstající v naší společnosti mají, jak se ze zpráv zdá, u nás živnou půdu pro své zvrácenosti. A já se musím ptát jak je to možné? Neznám snad jedinou mámu, která by bez obav pouštěla své dítě ven, dříve než je školou povinné, jako to bylo běžné ještě před patnácti lety. Je to však nejmenší způsob ochrany a samotný se jaksi míjí účinkem. I když své děti vychováme k opatrnosti, ve velké míře už je vodíme za ručičku mnohem déle, než by jejich věku slušelo, poučíme je kudy smějí chodit domů, jak se mají chovat v případě, že jsou někým osloveny, nedej bože napadeny, všechno je málo.
Teprve dnes trošku utichla žhavá diskuze kolem výše trestů pro zmíněné Vítkovské žháře, společnost mohla alespoň na chvilku nabýt dojmu, že se snad blýská na lepší časy a soudy konečně začnou vynášet rozsudky tak vysokých trestů (snad preventivních?), které budou alespoň satisfakcí pro rodinu na straně poškozených. Matka malé Natálky se netajila tím, že tak vysoký trest nečekala a že je jí připadá dostatečný. Můžeme ale čekat stejný názor od matky zbitého a znásilněného Patrika? O tom můžu dnes oprávněně pochybovat, zveřejněná horní sazba navrhovaného trestu pro pachatele je směšných 5 let. Když si představím, že za 5 let bude zcela reálné dotyčného pachatele potkávat kdekoliv na ulici není mi moc do smíchu.
A nemusím pro inspiraci chodit daleko, ačkoliv nechci být jakýmkoli pesimistou, po týdnu marného hledání Aničky a včerejší ohromné akci, kdy se dozvídáme jen kusé informace, jež nás zcela oprávněně děsí a po dnešním zveřejnění oficiálních informací o 41-letém osmkrát trestaném muži podezřelém z podílení se na jejím zmizení, kterého soud odmítne vzít do vazby, jsme nejspíš vyděšeni ještě více.
Stejně tak mám v živé paměti malého Jakoubka, který se ztratil na hřišti, po kterém dnes divočí moje děti a jehož vybledlá fotka, obklopená svíčkami, je stále němou výčitkou u vstupu. Přiznám se, že do té doby by mě ani nenapadlo, že bych se měla bát stejně o syna, jako se už běžně bojíme o dcery. Jak je možné, že se v dnešní době podobné kreatury volně pohybují na svobodě, kolikrát soud zopakuje směšnou výši malých trestů, aby pochopil, že k nápravě nedojde, mnohdy je kariéra takového člověka završena něčím mnohem závažnějším. Jak je možné, že někdo nevyléčitelnému člověku s vážnou diagnózou místo trestu nařídí pouze ambulantní léčbu? A možná mě v současné chvíli napadá i něco mnohem hrozivějšího, jak dlouho to potrvá, než lidé zanevřou na spravedlivý soud a začnou brát spravedlnost do vlastních rukou, řekla bych, že už nám k tomu opravdu moc nechybí.
Jsme humanisté, civilizovaná společnost, která zrušila trest smrti, ano, jsem názoru, že by mohlo docházet i k popravám nevinných lidí a aplikovat jej v tak nějak částečné verzi je nejspíš nesmysl (i když mnohdy po něm voláme). Na druhou stranu průměrných 15 let, které zde dostávají vrazi, násilníci, sadisté, pedofilové a spousta lidí prostě trestu unikne, protože jsou nemocní, to je něco s čím se nemůžu smířit.
Nedávno jsem s úžasem sledovala kauzu (shodou okolností taky od nás) kdy manžel trpící schizofrenií, 32x bodnul svojí manželku, která jen zázrakem přežila, dostal od soudu místo trestu ochrannou léčbu a po dvou letech už si opět zvesela vykračuje mezi námi, protože je mu překlasifikována na ambulantní. Přiznám se, že jsem tu otevřenou pusu zavírala opravdu dlouho.
Občas mi připadá, že u nás trestáme takovéto lidi stejně moderním způsobem jako matky, jež nikdy neuhodí své děti. Nejsem zastáncem jakéhokoliv bití, ale jedno jsem se z praxe už naučila, když má být z dítěte opravdu zodpovědný člověk, chápající vymezený prostor a hranice, přes které už prostě nelze, je potřeba přitvrdit a když je to nezbytné, tak i jednu šoupnout přes zadek. U nás však podobně zlobivé „děti“ slovně pokáráme, pohladíme po tváři a pustíme je s úsměvem ven. Jak dlouho to ještě potrvá, jak dlouho budeme izolovat sami sebe a své děti, abychom se ochránili, než nás konečně napadne, že izolovat se tu má právě ta opačná strana???
P.S. a pro ty, kteří se mi budou snažit vysvětlit, že každý trest se posuzuje specificky dle platné legislativy podotýkám, že to je mi jasné, já se snažím rozvířit diskuzi a tlak na odpovědné osoby, které píší, navrhují, mění, upravují a schvalují trestní řád.
