Takhle už mě straší asi 18 let. Nicméně jednou k tomu klidně může dojít. V takovém stavu mi vždy naběhne žíla na krku a viditelně tím demonstruje hladinu adrenalinu v mé krvi, zdědila jsem jí po tátovi a v rámci dědičnosti přenesla na všechny své potomky (zřejmě se mám v budoucnu na co těšit).
Nejvíc mi nabíhala v době, kdy jsem byla poprvé vdaná. Jako správná žena v domácnosti jsem přijala exmanželův recept na šťastné manželství, že chlap musí mít doma uklizeno, navařeno, nesmím ho prudit, občas mu podržet a on mi pak nebude chodit do hospody. No tak nějak to nebyla úplně pravda. Do hospody sice časem chodit přestal, ale zato domů kupoval pivo po basách.
Musím podotknout, že jsem děsnej puntičkář, co se skladby nábytku týká a hrozná v tom, že nesnáším stereotyp, takže čas od času (cca 1x za měsíc), musím proházet alespoň kytky (ono jim to stejně jenom prospěje) jen abych něco přeměnila. Můj ex mě dokázal vždy překvapit svou osobitou reakcí. Jednou ale hodně přes čáru. Odešel na pravidelnou šestnáctku do práce a mě tak při pohledu na náš, poslední dva měsíce nezměněný, byt 2+1 napadlo, že bych z něj pouhým přepažením velké místnosti mohla udělat 3+1. A vzhledem k tomu, že nemám od slov, v tomto případě myšlenek (protože hovořit nebylo s kým) daleko k činům, během pěti minut už jsem rabovala dvě skříně.
Byly pěkný, velký, bytelný, fajnovej matroš, ještě po tetě, taky těžký jako prase. A protože jsem potřebovala obě dostat k sobě (dosud byla v každé místnosti jen jedna), čekalo mě přetažení jedné přes celý byt, naštěstí té menší. Já se svými 50 kily i s klíčema v kapse v té době, jsem měla proti sobě velkého protivníka. Když jsem si představila skřín 140x160 cm těžké dubové váhy a cca 4 m cesty z místnosti X do místnosti Y lemované jedním pravým úhlem, pěkně jsem se orosila na čele. Ale já se jen tak nevzdám. Nejdřív jsem skolila skřín na postel, jediný možný způsob jak jí odšroubovat překážející nohy a pak už jsem jí táhla pěkně po golemovsku celý 4 metry. Naštěstí to byl jedinej echt těžkej kus, kterým jsem začala hned dopoledne, protože jinak by na mě soused „estébák“ bydlící pod námi hned volal známé číslo 158 s udáním na kdoví-co-by-vymyslel.
Základ na předěl místnosti byl na svém místě a pak už stačilo jen vystěhovat, rozložit a zase o kus dál složit stěnu složenou s menších kusů nábytku, nicméně i tak dost těžkou. Fakt už si nepamatuju kolik mi to zabralo času, nicméně ve chvíli, kdy jsem na sebe kupila tři skřínky do výšky vedle velké skříně ode zdi ke zdi a zdvihala nad hlavu tu na pohled nejmenší, zatnula jsem zuby a zařvala hodně nahlas úlevou, když se mi konečně podařilo vyhoupnout jí do výšky nad mou hlavu. Pravda, 16 hodin nepřítomnosti mého ex stačilo tak tak na vyklizení, přestěhování, naklizení, uklizení a těšení, jak budu pochválena, že si místo stěhování může dát rovnou pivo.
To jsem ovšem netušila, co přijde po návratu domů. Otevřel dveře, cestou přes kuchyň vyzvednul pivo z lednice, nakoukl do obýváku, vykulil oči na stěnu (já se zatetelila blahem a očekáváním, že teď to přijde) a přišel stupidní dotaz:
„Koho jsi tu měla???“
To jsem pro změnu vykulila oči já.
„Já??? Proč bych tu měla někoho mít??“
„No to mi netvrď, že si tohle přestěhovala sama!!“
No jako by to bylo poprvé, pomyslela jsem si. A nahlas jsem podotkla jen něco v tom smyslu „že ano, samozřejmě že sama“
„No to bych chtěl vidět!!!“
Nedráždi kobru bosou nohou, či nedávej býkovi rudou před oči, něco v tom smyslu mě napadalo a že jsem rapl, vystěhovala jsem narychlo tu nejvrchnější skříňku, u které jsem při prvním stěhování měla pocit, že se zlomím, pokud jí tam nahoru konečně nevyzvednu. A slavný výhoz nad hlavu jsem si zopakovala ještě jednou. Kupodivu adrenalin je dobrej kámoš, protože napodruhé tam šla jako prd.
„Fíha, tak to jsi mě fakt dostala, se ti teda omlouvám, je to pěkný.“
Sice se mi omluvil, ale radost byla zkažená dokonale, jediné pozitivum, které mi tohle přineslo bylo, že pokaždé když jsem měla pocit, že něco nezvednu tam, kam jsem si určila, vzpomněla jsem si právě na tyhle opovržlivý slova a v tu chvíli šlo všechno jako nic.
Infarktové stavy jsem s ním zažívala prakticky pořád, byla to taková italská domácnost, přesto to tak nějak pořád drželo po kupě, já se starala o všechno, on chodil do práce (občas), správná dělba. Když už jsem pak nebyla ženou v domácnosti a snažila se zvládat k práci i vše ostatní, jako dřív, došlo mi docela brzo, že se to prostě nedá. Každopádně všechny prosby o pomoc se nějak míjely účinkem a jednou jsem se vytočila natolik, že jsem mu snad vyčetla i to, jak si zouvá boty. Itálie hadr, vzteklá jak Amina jsem lítala bytem tam a zpět a vypadala jak rozzuřenej býk. Když jsem jako magor při vaření kafe třískala dvířkama u kuchyňský linky, ozvalo se za mými zády z obýváku, z křesla u puštěné televize mezi polykáním dvou loků piva:
„Ty dvířka za to nemůžou, jestli jsi nemocná a potřebuješ se uklidit, měla by sis dojít k doktorovi, na to existujou prášky.“
Myslím, že jsem se tehdy radši kousla do jazyka, střídaly se ve mně myšlenky, jestli ho ve vzteku dokážu čapnou i s křeslem a prohodit ven oknem v šestým patře, nebo jestli fakt nemá pravdu a neměla bych zajít k doktorovi.
Uběhlo pár let, tuším že nějakých osm a já zjistila že je pivo docela dobrý. Že mít řídičák a vozit svého ex z hospody rovnou domů mi vůbec nevadí, hlavně když nebude nikde dělat ostudu a taky že vůbec nezáleží na tom, jestli budou všechny hrníčky srovnaný podle barvy, velikosti a směru ouška, ručníky přesně do komínku a zrovna tak oblečení. Kupodivu v tu chvíli už to vadilo mému ex a několikrát jsem jím byla napomenuta, jestli si opravdu nemůžu oblečení dávat někam jinam, než na obývákové křeslo, načež jsem se vždy neochotně zvedla se slovy „no jo porád“. Jednou situace vygradovala natolik, že při vaření kafe třískal dvířkama od kuchyňské linky tak nahlas, že mi rušil nějaký hrozně zajímavý program v televizi a tak jsem mezi dvěma loky piva hodila směrem do kuchyně větu, kterou jsem si zhruba pamatovala celých osm let:
„Ty dvířka za to nemůžou, jestli máš problémy a potřebuješ se uklidnit, zajdi si k doktorovi, on ti na to předepíše prášky.“
Jestli mu hlavou proběhlo to samé, co kdysi mě to netuším. Po pár letech jsme se rozvedli a i přesto, že jsme dodnes v kontaktu a troufám si říci, že jsme stále přátelé, na takové malichernosti jsme už nikdy nevzpomínali. Nicméně jako zatěžkávací zkouška na mojí pomyslnou žilku v hlavě to bylo dobrý, pokud neprdla za deset let s ním, tak snad vydrží v celku i nadále, protože při spoustě dennodenního rozčilování s potomky to budu potřebovat.
Jo a jen tak mimochodem, současný manžel přijímá s úsměvem recept na šťastné manželství, který kdysi prohlásila asi patnáctiletá dívenka v cizině a jež zněl:
„Dej mu nažrat svini“ - já k němu jen dodávám „a později až mu slehne ho skol do postele“,
zatím to tak funguje už sedm let, nevadí mu na rozdíl od mého ex, že mačkám pastu od prostředka, protože máme každý svou, klidně si půjčoval můj hřeben, dokud si měl ještě co česat a i se svým požadavkem na vlastní hrneček ustoupil do pozadí, protože aspoň v práci mu ho nikdo nebere. A k mé neustále touze něco měnit a zvelebovat podotýkám, že všechny kusy nábytku v našem bytě jsou lehce rozložitelné a v nižší váhové kategorii než jsem já, to kdyby mě zase chytla má stěhovací mánie, na kterou už asi tak tři roky fakt nemám čas.
