Změna času prý působí problémy jen pár lidem. Já mezi ně bohužel patřím. Celý život se víceméně obejdu bez hodinek, moje tělo vnímá čas samo a je fakt, že při odhadu, toho kolik je právě hodin, se málokdy mýlím. A pak přijde dvakrát za rok změna, pro mě jako hrom, a jsem totálně v ……, no tam kde občas všechno končí. Nejenom že každou chvíli zírám na všechny měřiče času, které doma máme, abych se ujistila, kolik je opravdu hodin, ale pořád mám pocit, že nestíhám, málo spím a je toho na mě moc.
Od té doby co se naše rodina rozrostla o malého juniora a duo juniorek, mám o problém navíc. Děti potřebují řád, bez něj to prostě nejde a ten ale musí nejdřív začít u mě. Takže musím ráno vstávat podle toho, jak se děti budí a ne podle toho, jestli se mi chce. Dodržuji stále se opakující interval pravidelných časů ranního vstávání, snídaně, dopoledního spánku, oběda, odpoledního spánku, večeře, koupání a ukládání k večernímu spánku. Čímž u nich vypěstuju vlastní vnitřní hodiny.
Půl roku tohle všechno funguje, pak přijde ona kouzelná změna času a náhle je o hodinu víc. Ráno teď vídám na budíku číslo šest, při kterém jsem dříve měla ještě hlubokou půlnoc, ale já chodím spát pořád stejně, protože práce se sama neudělá a ani o hodinu nezkrátí. Večer jdou děti spát o hodinu později, než byly zvyklé a jsou protivné. Když bych je ale dala spát tak jako předtím, vstávaly by ráno ještě dříve a já bych místo hodinového deficitu rázem měla deficit mnohem větší a zcela určitě bych zaznamenala i číslice menší než je šest.
Slyšela jsem mnoho názorů typu: „no bože, aby se lidi nezbláznili, je to jen hodina“, ale jen ten, kdo skutečně cítí, co dokáže jedna jediná hodina posunutá dopředu či dozadu s člověkem udělat, chápe jak těžko se s tím v prvních dnech peru. Ještěže příroda je moudrá a zařídila postupný posun těch našich vnitřních hodin, tělo se za pár týdnů samo srovná a už nebudu zase potřebovat hodinky. Do té doby mi snad v hlavě nic nepřeskočí a dočkám se toho v relativně dobrém duševním zdraví.
