Minulou středu (30. 1. 2019) Evropský parlament vůbec poprvé na plénu řešil otázka vztahů mezi Čínou a Tchaj-wanem.
Z podnětu frakcí EPP (Evropské lidové strany) a ECR (Evropští konzervativci a reformisté) byla tato otázka zařazena jako výsostné zahraničněpolitické téma pro debatu s vysokou představitelkou EU pro zahraniční politiku F. Mogherini. Poslanci reagovali na zhoršené vztahy v Tchajwanské úžině a nedávné výroky čínského prezidenta v rámci projevu začátkem ledna 2019 a chtěli k určité reakci přimět i vysokou představitelku, přestože její mluvčí již dříve vyjádřil podporu zachování „tchajwanského způsobu vládnutí“ při respektu politiky „jedné Číny“.
Vedení ČLR každých deset let (počínaje rokem 1979) se začátkem ledna obrací ke „spoluobčanům na Tchaj-wanu“. Ještě v roce 2009 prezident Chu Ťin-tchao hovořil o pragmatickém řešení sporů a postupném narovnání situace. Letos prezident Si Ťin-pching mluvil velmi jednoznačně o tom, že Tchaj-wan bude sloučen s Čínou a za tímto účelem nevyloučil ani použití síly ze strany ČLR. Vůdce Číny hovořil za účasti členů politbyra komunistické strany a celkové aranžmá projevu bylo takové, že tentokrát to Čína myslí opravdu vážně.
Vojenské kapacity Číny se pochopitelně za deset let velmi zlepšily, takže může vojenskou silou hrozit reálněji. Válka s Tchaj-wanem a riziko konfliktu s USA by ale Číně zasadily těžkou ránu na poli ekonomiky i prestiže. Tchaj-wan má kapacity vojensky zdecimovat čínské jihovýchodní pobřeží a zemi uvrhnout ekonomicky o desítky let zpět. To si Čína nemůže dovolit a vědí to i nejbláznivější generálové ČLOA. Z těchto důvodů se asi okamžité války bát nemusíme, ale musíme být připraveni na každou eventualitu. Války mohou vzniknout i důsledkem nechtěných událostí. Nebo pokud by čínské vedení potřebovalo odklonit pozornost od domácích problémů.
Reakce Tchaj-wanu byla jednoznačná. Tchajwanská prezidenta Cchai Jing-wen jednoznačně odmítla formuli „jedna země, dva systémy“. Prohlásila, že takový je „konsensus lidí na Tchaj-wanu“, včetně těch, kteří explicitně uznávají na „pekingský konsensus“ o jedné Číně z roku 1992. Otázkou ale je, do jaké míry lze agresivnější tón čínského vedení spojovat s listopadovými místními volbami na Tchaj-wanu. V nich drtivě prohrála vládní DPP, která je opatrnou zastánkyní tchajwanské nezávislosti. Voliči ale volili starosty a vládu trestali maximálně za národní ekonomickou politiku. Těžko lze tvrdit, že by vztah k Číně hrál v těchto volbách zásadnější roli. Paralelně s těmito volbami probíhalo i deset referend na nejrůznější témata. Z pohledu vztahů s Čínou bylo nejcitlivější referendum o názvu reprezentace Tchaj-wanu na mezinárodních sportovních událostech. Vláda si dělala naděje, že na Olympijských hrách v Tokiu v roce 2020 bude ostrovní reprezentace vystupovat pod označením „Taiwan“, a nikoli jako doposud „Chinese Taipei“. 56 % voličů takový návrh zamítlo. Zjevně si nepřáli si, aby bylo téma sportu zpolitizováno a respektovali skutečnost, že název olympijského týmu musí schválit Mezinárodní olympijský výbor. Proti změně názvu týmu se postavila i většina samotných sportovců.
Čína většinou ostře reaguje na tchajwanské projevy nezávislosti. Výsledek voleb a referend takovým projevem, ale s čínského pohledu již samotné svobodné volby projevem svébytnosti jsou.
Z evropských zemí se proti čínskému agresivnímu tónu nejostřeji vymezilo Německo. Jeho ministr zahraničí Heiko Maas při projevu v Bundestagu jednoznačně odmítl hrozbu použití síly na Dálném východě a vyzval v této souvislosti k jednotnému postoji EU. Paradoxně je to právě Německo, které má s Čínou nejužší obchodní vztahy z celé EU. Dokazuje to, že ekonomická spolupráce s Čínou nemusí nutně vést k servilitě vůči Pekingu.
Na debatě v Evropském parlamentu nakonec vysoká představitelka Mogherini nebyla. Zastupoval ji kyperský komisař, Christos Stylianides, pocházející ze země, která je známá jako spíše pročínská. Hovořil o nutnosti mírových vztahů v úžině, ale slova čínského prezidenta nijak výrazněji neodsoudil. Pravicové frakce EPP a ECR a liberálové z ALDE se za Tchaj-wan postavili jednoznačněji. Hovořili o tom, že Tchaj-wan si zaslouží ochranu a že slova čínského prezidenta šla „za hranu toho, co jsme doposud vnímali jako udržování status quo“. Předseda Delegace EP pro vztahy s ČLR, Jo Leinen ze socialistické frakce, rovněž odmítl užití síly vůči Tchaj-wanu, ale vyjádřil pochopení pro čínskou snahu nedovolit, aby byl „Tchaj-wan nástrojem politiky USA vůči Číně“. Také zopakoval, že Evropská unie uznává politiku jedné Číny. Z českých poslanců vystoupila v debatě pouze Michaela Šojdrová z KDU-ČSL, která je členkou neformální delegace pro vztahy EP-Tchaj-wan. Ve svém projevu se zastala Tchaj-wanu a jeho práva na samostatnou existenci, neboť „podobně jako EU vyznává hodnoty lidských práv a demokracie“.
Psáno pro server sinopsis.cz
