Polemika s článkem Marka Vokšaye o vyrovnání s církvemi

Dnešního dne v 11:16 hodin byl kolegou blogerem Markem Vokšayem zveřejněn článek Objasnění vládních lží kolem majetku pro církve …..., na který se nyní pokusím odpovědět.  

Nebudu se zabývat tvrzením autora o tom, že jde o dar církvím ani podobnými klišé, která často v podobných článcích nalézám. Jde mi vskutku jen a pouze o věcnou polemiku a můj pohled na danou věc.

První, čemu se budu věnovat je onen výpočet pomocí úvěrové kalkulačky Komerční banky, který autor předkládá. Je především nutné se zamyslet nad tím, zda komerční úročení a úročení o inflaci je jedno a totéž. A tady odpovídám, že jednoznačně NE. Již jen z toho důvodu, že běžné komerční úročení probíhá denně s předpokladem měsíčních splátek dluhu, což je v přímém rozporu s návrhem, který nalezneme v předkládaném zákoně. V jeho návrhu se v §15, odstavci 5 píše: „Po vyplacení první roční splátky se výše nesplacené částky finanční náhrady každoročně zvyšuje o míru roční inflace zveřejněnou Českým statistickým úřadem pro kalendářní rok o dva roky předcházející kalendářnímu roku konkrétní roční splátky.“ Z úřední, právní, češtiny přeloženo do srozumitelného jazyka to znamená, že nejprve bude vyplacena splátka a po ní se teprve bude přičítat navýšení o inflaci. Dokonce lze z toho i vyčíst, že na konci roku 2013, pokud zákon projde schvalovacím řízením, bude navýšena nesplacená částka o inflaci z roku 2011, tedy o 1,9%, protože to bylo procentuelní vyjádření inflace v ČR za rok 2011 podle ČSÚ. Ve svých výpočtech dál jsem pak používal průměrnou roční inflaci za posledních 5 let, kde se mimo jiné objevuje i meziroční nárůst spotřebitelských cen o 6,3% v roce 2008, kdy značnou část světa, především tu západní, postihla velká recese, kterou jsem standardními matematickými výpočty spočetl na úroveň 2,9%. Ano, jsem si vědom, že podobné výpočty nejsou zcela směrodatné, protože nereflektují situace, které mohou nastat (jak posun inflace do nižších čísel vlivem ekonomického růstu, tak ani posun na vyšší míru vlivem prohloubení ekonomické krize), ale přesto s tímto číslem budu operovat. Později se ale k tomuto problému vrátím, abych objasnil i onu irelevantnost uvažování o inflaci při snahách ukázat jak moc peněz se to, slovníkem některých oponentů, „narve nenasytným církvím do chřtánu“.

Dovolím si do svého příspěvku vložit tabulku s výpočty jak vyplácených náhrad, tak s výpočty, kolik bude ještě církvím vypláceno na provoz podle zákona č.218/1949 Sb., kdy v součsné době je příspěvek zmrazen na částce 1,348 mld. Kč.

V uvedené tabulce jsou částky uváděny v milionech korun. Z tabulky snadno vyčteme, že celkově vyplacená náhrada za 30 let při předpokládané úrovni inflace 2,9% (pro první rok vyplácení jsem ovšem pracoval již se známou výší inflace, tedy inflací za rok 2011 ve výši 1,9%) dojde v náhradách církvím k vyplacení celkové nominální částky 91,2 mld. korun a k vyplacení dobíhajícího příspěvku na chod církví dle zákona č.218/1949 Sb. ve výši 16,262 mld. korun. Celkově vyplacená částka všem sedmnácti církvím podle navrhovaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi by pak dosáhla nominální hodnoty cca 107,5 mld. korun.

Rok	Dluh	Splátka		Souč.příspěvek	Vyplaceno
1
2
3
4
5
6
7
8
9				968,80
10				899,60
11				830,40
12				761,20
13				692,00
14				622,80
15				553,60
16			996,91	484,40
17			948,85	415,20
18			897,75	0,00
19			843,52	0,00
20			786,00	0,00
21			725,09	0,00
22			660,64	0,00
23			592,51	0,00
24			520,56	0,00
25			444,65	0,00
26			364,61	0,00
27			280,29	0,00
28			191,53	0,00
29			98,16	0,00
30			0,00	0,00
Součet

Autor mnou rozporovaného článku ovšem operuje nikoli inflací, ale komerčním úrokem Komerční banky pro hypoteční úvěry ve výši 4,49% p.a. (to obnáší krom jiného i denní úročení a navíc do výsledné částky se nutně promítají i náklady banky na správu úvěrového účtu, kterou banka svýcm klientům nepochybně účtuje též). Při promítnutí inflace ve výši 4,49% ročně do mých výpočtů, které zcela vycházejí z dikce návrhu zákona, dostávám výslednou vyplacenou částku náhrad za nevydaný majetek ve výši necelých 120 mld. korun. Operovat částkou 298 miliard, kterou předvádí autor je zřejmým nepochopením rozdílu mezi komerčním úročením úvěrů u bank a inflační doložkou předpokládanou návrhem zákona.

Autor sám pak uvádí ještě jeden výpočet, tentokrát výpočet podle kalkulačky hypotéčního úvěru na stránkách Unicredit Bank, kde při úrokové míře dochází k částce 84 miliard korun. Tam ovšem se lišíme s autorem ve výpočtech o cca 2 miliardy (tentokrát můj výpočet vychází o 2 miliardy vyšší, při roční inflaci 2,5% jsem dospěl k celkem vyplaceným náhradám v nominální hodnotě 86,3 mld. korun).

Operuji zde s termínem nominální hodnota vyplacených náhrad. A tady se vrátím k tomu, co jsem již předeslal, že operování s částkou navýšenou o inflaci ve snaze dokázat, jak se „církvím do chřtánu“ cpou obrovské sumy, je irelevantní. Proč?

Vezmu takový hypotetický příklad. Za 59 miliard korun si dnes koupíte 59 milionů spotřebních košů se zbožím (pro jednoduchost prostě operuji s hodnotou spotřebitelského koše v částce 1000 korun). To znamená, že za vyplacenou náhradu 1,967 mld. korun v prvním roce si koupím 1,967 milionu spotřebitelských košů. V druhém roce bude vyplacena náhrada 2,004 mld. korun a, ejhle, po započtení inflace si za ní opět zakoupím jen 1,967 milionu spotřebitelských košů. A takto si průměrně zdatný počtář může ověřit, že každý rok to bude stejné. Za oněch 30 let bude v náhradách vyplaceno stále jen 59 milionů spotřebitelských košů. A pro tuto, často opomíjenou skutečnost, kdy nominální hodnota vyplácených náhrad je adorována a zveličována jako astronomické číslo, bez dodání, že relativní hodnota těchto náhrad bude stále stejná, si troufám podobnou argumentaci s výkladem astronomických čísel za irelevantní. Ba co víc, pokládám ji za účelovou manipulaci s veřejným míněním ve snaze očernit jak navrhovatele zákona, tak především církve (formulace „nacpaných do církevního chřtánu !!!“, kterou v článku v jeho barevně odlišené a tím zvýrazněné části nacházím, o této snaze svědčí více než jednoznačně).

Tím jsem se dostal k další části rozporovaného článku, kde autor neopouští zavedená klišé a dopouští se zde jednoznačných podprahových manipulací směrem ke čtenářům. Je to jednak ona červeně zvýrazněná část i s urážkami v ní obsaženými, ale jsou to i další body článku.

A tady se budu věnovat více bodu 2, který přeci jen obsahuje věcné námitky, nikoli jen demagogii, populismus a snahu o polarizaci společnosti.

První částečná nepravda, která se v odstavci nachází je zmínka o neexistenci soupisu majetku. Ano, autor má pravdu, že úplný soupis majetku podle jednotlivých parcel, čísel popisných a dalších znaků, které by přesně specifikovaly konkrétní nemovitý majetek, skutečně neexistuje, nebo lépe řečeno, neexistuje v kompletním soupisu. Co však existuje jsou soupisy majetků z roku 1949, dále existují jasné a nezpochynitelné záznamy v katastrech, existují soupisy majetků jednotlivých církevních subjektů. Proč neexistuje kompletní soupis těchto majetků jako součást tohoto zákona je pochopitelné. Předně by onen soupis zabral tak velké množství tiskových stran, že by se tak pro zákonodárce, ale i pro ostatní veřejnost stal zcela nepřehledným. Dále, při sepisování těchto jednotlivých nemovitostí do kompletního seznamu by mohlo dojít k chybám daných přepisem. Jak potom s podobnými chybami zákonodárce i povinné instituce (Pozemkový fond a podobně) pracují jsme viděli již v devadesátých letech, kdy chybou zákonodárce zákon přidělil nemovitost Pražskému domu Voršilek, leč součástí byla i nemovitost, která jim historicky nepatřila a ani nemohla patřit. Přes snahu Voršilek o zmírnění dopadu tohoto omylu zákonodárce, kdy se pokoušely nabídnout nemovitost původnímu majiteli, ten ovšem reagoval značně nevstřícně a dožadoval se zrušení zákona, místo toho, aby od Voršilek onu nemovitost převzal, nakonec ke smírnému řešení nedošlo a Voršilky se tedy nepotřebného a pro ně i zatěžujícího majetku zbavily jeho prodejem. Dodnes je tato kauza pak církvím předhazována jako důkaz jejich nenasytnosti a jejich nevstřícnosti, ačkoli Voršilky vyvinuly všemožnou snahu o nápravu této, chybným zákonem, způsobené nespravedlnosti. Znovu a ještě jednou opakuji, že základní a hlavní příčinou této, takřka dvacet let staré kauzy, byla výhradně chyba zákonodárce, nikoli sester Voršilek.

I tato kauza je jednoznačným důvodem k tomu, aby soupis vydávaného nemovitého majetku nebyl součástí této chystané normy, ale aby vydávaný majetek byl jednoznačně charakkterizován v obecnější rovině, kde k podobným chybám v přepisech těžko může dojít. Krom toho, do zákona se dostala i povinnost oprávněné osoby prokázat, že jim majetek k předmětnému datu, tedy k 25.únoru 1948 patřil. Ve svém předchozím článku jsem pak citoval i výnos Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 14.4.1927, který jasně stanovoval, že majetky, které sice byly zabrány pozemkovou reformou, ale dosud nebyly předány novému nabyvateli, jsou majetkem původního vlastníka. I proto se chystaný zákon vztahuje i na majetky, které byly postiženy první pozemkovou reformou z roku 1919 i její revizí z roku 1947, pokud nedošlo k převodu vlastnických práv do 25.února 1948, aniž by při tom tento zákon hranici 25.února 1948 prolamoval. Už vůbec pak nemůže být řeč o prolomení, nebo jen ohrožení, dekretů prezidenta Beneše, byť část majetků nejspíše navrácena bude. Jde ale pouze o majetky, které, přes rozhodnutí soudů z let 1946 a 1947 o vyjmutí některých majetků z působnosti těchto dekretů, nebyly církevním subjektům nikdy fyzicky vráceny. Rozhodnutí příslušných orgánů si ovšem nedovolím dopředu odhadovat, takže se může stát, že tyto majetky budou vráceny, ale stejně dobře se může stát, že vráceny nebudou, protože k 25.únoru 1948 sice byl výnos soudu pravomocný, ale k jeho naplnění (tedy navrácení majetku) fyzicky nedošlo. Toto je však spíše otázka pro právníky, nikoli pro mě, nebo pro většinu čtenářů, protože, při vší úctě k Vám, vážený čtenáři, myslím, že málokdo z Vás disponuje dostatečným právnickým vzděláním k jednoznačnějšímu posouzení této situace.

Ale vraťme se k napadenému článku. Autor zde předkládá čtenáři k uvěření svou domněnku, že odhadovaný výnos 3 miliardy ročně ze zabaveného církevního majetku je nesmysl, protože je obstaven. A tady se autor dopouští dalšího omylu, zřejmě z nepochopení principu oné blokace.

Blokace podle §29, zákona č. 229/1991 Sb. totiž říká: „Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.“ Jinými slovy řečeno, tento majetek nelze prodat, nelze jej převádět na nové vlastníky, ale lze na něm hospodařit. V čem spočívá to omezení pro obce? Především v tom, že tento majetek nelze použít jako zástavu za úvěr. Dále je pro obce nevýhodné do něj investovat, pokud nebudou vědět, že jim tento majetek nebude nakonec nějakou zákonnou normou odebrán (tímto zákonem jim ovšem bude ponechán, protože obce nejsou zmiňovány mezi tzv. povinnými osobami a tudíž jde právě o ten majetek, za nějž bude státem vyplácena finanční náhrada). Stejně nelze na tento majetek čerpat evropské dotace, protože obce mohou dotace čerpat jen na majetek, který je jednoznačně jejich, a do schválení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi stále existují pochybnosti o vlastnických právech k příslušnému nemovitému majetku. Připomeňme si ovšem, že značná část majetků (cca polovina) je stále ve vlastnictví státu (Pozemkový fond, Lesy ČR a podobně) a hospodaří se na něm. Tento majetek pak generuje zisk, který byl Národohospodářskou fakultou VŠE v Praze odhadnut právě na ony 3 miliardy korun ročně. Nebo si snad autor myslí, že lesy, které byly původně v majetku církevních subjektů, nejsou společností Lesy ČR obhospodařovávány a že z něj neplynou pro tuto společnost zisky?

Protože mám ukončené nejen základní vzdělání, ale též úplné střední, dovolil jsem si tedy rozporovat vývody pana Vokšaye, a to i za přispění svých znalostí matematiky i v oblasti úročení a výpočtů s procenty obecně. Mimochodem, potřebné znalosti se v základu vyučují již v šesté a sedmé třídě základní školy a pokud příslušný žák a student se povznese nad časté tvrzení, že matematika je hrozně těžká, zjistí, že jde jen a pouze o základní kupecké počty, kde místo počítání se setinami se prostě používá výraz procento.

Na závěr bych asi měl, pro některé méně zdatné počtáře, objasnit princip výpočtů v tabulce, kterou jsem v textu zveřejnil.

První sloupec (A) obsahuje pořadí roku výplaty náhrad, či dobíhajícího příspěvku státu (proto od roku osmnáct je ve sloupci „současný příspěvek“ číslo 0). Druhý sloupec (B) předvádí dosud nesplacenou výši náhrad na počátku roku. Třetí sloupec (C) pak náhradu v příslušném roce. Čtvrtý sloupec tabulky (D) pak představuje navýšení zbytku dluhu o inflaci. Pátý sloupec (E) pak částku vyplacenou jako dobíhající státní příspěvek na chod církví podle zákona č. 218/1949 Sb. Poslední sloupec (F) pak vyjadřuje částku, která je celkem v příslušném roce církvím vyplacena.

A jak jsem došel k příslušným číslům?

Druhý sloupec je v prvním řádku počáteční suma, tedy 59 miliard korun. V dalších řádcích jsem vždy od částky předchozí odečetl v tom roce vyplacenou náhradu a přičetl valorizaci o inflaci, tak jak stanovuje návrh zákona podle vzorce:

B(x) = B(x-1) – C(x-1) + D(x-1) , kde x je číslo řádku

Třetí sloupec, vyplacenou náhradu v příslušném roce jsem pak vypočítal jako podíl dosud nevyplacené částky a zbývajícího počtu splátek podle vzorce:

C(x) = B(x) / (počet zbývajících let)

Čtvrtý sloupec, tedy valorizaci, jsem počítal v prvním řádku s již známým číslem 1,9%, pak s odhadem 2,9%, když jsem od částky dluhu státu na počátku roku odečetl příslušnou roční splátku a ze zbytku jsem spočítal příslušnou částku jako 2,9% (resp. 1,9%) z dluhu podle vzorce:

D(x) = (B(x) – C(x)) * 0,029 , v prvním řádku pak 0,019 (1,9%)

Pátý sloupec, představující doběh vyplácených státních příspěvků, jsem v prvních třech řádcích použil částku 1,384 mld. korun, tak jak činí, do roku 2014 dohodou mezi státem a církvemi zmrazený, státní příspěvek, abych od čtvrtého roku vždy tuto částku ponížil o 5% z původní platby až do sedmnáctého roku, který bude posledním rokem vyplácení státního příspěvku.

Poslední, šestý sloupec, vznikl prostým sečtením částek ve sloupcích C a E, tedy v tom roce vyplacené splátky náhrad a dobíhajícího státního příspěvku, podle vzorce:

F(x) = C(x) + E(x)

Jako odpověď na článek Marka Vokšaye za použití stránek Českého statistického úřadu, Ministerstva kultury ČR, Poslanecké sněmovny PČR, Sbírky zákonů a vlastních znalostí a matematických dovedností sestavil

Jiří Oulický