Proč nemohu neustále nastavovat druhou tvář?

V blozích a diskusích nejen na tomto serveru se čím dál tím ostřeji vymezují dvě skupiny diskutujících proti sobě. O tom bude pojednávat moje dnešní malé zamyšlení.

V podstatě ta vyhrocenost nastala debatou o církevních restitucích. Ani jedna strana (odpůrci i zastánci) si mnohdy servítky neberou a co z hlavy vypadne, to klávesnice odešle a ..... reakce na sebe nenechá dlouho čekat. Sám jsem v mnoha diskusích byl aktérem nejrůznějších slovních přestřelek a šarvátek, kde, bohužel, někdy zaznívaly i výrazy, jež ve Slovníku spisovné češtiny budeme hledat marně.

Člověk by si někdy řekl, no, o tom tyto virtuální diskuse jsou. Je to jakýsi odraz celé naší společnosti v tom nejsyrovějším stavu, protože určitá anonymita internetu nám zajišťuje, že za některá slova nedostaneme ihned "po papuli". Snad ano, ale nejsem si jist, že je to v pořádku.

Někdy se objevují osobní útoky a obviňování konkrétních lidí mezi sebou. Občas dojde i na výzvu: "Prokažte to, kde jsem takto vystupoval?", tehdy, když si autor výzvy je jist, že zmiňované nepravosti se nedopustil. Na podobné výzvy se reaguje trojím způsobem.

Mlčením. Dosti často se to stává u některých, kteří chodí na diskuse tzv. prudit, provokovat a pak mít radost, jak se ostatní perou. Připomíná mi to známou scénu z komedie "Vesničko má středisková", kdy při čekání na pilota Štefana jeden z družstevníků jinému na auto namaloval parohy. Pak, když následovala mela se jen tak lehce uculoval, opřen o korbu auta. Co k takovému člověku dodat? Zbabělec. Obyčejný zbabělec, jehož jedinou zábavou je vyvolávání rozmíšek a sledování, jak se jiní pak perou. Je to prostě takový malý "hajzlík" (doufám, že nebudu popotahován za toto slovo, ale je to nejtrefnější vyjádření pro chování takového člověka).

Vykroucením se. Někdo začne hledat a za ona pochybení vydávat buď příspěvky nevinné, nebo příspěvky, které s obviněním nesouvisí. Je to ještě pochopitelné. Ten člověk vznesl nějaké tvrzení a nyní pro něj hledá důkazy. Že tvrzení není zcela pravdivé a důkazy si v podstatě vyrábí, je jiná věc. Ale lze do jisté míry souhlasit, že počínání takového člověka, tak příkře, jako v prvním případě, odsuzovat nelze. Prostě hledá pro potvrzení svých tvrzení argument. To je dokonce, z určitého pohledu, v pořádku. Nebudu ale polemizovat nad tím, zda obvinění, ke kterému si důkazy musím vyrábět, či dlouho hledat a jako důkazy používat věci nerelevantní, je v pořádku. Sám si myslím, že nikoliv.

Přiznáním a omluvou. Asi nejméně častá varianta, ale stává se. Sám jsem toho byl svědkem v diskusi. Pak asi by měla následovat případná omluva druhého diskutéra, pakliže ví, že sám nějakou invektivu užil. I to se už stalo. To je asi nejrozumnější řešení. Leč nejméně časté.

Jenže měl bych se vrátit k tématu, který název článku deklaruje. Tedy, proč nemohu neustále nastavovat druhou tvář.

Ony debaty mezi příznivci restitucí, které si někteří diskutující a i blogeři nesmyslně propojují rovnou s pojmem křesťan (jenže to neplatí, jsou lidé, kteří jsou příznivci církevních restitucí a při tom nejsou věřící a naopak, jsou lidé, kteří hlásají, že jsou věřící a jsou odpůrci restitucí), a jejich odpůrci se čím dál tím častěji přenáší i do diskusí pod články, které pojednávají o zcela jiném tématu.

Oblíbeným sloganem několika diskutujících, když jim dojdou argumenty, je prohlášení: "Vy křesťané jste hulváti a jste sprostí", nebo "Vy křesťané akorát urážíte". Reaguje tím na ostřejší debatu, kdy se někteří z diskutujících, kteří deklarovali svou příslušnost k některé z křesťanských církví, ostře vymezili proti některým lživým a nactiutrhačským tvrzením. Na toto ostré ohrazení mají ti, kteří prohlašují církve za zlo, přímo skvělý argument, že nedodržujeme přikázání o lásce k bližnímu a o slušnosti a i o nastavení druhé tváře, jak nám to přikázal Pán Ježíš.

Nebudu se tady chválit, ani nebudu vychvalovat jiné diskutéry, ale myslím, že mnozí se ve svých výrocích krotili dostatečně dlouho. Nastavili druhou tvář. Ale když přišel políček i přes tuto druhou tvář, co mám nastavit? Říká mi snad Ježíš ve svém učení, že mám znovu nastavit první tvář? Říká mi, že se mám již bránit? Říká mi ještě něco? Ano, říká, mám milovat svého nepřítele. To je Jeho učení.

Je to však těžké a i křesťan je jen člověk, Člověk chybující, člověk slabý, člověk, který může podléhat svodům. Prostě člověk hříšný. Jde o to, jestli si to uvědomuji a jestli s tím něco chci dělat. Ano, chci. Chci, aby se mnou méně cloumala případná prchlivost, chci, abych dokázal snadněji snášet případná příkoří, urážky, zlobu jiných. Je to však těžké. Stejně jako byl těžký kříž pro Ježíše. Zatímco On to zvládl, já svůj kříž nesu velice těžce a klopýtám. Ale i Pán při své cestě upadl. A ne jednou. A nakonec mu pomáhal nést kříž Šimon z Kyrény. I já mohu upadnout, ale musím pak vstát.

Když mě někdo udeří, nastavím druhou tvář, když mě udeří i přes druhou tvář .... Co mám dělat? Jako křesťan jsem povinen šířit Slovo Boží, šířit evangelium. Jak mám však Slovo Boží a evangelium šířit, když mě někdo chce utlouci? Když mě někdo neustále dává políčky? Jedině tak, že se nakonec začnu bránit. Proto nemohu neustále nastavovat druhou tvář. Nemám těch tváří nekonečně mnoho.