V čem mám problém v otázce tzv. církevních restitucí

Opět se zvyšuje zájem blogerů o otázku církví a stále ještě projednávaného Návrhu zákona o majetkovém narovnání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, sněmovní tisk 580. Objevují se další a další články na toto téma. Dokonce se problematika narovnání mezi státem a církvemi stala jedním z ústředních témat nedávných voleb do krajských zastupitelstev. Současnou podobu tohoto návrhu naleznete zde – t058000.pdf , kde by se po kliknutí na tento odkaz měl načíst soubor ve formátu pdf.

Ano, velmi často zde vystupuji jako obhájce (někteří dokonce rádi přidávají přívlastek fanatický, aby dodali svým slovům patřičného důrazu) tohoto návrhu. Ani to ovšem nemění můj názor, že osobně předkládaný návrh nepovažuji za ten nejlepší.

V čem mám největší problém? Hlavní problém spočívá v naprosté nekomunikativnosti navrhovatele zákona směrem k věřejnosti, v nevysvětlování celé filozofie tohoto zákona, důvodů, které navrhovatele vedly k tomu, že návrh zákona je takový, jaký je. Navrhovatel ani řádně nevysvětluje třeba částku určenou k finančním náhradám za nevydané nemovitosti, ani způsob, jak k ní dospěl. Ono zprůměrování cen pozemků je, při nejmenším, poněkud špatně obhajitelné. Odpůrci zákona celkem správně argumentují, že průměrné tržní ceny naprosté většiny lesní a zemědělské půdy se nachází hluboko pod částkou, kterou navrhovatel pro své výpočty použil.

Stejně tak i není schopen dostatečně dobře obhájit rozlohy pozemků, které podléhají právě oněm náhradám. Je totiž hloupou nevědomostí, nebo snad i lží, že neexistuje soupis majetku, který si církve, nebo lépe řečeno jednotlivé církevní subjekty nárokují. On sice soupis kompletní jako takový sice neexistuje, prostě proto, že by byl extrémně rozsáhlý, ale existují nezpochybnitelně soupisy, které podle zákona z roku 1949 měly jednotlivé církevní subjekty nahlásit příslušným církevním tajemníkům tehdejších mocenských struktur režimu po únoru 1948. Navíc lze tyto majetky snadno dohledat i podle zápisů v katastrech, kde u těchto majetků musí být, podle zákona z roku 1991, jeho známého blokačního paragrafu 29, plomba, blokace. Kdyby tam tato blokace, plomba, nebyla, neexistoval by totiž problém mnoha obcí, které jsou v celé řadě případů omezovány ve svém rozvoji pro nejistotu, zda nemovitosti nebudou vráceny církevním subjektům. A pro onu spornost, kdo je, či bude, majitelem těchto nemovitostí na ně nemohou ani získat dotace z programů Evropské unie, ale ani je nemohou zastavit za úvěr u bankovních institucí. Pravdou ovšem je, že podobná sumarizace, třeba jen z evidencí jednotlivých katastrálních úřadů by byla nesmírně pracná a časově náročná. Představovala by totiž piplavou práci s procházením jednotlivých zápisů v katastrech, parcelu po parcele, stavbu po stavbě, s kontrolou, zda je na příslušné nemovitosti blokace dle příslušného paragrafu, nebo ne.

K čemu by ale mohlo dojít, pokud by příslušný seznam byl součástí, přílohou, Návrhu zákona o narovnání mezi státem a církvemi? Došlo by k tomu, že by se tento soupis stal zákonnou normou, kterou by se museli všichni povinně řídit. Jinými slovy, úřady, soudy, státní i nestátní subjekty, ti všichni by musely příslušné nemovitosti vydat, aniž by „restituent“ byl povinen dále prokazovat, že byl k 25.únoru 1948 opravdu jejich oprávněným majitelem. To už nemluvím o případných chybách vzniklých vinou chyb v přepisech seznamů, zásahem zákonodárců, ale též i tím, že v průběhu let od roku 1945 do dnes docházelo v katastrech k dílčím změnám ohledně členění jednotlivých pozemků, jejich rozparcelování, číslování a podobně. Nedokáži si krom toho představit, jak by vůbec zákonodárce tak obsáhlý předpis projednával. Při odhadu, že jde o několik desítek tisíc různých parcel, budov a jiných nemovitostí, si lze představit, že jen tato příloha k zákonu by čítala několik set, možná i několik tisíc, stran. Projednávání takto rozsáhlého návrhu by nejspíše zabralo celé jedno volební období a zablokovalo by tak zákonodárný sbor a jeho akceschopnost, která je již tak dosti mizerná.

Co je ovšem větším problémem, je právě již zmiňovaný výpočet náhrad za nevydané majetky. Číslo, ke kterému navrhovate dospěl, tedy 59 miliard korun, není dostatečně vysvětleno. Způsob, jak k němu návrhovatel dospěl je snadno napadnutelný a zpochybnitelný. Použití čísel ke zprůměrování cen za metr čtvereční zemědělské a lesní půdy, která předkládá navrhovatel, je při nejmenším sporné. Lze sice snadno argumentovat ve prospěch těchto čísel třeba i tím, že v celé řadě případů je mezi nevydávanými majetky plocha zastavěná, včetně těch budov, které na ní stojí, což by nezpochybnitelně průměr za metr čtvereční příslušného pozemku navýšilo. S tímto argumentem ovšem nikdo z předkladatelů návrhu zákona nepřišel. Místo toho operují posudkem společnosti Ernst & Young, který ovšem příliš způsob zprůměrování cen za metr čtvereční nepodporuje a pouze konstatuje, že výpočet je správný, ale bez toho, že by potvrzoval i správnost vstupních čísel. K nim se vyjadřuje spíše vyhýbavě, tedy ani je nepotvrzuje, ale ani je neodmítá.

Naopak, s čím problém u finančních náhrad nemám je ono rozdělení náhrad jednotlivým církvím. Ač tu mnozí odpůrci argumentují, a to zcela logicky, že nemohou nic restituovat církve, které byly zaregistrovány až v roce 1989 a později, je třeba si v tomto směru uvědomit, že ony náhrady jsou rozděleny nikoli podle toho, kolik bylo co komu zabráno, ale v poměru, na kterém se církve mezi sebou dohodly. Pokud bych to chtěl vyjádřit co nejjednodušeji, kdyby se církve na rozdělení náhrad nedohodly a náhrady by byly děleny v poměru, v jakém jednotlivé církve byly poškozeny, pak by to ale na celkové částce náhrad nic neměnilo. Jen by prostě Římskokatolická církev nezískala 83% z finanční kompenzace, jak předpokládá současný návrh zákona, ale získala by cca 95% náhrad, ne-li ještě víc. A pak by měli pravdu i ti z oponentů, kteří neustále argumentují chamtivostí katolické církve. Ona se ovšem zcela křesťansky byla ochotna o část svých nároků podělit s těmi, kteří by jinak nedostali vůbec nic.

Na současném návrhu zákona mi vadí celá řada dalších věcí. Kupříkladu i to, že předkladatel ve svém původním návrhu dával důkazní břemeno nikoli na stranu žadatele o vydání majetku, ale na stranu osoby povinné. Naštěstí zákonodárci prosadili pozměňovací návrh (a to jak hlasy opozičních poslanců za ČSSD, kteří prvotní ustanovení kritizovali, tak i hlasy koaličních poslanců za ODS i TOP09), který toto důkazní břemeno přenáší na toho, kdo požaduje navrácení majetku. Tím došlo k odstranění prvního významného rozdílu oproti zákonu o restitucích fyzickým osobám z roku 1991. Dnes platí, že oprávněná osoba musí svůj nárok prokázat (tím padá i další oblíbený argument celé řady odpůrců návrhu zákona, že církve dostanou, na co si ukážou).

Trochu mám i problém s osvobozením od daně z převodu nemovitostí při prvním převodu vráceného majetku. Otázkou ovšem je, kdy byla tato daň zavedena. Pokud byla zavedena až po roce 1991, tedy po platnosti zákona, který řešil restituční nároky fyzických osob, pak ani zde ale není nerovnost před zákonem, protože celá řada restituentů po nabytí majetků svých, nebo svých předků, mohla tyto nemovité majetky prodat, aniž by daň platili. To ovšem platí jen v případě, že daň z převodu nemovitostí byla zavedena až nějakou dobu po účinnosti restitučního zákona z roku 1991.

Je toho více, v čem považuji současný návrh zákona za nedokonalý. Je toho více, co předkladatelům této normy vyčítám. Ale nic to nemění na faktu, že je podobný zákon potřebný. Nejen, že po 22 letech odblokuje celou řadu majetků obcí, se kterými obce nemohou nakládat a na něž je zbytečné vynakládat nějaké větší částky na údržbu, ale je potřeba, aby byl zrušen nepřípustný systém, kdy církve jsou financovány ze státního rozpočtu. Ta nepřípustnost stávajícího systému financování církví je jednak v rovině té, že vzbuzuje emoce, je vodou na mlýn všem nenávistným pisálkům, kteří útočí na lidskou závist ve snaze získat je pro svou nenávist k církvím, jednak v rovině té, že sekulární stát by neměl financovat provoz církví a pak i v té rovině, že přes toto financování státem mohou být církve případně i státem vydíratelné (Kritizujete nás? Tak vám utneme přívod peněz a uvidíme!).

A jak z toho ven? Existuje celá řada možností. Nejrychlejší a nejjednodušší je schválit návrh zákona, který je ve Sněmovně s tím, že, je-li to z legislativního procesu schvalování možné, do něj budou doplněny některé změny. Je to řešení rychlé, jednoduché, ale je to řešení ne příliš dobré. Především se tím může spustit další vlna sprostých útoků na církve a věřící.

Druhou možností je novelizovat zákon z roku 1991 tak, aby bylo možné jej vztáhnout i na majetkové nároky církví. To je řešení poměrně elegantní, ne příliš pracné a částečně se tím i splní volání celé řady odpůrců současného návrhu zákona o nerovnosti jednotlivých subjektů (fyzických osob a církví) před zákonem. Zde ale pramení nebezpečí vzniku nových křivd, či jiných komplikací a především tento zákon neřeší otázku náhrad za nevydané majetky. Navíc, a to je důležité připomenout, ač je tento zákon v platnosti již téměř 22 let, dosud existují nevypořádané nároky fyzických osob a je otázkou, jak dlouho by tedy probíhal tento proces u jednotlivých církevních subjektů. I přes tyto chyby, není, alespoň z mého pohledu, toto řešení úplně špatné. Ovšem, součástí novelizace by musela být i otázka novelizace, respektive zrušení zákona z roku 1949 o financování církví státem. Jinak totiž nedojde k tomu, po čem volají jak příznivci, tak odpůrci tzv. církevních restitucí, tedy k odluce církví od státu.

Exisují pak i další možnosti, které jsem naznačil ve svém článku Majetkové vyrovnání státu a církví – a co když návrh neprojde?, proto je zde nebudu dále rozebírat.

Jedno je ale jisté. Stávající stav, kdy církve jsou z převážné většiny financovány státem, je dlouhodobě neudržitelný, z důvodů, které jsem naznačil v předcházející části dnešního článku. Stejně tak je ale nepřijatelná i legalizace loupeže, kterou stát spáchal po únoru 1948, k níž by došlo nepřijetím jakéhokoliv způsobu narovnání mezi státem a církvemi.

Dnes naposledy se mohou v této diskusi vyřádit i anonymní nicky a já věřím, že mne celá řada z nich nezklame a přijdou si pod tento článek ulevit. Stejně tak ale i věřím, že se přijdou rozloučit i nicky, těch, kteří sice se mnou nesouhlasí, ale chovají se v diskusích zpravidla slušně a věcně, ale z důvodu změn v diskusích, které začnou zítřejším dnem platit, již nadále v diskusích vystupovat nehodlají.

Příjemný večer všem.

Jiří Oulický