Třešinka na dortu ze Smetany

Soud dnes vydal příkaz k dodání do výkonu trestu, který má provést Policie ČR na panu Smetanovi, netradičním to zvelebovateli předvolebních plakátů různých politických stran. A celá událost, jak je již v posledních měsících u nás zvykem, dělí společnost na dva dosti nesmiřitelné tábory. Jedni jej glorifikují jako mučedníka a politického vězně, druzí jej zavrhují jako vandala a takřka zločince (a to mnohdy jen pro zdůraznění svého protipólu k první skupině).

Příběh

Pan Smetana před dvěma lety provedl klukovinu, kterých se dnes a denně děje nespočet – pomaloval nějakou reklamu. V tomto případě politickou reklamu – předvolební plakáty, respektive polepy bočních karosérií a snad i oken autobusů MHD v Olomouci. Každý den potkávám nové a nové počmárané plochy a nic se neděje. Proč najednou tolik humbuku?

Je to jednoduché. Pana Smetanu při činu někdo viděl a oznámil to. Možná to oznámil jen svému zaměstnavateli – dopravnímu podniku, možná to oznámil přímo Policii. To nevím. Každopádně byl u malování načapán a udán. Ještě se zkusím zamyslet, k čemu asi došlo, když by první oznámení bylo učiněno zaměstnavateli. Ten se musel k tomu jednoznčně nějak postavit.

Reklama na polepech autobusů je pro něj nemalým zdrojem příjmů. Je také ale vůči zadavateli takové reklamy vázán určitými povinnostmi, které jasně dává obchodní zákoník. Nepochybně je mezi nimi i zabezpečení toho, aby zaplacená služba byla zákazníkovi poskytnuta bezvadně. Konečně toto i my od svých dodavatelů služeb a zboží požadujeme – když si jdeme koupit chleba, chceme, aby byl čerstvý, poživatelný, aby nebyl plesnivý. Když dostaneme nekvalitní zboží, oprávněně se zlobíme a žádáme nápravu. Snad každý z nás je uživatelem mobilního telefonu, tedy telekomunikačních služeb. Co za svoje peníze požadujeme? Kvalitní a bezvadnou službu. Když ji nedostaneme, zlobíme se a reklamujeme. Jak asi by postupoval zadavatel reklamy? Možná nijak, možná by reklamoval, zlobil se, chtěl vrátit (a to oprávněně) náklady zaplacené za takto znehodnocenou reklamu. Proto i dopravní podnik musel něco udělat. Již jen v zájmu ochrany svých zájmů. Tak předal celé podání, komu jinému, než Policii. Ostatně celá řada občanů a institucí se na Policii obrací s nejrůznějšími podáními – od květináče spadlého na chodník těsně přede mne, poškrábání laku dvěří, dokonce jsem od známého slyšel, že se zabývali plivancem na dveřích do bytu. Fantazie oznamovatelů je nezměrná a neomezená.

Došlo k tomu, že se celá událost dostala na stůl Policii ČR. Bylo to o to zvláštnější a zapeklitější pro příslušníka, který se tím měl zabývat, že došlo k poškození předvolebních plakátů a to hned několika politických stran. Jak z toho ven? Co s tím? Musel zaujmout jasné a nestranné stanovisko. Začal tedy vyšetřovat a celou událostí se zabývat. Dospěl, při vyšetřování, k závěru (zřejmě k témuž, jako dopravní podnik), že nejspíše došlo ke spáchání přečinu poškozování cizí věci. Zda šlo o trestný čin, nebo přestupek, to mělo vyřešit očekávané prohlášení poškozeného o výši škody. Ale to nejde jen tak, poškozený musí toto určení výše škody i nějak doložit. Možná, že ke stanovení výše škody dospěly orgány činné v trestním řízení jiným způsobem. Nevím, nejsem seznámen s podrobnostmi celého vyšetřování, asi jako většina z nás. Prostě nějakým způsobem byla vyčíslena škoda, patnáct tisíc korun, a ta nasměřovala celou událost do chlívečku „trestné činy“.

Pan Smetana se ke svému jednání přiznal. Přiznal, že pomaloval reklamní plochy na autobusech. Pokud je mi známo, nerozporoval ani výši škody. Tedy přiznal poškození cizího majetku. Protože nerozporoval ani výši způsobené škody, nelze v tomto případě než konstatovat, že již v té době musel být seznámen s tím, z čeho je viněn. Již tady měl pan Smetana první možnost se bránit. Nevyužil ji a dál trval na svém, že nic protiprávního nespáchal.

Policie ČR dospěla k závěru, že byl spáchán trestný čin, měla pachatele a po určité době i uzavřený celý spis. Co má Policie podle zákona udělat? Jednoznačně postoupit spis na Státní zastupitelství k vypracování obžaloby. Tak se i stalo. Státní zástupce spis prostudoval a shledal, že práce Policie byla v pořádku a předaný spis je ve stádiu, kdy lze úspěšně vypracovat obžalobu a přednést tento právní spor arbitrovi, který je k řešení podobných sporů určen – soudu.

A dál pokračovalo vše tak, jak nařizuje zákon. Soud přijal obžalobu, byl určen soudce, který bude kausu rozhodovat a ten stanovil termín hlavního líčení. Arbitrem se v tomto případě stala soudkyně Langerová, manželka pana Ivana Langera, jednoho z těch, který byl na inkriminovaných předvolebních reklamách také zkrášlen. Tady bach snad mohl připustit a nalézt pochybení i na straně státu. Ovšem, paní Langerová nemá pravomoc k přidělování případů, které má soudit. Touto pravomocí je nadán předseda příslušného soudu. Přesto mohla sama sebe vyloučit z řízení pro možnou podjatost. Neučinila tak, což já osobně považuji minimálně za nešťastné. Ale neučinil tak, dokonce na výslovný dotaz soudkyně, ani sám obviněný Smetana. Stále trval na svém, že neudělal nic nezákonného. Jenže – to tvrdí i mnoho jiných lidí. Tvrdil to i pan Roubal, usvědčený mnohonásobný vrah, tvrdil to i pan Srba, odsouzený za návod k vraždě a řadu dalších trestných činů, tvrdila to celá řada usvědčených zlodějů a zlodějíčků i chlapů, co se „jen“ popralo na vesnické tancovačce. Jenže takováto prohlášení obviněných přeci nemůže žádný soud brát v potaz do té míry, aby sám od sebe řekl: „Pan Smetana je přesvědčen, že se ničeho nezákonného nedopustil a tak vehementně na tom trvá, že teda ho pustíme domů.“ To snad asi každý soudný člověk musí uznat, že soudy takto postupovat nemohou. Byl jim předán zpracovaný případ, státní zástupce podal na obviněného žalobu pro spáchání trestného činu poškozování cizí věci a soud měl povinnost se tím zabývat. A v žádné zemi, ani v právním státě, ani ve státě, kde je právo všelijak překrucováno, neexistuje, aby o své vině či nevině rozhodoval sám obviněný. K tomu je právě vytvořena instituce soudů. Pan Smetana v tomto případě zcela ignoroval princip soudů a dále nekonal žádné kroky proti tomu, aby byl odsouzen. Ani ten nejmenší možný, vznést námitku možné podjatosti soudce. Před soudem prohlásil: „Vím, kdo je váš manžel. Je to jeden z největších gaunerů v ODS i v celé české politice. Přesto vás osobně nepovažuji za podjatou.“

Soud tedy zasedl a konalo se hlavní líčení. V něm bylo konstatováno, že pan Smetana nepopírá to, že pomaloval reklamní polepy autobusů a že byla vyčíslena způsobená škoda 15.000,-Kč. Zhodnocením důkazů dospěl soud k závěru, že byla naplněna skutková podstata trestného činu poškozování cizí věci (došlo ke znehodnocení reklamy, kterou si jiný subjekt, než obžalovaný, řádně zaplatil), ale vzhledem k poměrně nízké společenské nebezpečnosti celého činu byl vynesen rozsudek, který zněl: náhrada způsobené škody a 100 hodin veřejně prospěšných prací. Pan Smetana stále trvá na svém, že nic nezákonného neprovedl. Jak se zachová člověk, který je odsouzen k jakémukoliv trestu, ač se cítí nevinen? Nepochybně podá odvolání. Pan Smetana neučinil nic. Pouze trochu poopravil své mínění o soudkyni: „Odsuzování někoho za vyjádření se proti politickým elitám v době, kdy je zjevné, že tyto elity rozkrádají státní, tedy společný majetek ve velkém, je samo o sobě přinejmenším zarážející. Osoba paní Langerové tomu pak dodává ten krásně absurdní, fraškoidní nádech. Takovýto rozsudek bude vždy budit pochyby, paní Langerová je již z principu podjatá.“ Proč však pan Smetana nepodal námitku podjatosti již u soudu a dokonce sám řekl soudkyni, že ji za podjatou nepovažuje? Může za to fakt, že byl odsouzen a ne osvobozen? Vyjadřoval by se o podjatosti soudkyně Langerové, kdyby ho osvobodila? A pakliže argumentuje po vynesení rozsudku něčím, co před tím popřel, proč nepodal odvolání?

Celá věc pokračovala dál. Protože se ani jedna ze zúčastnných stran neodvolala, došlo k tomu, co opět v každé zemi následuje – rozsudek nabyl právní moci. Tady už bylo na jakoukoliv možnou opravu pozdě.

Vše dostala na stůl probační a mediační služba, která se o odsouzence k obecně prospěšným pracem stará. I ona vešla do kontaktu s panem Smetanou a té napsal: „Odmítám vykonat uložený trest obecně prospěšných prací, stejně tak odmítám, aby mi byl trest přeměněn na trest odnětí svobody. Jsem přesvědčen, že slušní a poctiví lidé do vězení nepatří“ (k tomu jedna poznámka – slušní a poctiví lidé nepoškozují cizí majetek, byť by byli vedeni pohnutkami nejušlechtilejšími. Jedinou vyjímku spatřuji v tom, když někdo poškodí cizí majetek při přímé snaze o záchranu zdraví, či života jiného člověka. - pozn. J.O.) a dodává dále: „Rozhodnutí soudu nepovažuji za spravedlivé, nestranné a stejně tak jsem přesvědčen, že v této věci neměla rozhodovat manželka mafiána z ODS, která je již z principu podjatá.“ Pro zpravodajský portál idnes.cz pak Roman Smetana dokonce prohlásil: „Přiznám se i bez mučení, udělal jsem to zcela záměrně. Naprosto mi vyhovuje, že mne soudila a je pod rozsudkem podepsaná právě manželka pohlavára ODS, který je jedním z významných symbolů tohoto kleptorežimu.“ A tady pan Smetana vlastně zcela spontánně doznává, že jeho póza mučedníka, trpitele a politického vězně je v podstatě to, co ho má v očích široké veřejnosti očistit a dát zapomenout tomu, že on sám nerespektoval jednu ze zásadních svobod, kterou člověk má, svobodu vlastnit.

Dál je vše asi již zbytečné komentovat. Protože pan Smetana odmítl vykonat trest obecně prospěšných prací, byl mu tento přeměněn na trest nepodmíněného odnětí svobody. Což opět ale zákon předpokládá. Kdo se bude vykonání alternativního trestu vyhýbat, bude mu tento podle jistého klíče, přeměněn na trest nepodmíněného odnětí svobody.

Pan Smetana nerespektoval ani příkaz k nástupu trestu a tak bude do věznice dodán po zatčení Policií České republiky s tím, že mu navíc hrozí další trestní stíhání pro maření výkonu úředního rozhodnutí.

Pár poznámek k obecnému chápání svobod

Člověk je v obecném chápánní vorem svobodným. V mnoha zemích světa, včetně České republiky, jsou mu tyto svobody garantovány zákonem. Dokonce ústavním zákonem, který má přeci jen v očích veřejnosti ještě o něco větší váhu.

Jedním z těchto práv je i právo veřejně prezentovat své názory. Abychom nebyli příliš okleštěni ve svých právech, omezuje zákon toto právo pouze v otázce šíření názorů, které jsou apriori zaměřeny na potlačení práv a svobod jiných občanů. Jinak je v tomto směru právo šíření svých myšlenek a postojů bez dalšího omezení.

Proč je ovšem státní mocí pronásledován pan Smetana? Copak on nesmí svobodně vyjádřit svůj názor? Řekl bych, že může. Dokonce je mu skrze tuto kausu věnováno v médiích více místa, než kterémukoliv jinému řadovému voliči. Ale proč ne? Nejsem proti. Proč je však stíhán?

Pan Smetana využil svého nezadatelného práva prezentovat své názory. Využil jej však poněkud nešťastně. Pomaloval něco, co mu nepatřilo, co neplatil a k čemu neměl žádné vlastnické, ani uživatelské právo. Tím v podstatě narušil právo jiného svobodně vlastnit či užívat něco, zač si navíc řádně zaplatil. Pan Smetana toto právo druhého nerespektoval a nadřadil mu své vlastní právo a svou vlastní svobodu.

A tady se dostávám k jádru malého pojednání této části článku. Každý z nás je svobodným člověkem a má nezadatelná práva. Uplatňování těchto práv však nemohou kolidovat s právy jiných. Jinými slovy – moje svobody a práva končí tam, kde bych narušoval svobody a práva jiného a naopak. Hranice je v tomto případě velice tenká a i dost pružná a je v podstat dost otázkou citu, kde je ta hranice, za kterou již nesmím.

Podle mého názoru pan Smetana svým uplatňováním svého práva tuto hranici překročil tím, že omezil právo jiného.

Závěr

Pan Smetana na svou obhajobu dodává: „Volební inzerce je pouze komunikací politiků s voliči. No tak já jsem s nimi jako volič komunikoval – a na prostoru, který je k této komunikaci určený. Koneckonců, ty reklamy jsme si platili ze svého, strany své kampaně financují z peněz, které dostávají z rozpočtu, tedy z daní.“ S tím by se snad i dalo souhlasit. Ale já si přeci jen dovolím polemizovat.

Předně financování stran není jen ze státního rozpočtu, i když je tento příspěvek asi největší, ale peníze do pokladen politických stran plynou i z jiných zdrojů – ze sponzorských darů a z členských příspěvků. Dokonce nějaké peníze mohou plynout i z pronájmů nemovitostí těmi stranami vlastněnými. Pakliže někdo podá jasný a přesvědčivý důkaz, že na volební kampaň nejde ani koruna z členských příspěvků, ani koruna ze sponzorských darů, mohu připustit jistou relevantnost tohoto vysvětlení.

Ale podobnou logikou by pak mohl někdo vzít sprej a ozdobit vagón Českých drah. Ty vagóny si přeci také platíme z našich daní. Někdo může namítnout, že je to nesrovnatelné. Ano, do jisté míry je. Zatímco předvolební plakát má jen krátkou „trvanlivost“, je vagón přeci jen záležitostí dlouhodobější. Ale proč sledovat právo svobodného vlastnictví jen z hlediska jeho časovosti? Takto bychom mohli říci, že společenská nebezpečnost kupříkladu krádeže přenosného časového kuponu na tramvaj již pominula, protože pominula platnost tohoto kuponu. Přesto nikdo nezpochybňuje, že podobné konání je špatné. Proč se však najde mnoho lidí, kteří považují předvolební plakáty za něco, jehož poškození není nic špatného, ale jen projevem svobodného vyjádření názorů? Netuším, ale pročítání diskusí mi přeci jen nějaké odpovědi poskytnout mohou.

Pan Smetana něco upekl. Soud v podání paní Langerové k tomu přidal třešničku. A my tuto krmi konzumujeme. Tak snad nás z toho věčného hádání nerozbolí žaludek. A jinak … kdo se v tom ještě chce nimrat – DOBROU CHUŤ.

S použitím portálu idnes.cz