Francouzské prezidentské volby jsou fascinující politické klání. Ukazují mimo jiné na podstatné rozdíly, které existují mezi Francií a Českem, pokud jde o politický systém, vnímání levice a pravice i politickou kulturu. Najdeme ale i podobnosti.
Vypjatá personalizace voleb spojená s koncentrací všeho dění okolo francouzského prezidenta ostře kontrastuje s odosobněnou stranickostí českého systému, která byla ještě zvýrazněna po odchodu alfasamců Topolánka a Paroubka z čela stran a příchodu partajních kádrů Nečase a Sobotky na jejich místo. Osobní odpovědnost, například za rozkrádání veřejných prostředků, přitom neexistuje nejen ve vztahu volič – volený zástupce, ale chybí i uvnitř stran a mezi politiky navzájem. Vysávání veřejných peněz pro strany se stalo normou pro všechny a nikomu se nechce pikat za to, co dělají všichni. Individualita politiků či postoj „já proti straně“ se tak projevuje pouze v případě přeběhlictví, kdy se najednou jako argument hodí přímý mandát od voličů, na rozdíl od volby strany.
Dalším velkým rozdílem je obsah kampaně. Ta se ve Francii téměř výhradně dotýká věcných témat, byť logicky často populisticky uchopovaných. Žádné skandály, korupce nebo házení špíny na druhé kandidáty tu vidět nejsou, přestože i země galského kohouta své kauzy tohoto druha měla, má a mít bude. Absurdní divadlo české politiky posledních měsíců točící se kolem nahrávek, úplatků a názorových kolotočů nejde s ničím na západ od nás snad ani srovnávat. Jisté je, že pokud by se podobné věci děly například v Řecku nebo v Turecku, armádě by už dávno s příšernými politiky došla trpělivost a udělala by puč. Naštěstí je naše armáda příliš malá a složky schopné puče se vesměs nalézají v Afghánistánu.
Určitou podobností může být podbízení se extrémům, ke kterému dochází jak ve Francii, tak v Česku. Jedinou šancí prezidenta Sarkozyho na znovuzvolení je získání 18 % voličů krajní pravice na svou stranu. K tomu účelu neváhá použít i jim blízkou rétoriku. Sklízí za to právem kritiku od liberálně-levicových kruhů, včele se stěžejním deníkem Le Monde. Nikoho ale už nezaráží to, že socialistický kandidát Hollande jaksi automaticky počítá s 11% hlasů extrémní levice a mnohé z jejích návrhů, které jsou často ostře protievropské a plné závisti k bohatým, inkorporuje do svého diskurzu i programu. Ve Francii se zkrátka na oba extrémy politického spektra užívá dvojího metru. Je to logické vzhledem ke zkušenosti této země, tj. absence negativní zkušenosti s komunismem, a naopak přímá zkušenost s pravicovou zvůlí, ať už v době vichystické Francie, nebo během války v Alžírsku a po ní, kdy Francii a Alžířany tyranizovali generálové. Česká zkušenost je však jiná. Je smutné, že Čechům nevadí rasistický pochod v Břeclavi, ale je opravdu zvláštní, že je ani už příliš nevzrušuje perspektiva návratu komunistů k moci. Možná mají lidé pocit, že nic horšího, než současná garnitura být nemůže, a proto není KSČM tak nebezpečná. Zajímavé také je, že jak Sarkozy ve vztahu k Front national, tak např. ČSSD, ale i Miroslav Kalousek ve vztahu ke KSČM zastávají tezi demokratické legitimity strany, která nebyla zakázána, a tudíž je třeba ji akceptovat. V podvědomí takového uvažování je vlastní přesvědčení o schopnosti extrém kontrolovat a nedovolit mu vyrůst. Podobné předsvědčení měli i pravicoví politici Výmarské republiky, když v roce 1933 umožnili Adolfu Hitlerovi stát se kancléřem.
Sarkozymu pravděpodobně jeho tah s voliči Le Penové nevyjde a možná mu nakonec i uškodí. Kalouskovi oproti tomu jeho možný tah s KSČM projít může, jako ostatně již mnoho jeho sporných činů v minulosti. Jen pokračování vládního angažmá, tentokrát s ČSSD a s podporou komunistů, totiž může TOP09 zachránit od propadliště dějin. Na to si ale ještě budeme muset počkat. Zatím nám bude dále vládnout vláda rozpočtové odpovědnosti, která odmítá rozpočtovou odpovědnost EU a která v pátek po získání důvěry může začít znovu od „peaky“.
