Kolikrát si člověk musí za život sednout až na samé dno a prohrábnout vlastníma rukama ten bahenní kal? Odrazit se, nějakou dobu plavat tam nahoře s proudem, občas se zarazit a zkusit to proti, což jde sice hůř, ale nic není nemožné a pak se opět tou neviditelnou rukou vedenou spravedlivým, nekompromisně nechat čapnout za patu a stáhnout zase dolů ......... na samé dno.
Toužím se nadechnout tak moc, že dělám nemožné, abych do toho bahna na dně neklesla plnou vahou a přesto mi tíha sedne pěkně na hruď a svou nohou mě zašlape ne po pás, ale rovnou po krk až tam dolů…do tmy…do ticha…..do beznaděje.
Bloumám bytem jako tělo bez duše a marně hledám slůvka pochopení, obhajoby, snad i zloby…marně…....v hlavě prázdno a na srdci ten největší balvan z největších. Vztek už je dávno ten tam, sebelítost neznám a na slova pochopení čekám marně……..není kdo by je vyřknul………. Chodba je prázdná, světla zhasla…..tma…..ticho…..jen vlastní tlukot srdce udává rytmus.
Sklenka v mé ruce, na jejímž dně pravdu nenacházím a tak znovu neúnavně dolévám, prahnouce po nalezení, objevu, rozhřešení………pro koho?
Zavírám oči a sama sebe přemlouvám, aby to nebylo navždy……..světlo, dopadající pod přesným úhlem, kreslí na pokrývce nádherné obrazce………úplněk…….kolik ještě? Hlavou mi běží tisíc a jedna myšlenka a já se zastavuji v čase, v čase od kterého mě dělí už mnoho dlouhých let.
Okno, které můj pohled rozděluje do úhledných čtverců, tam venku je svoboda, po níž každý touží……........i já……….ale........... není mi souzena…………….aspoň ne teď, dnes…zítra……….pozítří…..možná…..snad….pár měsíců…let. Kdo ví…
Otáčím se ještě naposledy a uchovávám v paměti živý obraz své vlastní minulosti. Dům, který se nemění, šedá obloha, z které se snáší na zem jedna kapka deště za druhou……..zavírám oči, zabraňuji slzám, aby prozradily to, co je uvnitř mne tak naprosto zřejmé, odevzdávám se sedadlu nastartovaného auta a odjíždím vstříc své budoucnosti. Odjíždím, nebo vlastně utíkám….a před čím, před kým?………..Nikde na světě se před ním neschovám…………výčitky…………..přichází a lapí mě znovu a znovu a znovu. Dokud je nechám…..
Budoucnost…co to slovo znamená? Začátek a nebo konec toho všeho? Život je jako houpačka a člověk v železně pravidelných intervalech míří do výšin, stejně často jako se vrací dolů.
Dětský výkřik, pláč….ticho, naděje…..život, nový život a nová budoucnost….světlý okamžik celé černi, jež snesla na moje bedra spravedlivý úděl?? Postavím se jí, jsem si jistá, svou silou a svým přesvědčením, musím……nikomu tě nedám, neboj….ochráním tě před celým světem.
Stejný svět tam za oknem, stejně smutný, šedivý a uplakaný a přece jiný, tak strašně jiný…..než ten můj. Proč? Je zbytečné klást takové otázky, odpověď dávno znám…zvolila jsem…sama jsem rozhodla a svůj osud vzala pevně do svých rukou, jako vozka otěže svých divokých ořů. Jak krotcí jsou jeho koně v porovnání s mým životem….
Zpět. Kolik let uplynulo? Dva ….. devět…deset…? Mám pocit, že sto a jeden. Tak moc toho bylo prožito, odžito a nebo zmařeno, promarněno. Sny…kde končí nesplněné sny? V kapsách pouhých poutníků, jež životem prochází a hledají rozcestí a nesejdou….nesejdou.
A svět se točí, život běží a utíká stále rychleji, čím víc křičím ve snaze zastavit jej, tím víc mi utíká…mizí za horizontem a já dávno nestačím….nestíhám.
A pak …odhodit chmury jak přerostlou ofinu a vydat se vstříc, vstříc osudu, životu. A žít svůj život, hltat jej každým douškem, každým záhybem svého těla, toho, které je tak maličkým nic v poměru k celému vesmíru. Odrazit se ode dna a konečně se nadechnout. Rozhlédnout se kolem sebe, vidět svět ve všech barvách a kontrastech, které jenom život může nabídnout. Prostě a jednoduše žít, každým dnem, každičkou vteřinou a nikdy nezapomenout na nic z toho co bylo a znovu mít ten krásný pocit očekávání z toho co přijde…………. zítra, pozítří, za měsíc, rok???
