Proč je napadána církev a víra?

Zcela přesně vím, že nebudu chválen a že se najdou mnozí, kteří budou opět, opakovaně a do zblbnutí omílat nesmysly o jakémsi mém fanatismu, o skutečných i domnělých zločinech církví a křesťanů. Naprosto přesně vidím, jak lidé, kteří nám, křesťanům, katolíkům, evangelíkům, já nevím, komu ještě, omlacují o hlavu slova o lásce k bližnímu svému, aby v druhé části svého sdělení volali po likvidaci církví, hlásali netolerantnost, nesnášenlivost, prezentovali svou vlastní frustraci výměšky své „žlázy nenávisti“.

Občas komunikuji se zajímavými lidmi z nejrůznějších oborů, nejrůznějšího vyznání i bez vyznání, s lidmi různých profesí, životních zkušeností, různých tužeb, představ o svém vlastním fungování i o fungování společnosti a světa vůbec. Mnozí se mnou souhlasí, mnozí ne. Mnozí mi oponují, tu slušně a věcně, tu méně slušně a méně věcně. Ale všichni tito mě posouvají dál. Nutí mě přemýšlet. Klást si otázky a hledat na ně odpovědi.

Jeden z těchto hovorů mě inspiroval i k napsání tohoto článku. Při hovoru, protože partnerem v debatě byl člověk věřící, se řeč stočila i k otázkám víry. A společně jsme se ptali, proč lidé dnes tolik vystupují proti církvím, proč tolik brojí proti víře, proč dehonestují druhé a po jiných vyžadují toleranci.

A tady jsem dostal takový impuls při jedné debatě větou, která by se asi měla tesat do kamene a pozlatit: „Oni se bojí Boha.“ Přesně tak zněla věta, kterou jsem si přečetl (debatu jsme vedli po internetu formou chatu).

Ano, ti lidé se bojí Boha. Bojí se Ho, protože Ho neznají. Bojí se Boha, protože nevěří. A nevěří pak ani tomu, že Bůh je milující otec, který je schopen odpustit nám téměř všechno, protože i Jeho láska k nám je nekonečná a nevyčerpatelná. I milosti, kterými nás zahrnuje jsou nevyčerpatelné a nekonečné.

A už to opět vidím. Jaké milosti? Vždyť dopustil války, násilí, zlo … Ne, On nic z toho nedopustil, protože jako správný Otec nám dal svobodu. To zlo, války, násilí, nespravedlnosti, to jsme všechno dopustili jen a pouze a výhradně my, lidé. My nejsme žádné loutky na drátkách, kterými by nás náš Otec, Bůh, vodil po světě. Aspoň já ze svých rukou žádné drátky nevidím. A vím, že za své činy, ty dobré i ty špatné, jsem zodpovědný výhradně já sám. A protože Boha nazývám Otec, pak mohu krásně dát i pozemský příklad. Copak nějaký otec, milující otec, dokáže zahubit své dítě jen proto, že se chová nesprávně? Copak nějaká matka, milující matka, dokáže své dítě začít nenávidět, byť by se toto dítě provinilo sebevíce? A já odpovídám, že jde-li o milujícího otce a milující matku, pak sebehorší čin jejich syna (dcery) je zarmoutí, budou plakat pro jeho špatnost, ale nepřestanou jej milovat svou rodičovskou láskou a pokud by to bylo v jejich moci, chtěli by oni sami napravit zlo, které jejich dítě třeba způsobilo. A jestliže toto dokáží milující rodiče, lidé, kteří jsou nedokonalí, jak by toto nedokázal milující Bůh Otec, který je dokonalý?

Ale já nechci dnes psát toliko o této všeobjímající lásce, ale spíše o tom, jak my, lidé, se této lásky bojíme.

Mnozí z těch, kteří tolik brojí proti víře, tolik se zaštiťují „vědeckostí“ svého ateismu (nevíry), tolik se snaží o umlčení těch, kdož o Bohu hovoří, tak činí často jen ze svého strachu. Ale čeho se bojí? Odpověď je jednoduchá. Bojí se Boha. Bojí se Jeho síly. A v podstatě věří, že Jeho popíráním, hledáním vědeckých odpovědí na mnohé otázky, které ovšem nejsou se základy víry v přímém rozporu, dokáží Jeho sílu vymazat. Věří že Jej dokáží vymazat ze světa a při tom vůbec netuší, že On v tomto světě je i není. Je v tomto světě, protože je v každém z nás, ale při tom není, protože Jeho láskyplná náruč, kam směřujeme svým životem, po své smrti, není z tohoto světa.

Ano, můžete řičet, že žádný Bůh není, že jsou to výmysly, můžete volat, že nikdo neprokázal Jeho existenci. A já nebudu odpovídat tak, že ani nikdo neprokázal Jeho neexistenci. Já budu odpovídat tak, že vím, že je. Je tu se mnou, povídáme si (ne, nevolejte lékaře, nejsem blázen, nemám halucinace, neslyším žádné hlasy, povídám si s Ním ve svém srdci, které jsem Mu otevřel, protože jsem se Ho přestal bát), On vidí, co dělám, co říkám, ví, co potřebuji, čeho si žádám, po čem toužím, a vše, podle svého vlastního uvážení, mi dává měrou vrchovatou, že se s Vámi o to mohu podělit. A není to dělba o materiálno, ale o duchovno. On zná i mé špatné stránky, On ví, co jsem kdy kde provedl, ale přesto všechno mě, stejně jako Vás, miluje. A tak se znovu ptám, i když se syn postaví proti otci, který jej miluje, dokáže pak milující otec tohoto nehodného syna zatratit? Pokud je milující, pak nikdy. A dokáže-li toto otec pozemský, člověk nedokonalý, jak by to nedokázal nebeský Otec ve své dokonalosti?

Mám i důkaz, že Bůh je. Cítil jsem, jak mě vzal za srdce, když mě volal zpět mezi svůj lid. Byl to úžasný, nepopsatelný pocit. A stačilo tak málo, stačilo své srdce zatvrdit, tvářit se, že se nic neděje, setrvávat ve své pýše, jak vše vím nejlépe a nemusím se nic učit. Ano, i já v době svého „bezvěrectví“ Bohem pohrdal, odmítal jsem Ho, dokonce jsem se i trochu v duchu divil a vysmíval, jak někdo v době, kdy létáme do vesmíru, v době, kdy umíme vysvětlit téměř vše, jak někdo ještě vůbec může věřit v něco tak neprokazatelného, jako je Bůh. A pak přišel ten den. On si snad i počkal, až své srdce otevřu novým zážitkům, až své srdce dokáži nabídnout; tehdy mě za tlukoucí, tápající sval pevně uchopil. A já z počátku nevěděl, co se děje, jen jsem pocítil něco krásného a věděl jsem, že od té chvíle jsem jiný. Jestli lepší, nebo horší, to nemohu posoudit já, ale to mohou posoudit jen lidé, kteří mě znali „před“ a „po“. Ale i tak jsem tápal. Nevěděl jsem, co si s tím prožitkem počít, ale chtěl jsem to vědět. A Bůh to věděl. A tak mi seslal do cesty několik lidí, s kterými jsem se seznámil až po tomto mystickém zážitku, zcela „náhodně“ (ale náhoda to nebyla, byl v tom Jeho záměr) a bezpochyby by mě setkání s nimi bez předchozího zážitku nikam neposunulo.

Tento skutečný příběh, protože jsem jej prožil, je i mým skutečným důkazem o Boží existenci, a je též i důkazem toho, že Boha není třeba se bát. Rozhodně ne více, než se dítě bojí svých rodičů.

Ti, kteří tolik brojí proti víře, kdo křičí, že Bůh neexistuje, že je to jen berlička pro ohlupované, ale oni jsou chytří a žádnou berličku nepotřebují, ti, kteří se Boha tedy podvědomě tolik bojí, ti jej nejvíce potřebují. Je to známo z běžného, „civilního“ života, že nejvíce kritizují ti, kteří mají sami máslo na hlavě, že nejhlasitěji křičí ti, kdož se nejvíce bojí, nejhrdinštěji se v dobách míru tváří ti největší zbabělci, že prostě ty nejhlasitější v podstatě volají o pomoc, ale stydí se o ni požádat, tak raději řvou, že oni žádnou pomoc nepotřebují a nabízejí rychlá, jednoduchá a ,podle nich, i účinná řešení.

Bojíte se Boha? Nemáte proč, ledaže se bojíte své vlastní zodpovědnosti. Je to totéž, jako když dítě něco provede a pak před rodiči zapírá. Jediný rozdíl je ve způsobu zapírání. Dítě zapírá před rodičem, který neví, kdežto v tomto případě lidé zapírají před Tím, který všechno ví, tak ve snaze o únik před svou zodpovědností, zapřou Jeho.

A protože se nemusíte bát, je i nesmyslné útočit, stejně jako je nesmyslné útočit na vše ostatní, čeho se bojíte jen proto, že tomu nerozumíte.

Dáno v Lounech den po svátku Svaté Anežky České, panny, 14.listopadu AD 2012

Jiří Oulický

Třeba se mýlím a třeba nemám pravdu. Je to jen můj pohled na věc. Ač stále nemám možnost pod svými články diskutovat, ponechávám diskusi otevřenou.