R.D. Josef Štemberka – lidický farář a jeden z mučedníků

Psal se desátý červen roku 1942 a u zdi Horákova statku kulky zbabělých vrahů ukončily životy 173 lidických mužů. Mezi nimi i život důstojného pána Josefa Štemberky.

Josef Štemberkaautor neznámý

Mládí a studia

Josef Štemberka se narodil 2.února 1869 v chalupě č.p. 187 v obci Pecka (dnes okres Jičín) v rodině domácího tkalce. Pocházel ze sedmi dětí. Když bylo malému Josefovi 11 let, zemřela jeho matka, v té době již sedm let upoutaná na lůžko, čímž se ekonomické poměry rodiny ještě více zhoršily. Přesto on i jeho starší bratr Jindřich (pozdější poslanec českého zemského sněmu hlásící se k ideálům prof. Masaryka) na přímluvu jejich venkovského učitele odešli studovat. Josef na gymnázium do Jičína, kde bydlel na jezuitské koleji a živil se kondicemi a z milodarů. Chudá rodina nebyla schopna svému nadanému synovi jakkoliv přispívat.

Po úspěšném absolutoriu gymnazijních studií vstoupil v roce 1890 do biskupského semináře v Hradci Králové, který s výborným prospěchem v roce 1894 ukončil a přijal kněžské svěcení.

Josef Štemberka knězem

V červenci léta páně 1894 Josef Štemberka přijal kněžské svěcení. Ač se o tom prameny nezmiňují, je nejvýše pravděpodobné, že svou Primici odsloužil v rodné Pecce v místním kostele Svatého Bartoloměje. Pak již nastoupil svou kněžskou službu.

Postupně prošel farnostmi v Čestíně, Staršově, Svárově a Kolči, aby v roce 1909 přibyl do Lidic, kde setrval až do své smrti.

Farářem v Lidicích

Josef Štemberka přišel do Lidic ještě před první světovou válkou. Ač již krátce po začátku svého působení ve farnosti požíval mezi lidmi vážnosti, nedokázal zabránit tomu, co po první světové válce Římskokatolickou církev postihlo – odliv věřících. Bylo to dáno do jisté míry i sociálním složením obce i celé oblasti, kde značnou část obyvatelstva tvořili horníci a dělníci v hutích, kteří se často přikláněli k levicovým stranám, především pak ke KSČ. Ani to však nebránilo, aby jejich farář byl i nadále váženým a respektovaným občanem obce. V lidech té doby přeci jen přežívaly ještě tradice dob minulých, slušnost, morálka, úcta k lidem obecně.

I přes odliv lidí, jak do nově vzniklé československé církve, tak i zcela mimo církev, nebyla práce pastýře lidické farnosti zbytečná a marná. Kupříkladu v roce 1930 žilo v obci 446 obyvatel, z nichž se 351 hlásilo k římskokatolickému vyznání, 43 lidí patřilo k nové církvi československé a 44 obyvatel se nehlásilo k žádné církvi (u zbylých osmi obyvatel prameny jejich vyznání neuvádí). Oslabení jeho vážnosti v obci nenastalo ani po postupující sekularizaci oblasti, přestože se duchovní život v obci nijak moc nerozvíjel. Podle dobových svědectví se Josef Štemberka aktivně účastnil kulturního i společenského života a oblibu si držel i díky svému přísnému, až asketickému způsobu života, ale i hlubokou zbožností a smyslem pro povinnosti.

Ač žil v jiné části země, přesto jezdíval domů do své rodné Pecky navštěvovat své tři sestry, a pokud žil (do roku 1926), jezdíval i za svým bratrem Jindřichem do Rychnova nad Kněžnou, kde měl Jindřich svou advokátní praxi. Se sestrami se dokonce domluvil, že na místě jejich rodné chalupy postaví vilku, ve které pak všichni budou společně bydlet. Tento sen se mu již nesplnil, i když počátkem roku 1942 již byla stavba vilky téměř hotová a začalo se plánovat i jeho stěhování.

Faráři Štemberkovi bylo v té době již 73 let a pomalu se chystal na odpočinek. Dokonce již byl domluven a zajištěn jeho nástupce ve farnosti, ale ten Josefa Štemberku požádal o odklad o několik dní, protože nebyl ještě pro převzetí farnosti zcela připraven. Josef Štemberka, člověk s neobyčejným lidským cítěním, vyhověl.

O jeho vztahu k lidem svědčí i vzpomínka jeho farské hospodyně Antonie Škrdlové (nar. 1884, Pecka), která lidickou tragédii přežila v koncentračních táborech a svůj život nakonec dožila na Pecce. Když začala druhá světová válka, nakoupil, podle vzpomínek paní Škrdlové, farář Štemberka větší množství dětského ošacení, aby svým farníkům v těžkých letech války, která očekával, mohl pomoci.

Červen 1942

Nechme nyní promluvit vzpomínky té, která hrůzu zažila z bezprostřední blízkosti, farské hospodyně: „Na Boží tělo v roce 1942 (4.června – pozn. J.O.) přijelo do Lidic několik aut a v nich Gestapo. Ve vsi byl veliký rozruch. Zamířili k domku paní Stříbrné a pak k Horákovům. Obě rodiny a jejich příbuzné odvedli na konec vesnice a tam je hlídali. Mezitím chodili druzí gestapáci od domu k domu a prohlíželi je. U nás na faře vyházeli všechno prádlo a šaty ze skříně a šlapali v tom, řvali, kde máme co schováno. Když nic nenašli, odešli. Oddychli jsme si, ale naše radost netrvala dlouho.“

To již mašinérie smrti byla rozjetá. Plán na zničení Lidic nabýval čím dál jasnějších kontur. Přesto život v obci pokračoval dál. Až do večerních hodin 9.června. Farář se krom jiných povinností chystal na nastávající Slavnost Nejsvětějšího srdce Ježíšova, která v tom roce připadala na pátek 12.června 1942. To ještě nejspíše netušil, že ani on, ani nikdo jiný z jeho farnosti tuto slavnost nezažije, či ji nebude vnímat. Jasněji mu mohlo být až 9.června, nebo i o den dříve. Podle kroniky Josefa Fechtnera z Hřebeče u Kladna si dozvídáme, že: „Rolník Josef Tyšl mi řekl 9.června večer: Pan farář byl prý prosit v Praze v pondělí 8.června u Franka za milost rodiny Horákových a Stříbrných, že jsou nevinné a Frank mu odpověděl, že nechá ztrestat celé Lidice a jemu jako faráři, že dává milost, aby se vzdálil z Lidic. A pan farář mu prý odpověděl: „Já jsem v Lidicích 33 let a s těmi lidmi jsem rostl a zestárl, a pak-li oni mají nevinně zahynout, ať já zahynu s nimi.“ Toto jeho prohlášení je opravdu hrdinný čin, který by si zasloužil povšimnutí.“ Zda byl, či nebyl Josef Štemberka u K.H.Franka prosit za své farníky, je otázka nevyřešená. Stejně jako případná Frankova odpověď faráři. Poněkud pravděpodobnější se však zdá, že R.D. Josef Štemberka byl varován dne 9.června. To byl na povinné zkoušce z němčiny v Kladně, kde měl být někým varován, aby se do obce nevracel. Na toto varování měl páter Štemberka odpovědět, že sice ví, že se v obci něco děje, ale že se ke svým vrátit musí. Náznaky, že by faráři byla dávána milost ze strany německých vykonavatelů vraždění, ať už pro jeho vysoký věk (tady je ovšem zřejmý rozpor se skutečností, že se Němci nerozpakovali popravit i o 11 let staršího Emanuela Kovařovského), ale spíše pro jeho kněžský stav, lze nalézt i v několika dalších pracech různých autorů, ale dosud se je nepodařilo spolehlivě prokázat, ani vyvrátit.

„V úterý 9. června byl důstojný pán na Kladně u zkoušky z němčiny.“, pokračuje ve svých vzpomínkách Antonie Škrdlová, „Domů se vrátil večer. Najednou o půl jedenácté bylo slyšet střelbu a bouchání na domovní dveře u fary. Šla jsem otevřít. Dovnitř se vhrnulo šest esesmanů a ihned žádali všechny klíče. Ptali se, kde je farář. Uvedla jsem je do pokoje. Pan konzistorní rada se hned oblékl a šel dolů. Já jsem musela s dvěma vojáky do kuchyně. Dokud jsme byli na faře, viděli jsme, jak esesmani nosí dolů do auto stojícího před farou matriky, zlaté kostelní předměty i šatstvo, prádlo a koberce. Potom nám poručili jít do kostela. Vzala jsem klíče a šla s nimi. Důstojný pán jim musel dát klíče od svatostánku. Sami si ho otevřeli a vše z něho vyházeli. Přitom jsme se nesměli ani pohnout. Stáli u nás s puškami napřaženými k výstřelu.“ Jak asi musel vnitřně trpět, když viděl, jak vojáci ničí jeho kostel, jak znesvěcují svatostánek, jak nakládají s proměněnými hostiemi, a nesměl proti tomu nijak zasáhnout, navíc jakýkoliv zásah by byl zbytečný, což si musel farář Štemberka jasně uvědomovat. On však nechtěl zemřít hned. Chtěl se ještě pokusit někoho zachránit! Aspoň ty mladé chlapce, když už nezachrání nikoho z mužů! Vždyť v jeho vsi bylo dvaadvacet chlapců mladších dvaceti let a z toho pěti z nich nebylo ještě ani 16 let! Nesměl ještě zemřít, chtěl-li se pokusit o jejich záchranu. Je velice pravděpodobné, že farář Štemberka byl brutálně zkopán nacisty právě při pokusu o intervenci ve prospěch právě oněch mladých mužů. Svědectví o tom, že byl napaden a zkopán je více.

Pak byl odvlečen k ostatním mužům do Horákova statku, kde čekali do brzkých ranních hodin na svou popravu. Popravu! I z hlediska tehdejší zvůle nacistů však šlo o jasnou vraždu, protože ani jeden ze zastřelených nebyl postaven ani před Stanný soud a byl zastřelen jen pro svou příslušnost k vesnici.

Co se dělo uvnitř statku, mezi vězněnými muži, o tom se lze jen dohadovat. Neexistuje žádný očitý svědek, neexistují k tomu ani žádné dokumenty. Lze se dohadovat. Například z výpovědí zasahujících esesáků po jejich zadržení po druhé světové válce, kteří uvádějí, že při exekucích nedošlo k ničemu. Lidičtí muži šli na popraviště s hlavou vztyčenou, klidně a statečně. Nebyli ani spoutaní, neměli zavázané oči. Zpříma hleděli do hlavní svých vrahů. Zdá se býti velice pravděpodobné, že svou zásluhu na takto statečném konání lidických mučedníků má i farář Josef Štemberka, který jim mohl v jejich posledních hodinách dávat duchovní útěchu. Připravit je na to, co je čekalo. Dát jim sílu postavit se popravčí četě hrdě se vztyčeným čelem. Statečně se chovali jak muži zralí, tak i oni mladí chlapci, z nichž nejmladšímu, Josefu Hroníkovi, by bylo 15 let teprve za dva měsíce po zavraždění. Josef Štemberka nakráčel na popraviště, kde již ležela většina zabitých mužů jako jeden z posledních. Viděl jejich mrtvá těla a nejspíše se i do posledních chvil modlil. Pak zazněla jedna z posledních, ne-li poslední salva výstřelů a i jeho život se ráno 10.června 1942 uzavřel.

Dovětek

R.D. Josef Štemberka se nesmazatelně zapsal do historie Lidic. Dne 28.10.1992 mu byl in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I.třídy. Jeho jménem je pojmenována jedna z ulic v nových Lidicích. Na vile, která stojí na místě jeho rodného domku, je od června roku 1991 pamětní deska připomínající jeho jméno. Již v den sedmého výročí jeho smrti mu byl u zdi kostela Svatého Bartoloměje na Pecce vztyčen a vysvěcen pomník. Sám Josef Štemberka odpočívá s ostatními stodvaasedmdesáti lidickými mučedníky pod křížem v lidickém památníku. Katolická církev uvažuje o zahájení procesu blahořečení R.D. Josefa Štembery. Podle slov Dominika kardinála Duky k tomuto procesu hodlá arcibiskupství přejít po dokončení procesu kanonizace Josefa kardinála Berana. V očích mnoha lidí je však páter Šembera svatým i bez kanonizace, jak se například pro idnes vyjádřil předseda Občanského sdružení Lidice Antonín Nešpor: „V srdcích věřících svatý je. Stal se svatým tím, že šel se svými ovečkami na popravu. Je to vzácný příklad sounáležitosti kněze s farníky.“ S úctou a pokorou se však sklánějme i před obětí ostatních lidických mužů, žen a dětí.

S využitím studie Dr. Jaroslava Šebka z Historického ústavu AV Praha, portálu Wikipedie.org, stránek obce Lidice, stránek Římskokatolické farnosti Pecka, úryvků knihy Františka Křeliny „Každý své břímě“ (Praha, Vyšehrad 1990), zpravodajského portálu idnes.cz, vlastních znalostí a mnoha dalších nespecifikovaných pramenů zpracoval

Jiří Oulický