"Svatý Václave,

vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, Svatého Ducha! Kriste eleison.“ slova této prastaré duchovní písně snad někdy ze 12.století přebásněná do Českého kancionálu z roku 1683 jezuitským knězem Matějem Václavem Šteyerem dnes zaznívala snad ve všech kostelích, kaplích, bazilikách i katedrálách Čech, Moravy a Slezska. Mají nám tato slova ještě co říci i dnes v době, kdy se k církvím otevřeně hlásí méně než třetina obyvatel země? Jsou stále platná? Jsou dnes vůbec k něčemu?

Zastavme se a poslouchejme ta slova. Stejně jako slova druhé dnes zpívané písně V zemi věrných Čechů. Nebojme se poslechnout moudrosti našich předků. Nebojme se naslouchat slovům duchovní písně, i když třeba víru nesdílíme. A opravdu víru nesdílíme? Opravdu jsme tací ateisté, jak se o obyvatelích této země hovoří?

Mnoho otázek, na které si zkusím odpovědět. A začnu nejprve od posledních. Jak je to s námi a vírou? Praktikujících věřících je stále méně a méně. Více se zaměřujeme na materiální stránku života. Našimi modlami jsou peníze, spotřeba, lepší televize, lepší auto … Utíkáme k těmto věcem a milujeme je. Milujeme svůj vlastní úspěch, který je dnes vyjádřen penězi. Tato masáž našeho vědomí je ze všech stran. Od kolegů, přátel, rodiny, z médií. Ze všech stran je nám podsouváno, že jedinou skutečně měřitelnou hodnotou úspěchu a kvality našeho života jsou peníze. V tomto souhrnu tlaků pak už na víru nějak místo nezbývá. Ale není to jen a pouze naše vlastní pohodlnost? Není snaha vydělávat velké peníze ve své podstatě jen náhražkou naší vlastní neochoty něco obětovat? Se snahou o co největší výdělky, dosažení co nejvyššího pohodlí, luxusu nám ale něco uniká. Především je asi dobré připomenout si slova Járy Cimrmana ze hry Vizionář: „Je přísně zakázáno brát si s sebou cokoliv do hrobu“. Co všechno získáváme a co ztrácíme? Získáváme peníze, majetek, pomíjivé pozlátko našeho života, ze kterého děláme vrchol ctností, ale skutečné ctnosti nám unikají. Kam se vytrácí lidskost, soucit, odpuštění, touha po poznání, sounáležitost, láska, pravdivost? Ty skutečné ctnosti, které vyžadujeme od svého okolí, ale sami zapomínáme, že i my jsme okolím někoho jiného a jsou vyžadovány i od nás. Ve světě, kde vládnou peníze už pro víru a ctnosti místo nějak není. Ale to je jen zdání. Vzpomeňme, kam jsme v posledních desetiletích přicházeli, když nám bylo zle. Když to s naší zemí bylo špatné. Ano, první demonstrace probíhaly vždy „u koně“. Byl a je to svatý Václav, který je pro nás symbolem. Symbolem naděje českého národa. Symbolem jeho tisícileté historie, pohnuté i slavné. Je to naše podvědomá touha, i když stále více utlačovaná hmotnými statky a bažením po nich, touha po spravedlnosti, po právu, po skutečné svobodě. Je to naše podvědomá víra ve vítězství práva, ve vítězství myšlenky dobra nad zlem, která naše kroky vedou právě k svatému Václavu jako symbolu a hlavnímu patronu české země. Nic na tom nezměnila vláda nesvobody a vymývání mozků ze strany předcházejícího režimu. Ač se dnes stále častěji hovoří o tom, že současnými „vymývači mozků“ jsou církve, jako reprezentanti víry, není to pravda. Ať v Boha věříme, či ne, máme svou touhu po právu a svobodě stále ukrytou někde uvnitř svého já. Někteří velmi hluboko, tak hluboko, že tato prostá lidskost je slovy takřka nevyvolatelná a ozývá se jen v obdobích kritických pro zemi. Někteří jen nechtějí totmuto vnitřnímu hlasu naslouchat. Ale naše utíkání se k svatému Václavu na koni v dobách nejtěžších ve mně přeci jen vyvolává naději, že to s lidem českým v otázce víry ještě nebude ztracené. Ne, nezaměňujme nyní víra a chození do kostela. Tato víra je víra v pravdu, víra v právo, víra v lásku, víra v člověka.

Jaký je odkaz svatého Václava pro dnešní dobu? Je vůbec ještě tento odkaz aktuální? Vždyť od mučednické smrti tohoto světce uplynulo již téměř jedenáct století. Jak v toku věků by mohl odkaz knížete nebýt zaprášen, znehodnocen? Na tyto a podobné otázky opět můžeme nacházet odpovědi ve víře. Přesněji řečeno v duchovních písních, jmenovitě v písni V zemi věrných Čechů, kde se zpívá: „Boha miloval i lid svůj srdcem vřelým, příkaz lásky Páně skutkem naplnil. Za své vrahy prosil v posledním svém vzdechu: Bůh ti odpusť, bratře! Šeptal jeho ret. Nikdy nezahyne plémě věrných Čechů, dokud bratr bude bratru odpouštět.“ Když si odmyslíme běžně používané obraty o lásce k Bohu i k lidu, které Václav ale pravděpodobně podle legend i historiků skutečně cítil, byl velmi zbožný a byl již krátce po své smrti uctíván i pro svou péči o chudé, otroky, či vězně, je v citovaném textu důležitá zmínka o odpuštění. Jeho bratr Boleslav, který měl podíl na smrti českého knížete, pak, při slavnostním přenášení ostatků svatého Václava z místa jeho prvního odpočinku v kostele sv. Kosmy a Damiána do tehdejší rotundy sv. Víta na Pražském hradě, což se rovnalo dnešní kanonizaci papežem, vykonal tuto cestu v roli kajícníka bos a ve lněném rouchu. Václav, podle legend, svému bratru odpustil. „Nikdy nezahyne plémě věrných Čechů, dokud bratr bude bratru odpouštět.“ To je jeden z asi nejdůležitějších odkazů tohoto světce, který je platný i v dnešní době. Slova o odpouštění jsou důležitá i dnes. Nebudeme-li schopni a ochotni odpouštět, nemůžeme ani my čekat, že někdo odpustí nám. Zatvrdíme svá srdce a vrhneme se do víru pomst a odplat a každá takováto msta a odplata bude doprovázena nějakým dalším příkořím a za to pak můžeme odplatu očekávat i my a spirála nenávisti se nezadržitelně roztočí. A bude trvat mnoho desítek let, bude to otázka několika generací, než takto spáchané křivdy otupí své hroty a některé křivdy mohou v lidech přetrvat i několik staletí.

Svatý Václav má ještě i dnes co říci a je zcela jedno, jestli jste člověk, který věří v Boha, nebo člověk, který má svou víru ukrytou jen uvnitř sebe, či pro člověka, který se hlásí k ateismu. Slova o odpuštění mají své místo i v naší době. Možná ještě více, než jsme ochotni si připustit. Nebojme se odpouštět. V odpouštění je i naděje. Naděje na to, že budeme lidmi, ne jen stroji na produkci hmotných statků.

Co závěrem? Snad jen slova z, již jednou zmiňované, staré písně přebásněné páterem Šteyerem:

„Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, Svatého Ducha! Kriste eleison.

Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám ni budoucím, Svatý Václave! Kriste eleison.

Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi, utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave! Kriste eleison.“