Tak nám zavřou arcibiskupa?

Ve svém blogu jsem již dvakrát prezentoval svůj soukromý názor na církevní restituce. Podobně jsem tak činil i v diskusích zde na blogu idnes pod celou řadou článků. Znovu zopakuji, že bylo ze strany zastánců i odpůrců restitucí řečeno snad skoro vše, co řečeno být mohlo. Argumenty, historická fakta, polopravdy i vyslovené lži. To vše již diskutéři použili pro podporu svých argumentů. Diskutovalo se na nejrůznější témata, včetně téma trestního oznámení paní Lenky Procházkové (úmyslně nezdůrazňuji spisovatelky Lenky Procházkové, protože mi přijde nepatřičné zdůrazňovat něčí povolání, pakliže se nejedná o osobu veřejně činnou – starosta, poslanec, soudce, ministr, prezident, biskup, generální ředitel a podobně a především není-li přímá spojitost povolání toho, kdo se vyjadřuje s jeho prohlášením či jiným sdělením). Někdo její trestní oznámení vychvaloval, jiný jej zatracoval. Přesto celé jednání paní Procházkové neslo drobnou pachuť snahy o zviditelnění (nekamenovat, prosím, jde o můj subjektivní názor, mám na něj právo, stejně jako vy máte právo zastávat názor opačný).

Již krátce po podání paní Procházkové přibylo další trestní oznámení. Tentokrát měl být jeho autorem pan Petr Nikolai, komunální politik za KSČM (v tomo případě si dovoluji učinit vyjímku ohledně konkretizace osoby a její vazbu na nějakou činnost, poněvadž mi přijde politická příslušnost a daný krok této osoby v přímé souvislosti. Tím ale nechci paušalizovat, že lidé podávající trestní oznámení v souvislosti s církevními restitucemi jsou snad prokomunisticky orientováni. Dokonce v případě paní Procházkové existují celkem prokazatelné pochybnosti o tom, že by nějak významněji fandila této straně. Paní Procházková signovala prohlášení Charty 77, v čehož důsledku nemohla před rokem 1989 publikovat – tolik odbočka) a pan Nikolai v něm dával podnět k zahájení šetření a trestního stíhání několika osob pro, cituji: „Ve smyslu § 158 odst l zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v platném znění (dále jen „trestní řád"), podávám tímto trestní oznámení pro okolnosti nasvědčující tomu, že byly spáchány trestné činy „zneužití pravomoci veřejného činitele"( §158 trestní zákona), „úplatkářství"( §160 trestního zákona), nepřímé úplatkářství (§ 162) a podplácení (§160 trestního zákona), na Judr. Víta Bártu-poslance za stranu W, Mgr. Radka Johna- předsedu strany W, Mgr. Karolínu Peake-místopředsedkyni vlády a ThLic. Dominika Duku-Kardinála.“ bez nějakého většího zájmu médií. Pan Nikolai své trestní oznámení stavěl na úvaze, že při setkání zmiňovaných osob v předvečer jednání vlády o církevních restitucích došlo ke korupčnímu jednání. Nehodlám komentovat ani fakt, že podobných konspiračních teorií o podplácení kohokoliv lze vymyslet za vteřinu asi tisíc, nebudu se ani zabývat otázkou, kde by Dominik kardinál Duka vzal hotovost na úplatek pro jmenované politiky, protože jako člen řádu Dominikánů NEVLASTNÍ žádný majetek, jeho životní potřeby jsou uspokojovány v podstatě z prostředků řádu a arcibiskupství a veškeré své výdaje musí proúčtovat. Poznámka u nějakého výdaje ve smyslu „úplatek pro politiky“ či „dar potřebným“ nebo jak by tento výdaj odůvodnil, mi přijde poněkud divná. Je možné, že jsem se v otázkách případných výdajů řádových bratrů nevyjádřil zcela přesně, ale v podstatě to rámcově odpovídá skutečnosti. Případné znalce tohoto stavu prosím o upřesnění (za znalce považuji lidi, kteří znají skutečný stav věci, ne ty, kteří si něco myslí a vidí ve všem jen podvody a krádeže).
Dnešního dne pak prezentovala veřejně další své trestní oznámení paní Lenka Procházková a opět bylo směřováno na arcibiskupa pražského. Tentokráte pro podezření ze spáchání trestného činu krádeže ve stádiu pokusu. Její argumentace nebyla nepodobná argumentaci mnoha odpůrců církevních restitucí, především jednou z interpretací tzv. Josefínských reforem ve vztahu k církevním majetkům, tedy tím, že církev v roce 1948 podobný majetek nevlastnila. Je to jeden z výkladů, o jehož správnosti však já osobně přesvědčen nejsem, na druhou stranu musím přiznat, že ani historii, ani práva jsem na žádné vysoké škole nestudoval a proto se nechci pouštět do polemiky, zda historici, kteří se k podobnému výkladu kloní se mýlí, či nikoliv.
Co mě však zaráží na celé věci je ona samotná prezentace obou trestních oznámení. Skoro se totiž nabízí otázka, zda celá kauza trestních oznámení není jen snahou paní Procházkové o vlastní zviditelnění a případné rozšíření vlastní čtenářské obce. Jenže. Jenže nejsem tak bigotně přesvědčen o podloudných úmyslech konání jiných lidí, nevidím za každou snahou člověka jen dosažení jeho osobního prospěchu (více čtenářů = více prodaných knih = více peněz). Při vědomí, že se paní Lenka Procházková velice angažovala i při sporu státu a církve ohledně vlastnictví katedrály sv.Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě a bojovala proti tomu, aby soud prohlásil, že vlastníkem chrámu je katolická církev, přesněji Arcibiskupství pražské, lze vidět u paní Lenky Procházkové poměrně silnou averzi ke všemu, co se církví dotýká. Je to její právo, je to její svobodné rozhodnutí, stejně jako je svobodné rozhodnutí jiných svůj život s církevním společenstvím spojit.
O důvodech, které paní Procházkovou k podobným bojům vedou lze spekulovat. Může to být stejně tak dobře láska k právu a spravedlnosti a paní Procházková je o své pravdě tak bytostně přesvědčena, že dělá vše pro její obhájení a naplnění. Mohou to být ale třebas také její vlastní nějaký osobní spor a osobní nenávist. Může to být však i, již jednou zmiňovaná, snaha se zviditelnit ze zištných i nezištných důvodů. Ale také za jejími aktivitami stojí nějaká osobní ambice stát se známou bojovnicí za práva kohokoliv. Klidně by se dalo uvažovat i o variantě nějaké fobické poruchy osobnosti ve smyslu strachu z případného vlivu něčeho, či někoho, jehož případný význam, vliv a přínos pro současnou společnost neuznává. Těch možností, které člověka mohou napadnout je mnoho. Která z nich je správná, to ví (ale možná ani sama neví) jen paní Procházková.
Není podstatné, zda někdo na někoho podal trestní oznámení. Krom toho, že je to nezadatelné právo každého člověka, jde z hlediska trestního práva i o povinnost. Náš právní systém totiž zná i paragraf, který trestá člověka za neoznámení trestného činu. Pakliže paní Procházková, a potažmo pan Nikolai, ale i mnozí jiní, nabyli dojmu, že se stali svědky spáchání trestného činu, je přímo jejich povinností o tomto učinit oznámení příslušným orgánům činným v trestním řízení. Jen ta medializace mi k celému procesu nesedí. Proč? Inu proto, že nevlastním-li nezvratné důkazy o spáchání trestného činu (listiny, audio či video záznam, a podobně), zveřejněním svého trestního oznámení pouze poskytuji pachateli čas na „zametení stop“, odstranění důkazů dříve, než se k potencionálnímu pachateli vypraví policista s předvoláním k Podání vysvětlení. Jestliže jsou mnou zmiňované osoby přesvědčeny, že ke spáchání trestného činu skutečně došlo, ale listinnými či jinými důkazy nedisponují, je jejich krok, zveřejnění podání, přímo v rozporu k tomu, čeho chtějí dosáhnout. Pak mám právo se ptát, co za těmito kroky skutečně stojí. Vlastní zviditelnění? Pozastavení procesu církevních restitucí cestou zablokování zákona třebas i u Ústavního soudu až do úplného rozhodnutí trestních kauz? Jde o snahu, v podstatě neústavní cestou (jsem přesvědčen o irelevantnosti oněch trestních oznámení) zablokovat legitimní legislativní proces? Nevím. Jsou to jen mé nápady, co oznamovatelé skutečně sledují.
V titulku jsem se ptal, zda nám zavřou arcibiskupa. Nemyslím. Já osobně jsem přesvědčen, že žádný z uvedených činů Dominik kardinál Duka nespáchal. Nechci se ani „hloupě“ vysmívat, že již jednou zavřen byl, tak už pobyt za mřížemi zná. Dopustil se totiž v roce 1981 trestného činu Maření státního dozoru nad církvemi, za což byl 15 měsíců vězněn. Mimochodem podstatou celého trestního jednání bylo, že mu byl v roce 1975 odňat „státní souhlas k duchovní správě“, ale Dominik Duka dál vedl řádový život. Možná, že tito lidé, kteří s takovou vehemencí v současnosti útočí na církevní restituce, na osoby s tímto procesem spojené, že tito lidé by rádi vrátili činnost církví do kolejí před rokem 1989, kdy existovali tzv. Církevní tajemníci, všemocní páni nad všemi duchovními, kteří rádi zasahovali do činnosti církve a snažili se všemožně i znepříjemňovat život nejen duchovním, ale i obyčejným věřícím, kteří se snažili ve své církevní obci, ve svém společenství aktivně žít a působit.
Jak jsem již v předchozích částech jednou zdůraznil, podat trestní oznámení je právem (a v podstatě i povinností) kohokoliv. Ptám se však, zda mediální víření, tedy zveřejňování onoho trestního oznámení ještě dříve, než Policie nebo Státní zastupitelství začne v uvedené věci konat, je ještě stále v souladu s tímto právem. Ani nezmiňuji pak variantu, že takové oznámení může být orgány činnými v trestním řízení odloženo jako bezdůvodné. Tedy takové, pro jehož podporu neexistuje žádný důkaz, nebo je dokonce celé jen výplodem fantazie oznamovatele. Není náhodou podobné zveřejnění podání trestního oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu ještě před jeho vlastním prošetřením v podstatě pomluvou?
Obecně by totiž mohla nastat situace, že kdokoliv může kohokoliv beztrestně dehonestovat formou neustálých trestních oznámení a jejich zveřejňováním v médiích a je již v lidské povaze říkat si, že „není šprochu...“, zvláště, když se s podobnými aktivitami pak doslova roztrhne pytel. A tak by se skoro nabízela parafráze nadpisu článku: „Tak nám zavřou Procházkovou?“ Já doufám, že ne, ale že paní Procházková i pan Nikolai, bude-li jejich trestní oznámení shledáno jako bezdůvodné, zveřejní i svou omluvu za veřejné očerňování jiných osob. Ještě jednou zdůrazňuji, že nehodlám komukoliv brát právo dát podání k orgánům činným v trestním řízení, ale pouze a výhradně se ohrazuji proti tomu, že podobná oznámení jsou ventilována do médií ještě v době, kdy ani nebyl učiněn žádný krok v dané věci ze strany Policie nebo Státního zastupitelství.