Pan Sláma se ptá, pan Sláma se dozví

Dobrý den, pane Slámo, reaguji na Váš dnešní článek Kdy jde, pánové Duko a Halíku, o urážku a kdy o pranýř (2), ve kterém se sice neptáte mě, ale v titulku zmiňovaných duchovních. Přesto si jako laik dovolím odpovědět.

Ovšem, než se pustím do odpovědí na Vaše otázky, dovolím si Vás ubezpečit, že ve svém perexu lžete, jak když idnes.cz tiskne. Pokud trváte totiž na znění svého perexu, kde předkládáte čtenářům k uvěření tvrzení, že se Církev nezabývá problémy víry jako celku. A čím, pane Slámo, si myslíte, že se Církev asi zabývá těch dva tisíce let své existence, když ne problémy a otázkami víry? Odpověď, jak tuto větu myslíte, lze nalézt i ve formulaci některých Vašich otázek.

1. Jak vysvětlujete, či chcete vysvětlit modernímu člověku existenci Boha?

Otázka existence či neexistence Boha je otázkou víry. Je to o tom, ke které víře se přikloníte. K té víře, že Bůh existuje, nebo k víře, že Bůh neexistuje. Ani jedna strana však nemá pro své tvrzení jednoznačný důkaz.

Tady si dovolím odbočit, pane Slámo. Nevím, co jste myslel slovním spojením „modernímu člověku“. Jde o snahu dělat z lidí, kteří věří a kteří přijímají víru v existenci Boží za lidi nemoderní? Trochu mi to zavání jistou dávkou pohrdání a snahy o zesměšňování v duchu před lety raženého hesla o „vědeckém pohledu na svět“ a „vědeckém ateismu“, kterým dodnes celá řada lidí operuje jako jediným správným a pravým pohledem na svět.

Ale vrátím se k otázce. Víra je, z pohledu věřícího člověka, dar. Víra znamená, že člověk vnímal oslovení od Boha, kterého se dostane sice asi každému, ale ne každý na toto volání slyší, ne každý má srdce dostatečně otevřené pro duchovní prožitky. A teď nemyslím, že lidé, které víra neoslovila, by byli něčím méněcenní, spíše si myslím, že jsou o něco ochuzeni. Ale víra, to není jen dar, ale též závazek. A možná právě pro ten závazek celá řada lidí nechce Boží volání slyšet a vyslyšet. Je totiž pohodlnější hovořit o absolutní svobodě (ač si nemysím, že by víra člověku tuto svobodu brala, naopak ji prohlubuje a prohlubuje ji v zodpovědnosti, která by měla ruku v ruce se svobodou kráčet), než na sebe přijmout závazek. Je lehčí říkat já můžu, já mám právo, než přijmout i fakt, že něco musím, že mám i nějaké povinnosti. A v tuto chvíli nemluvím o povinnostech k Bohu, ale o povinnostech k ostatním lidem. A plněním těchto povinností vlastně plním i ty povinnosti k Bohu.

1. Je oprávněné vyvozovat ji ze složitosti a zdánlivé dokonalosti světa?

Tady zaměňujete příčinu a následek. Z dokonalosti Boží pak pramení dokonalost světa. Není třeba vyvozovat víru v Boha z dokonalosti světa, když ta je následkem dokonalosti Stvořitele. Víru moderní lidé vyvozují ze svého vnitřního přesvědčení a na každého zapůsobilo Boží volání ke Kristu a jeho lidu jinak. Již jsem to zmiňoval v předchozí odpovědi.

Někoho oslovil život Ježíše pro přijetí víry. Jiného oslovila Boží láska, cítěná a vnímaná člověkem. Někdo svou víru přijal jako dítě, pod vlivem výchovy svých rodičů, někdo ji přijal až v dospělejším, či dospělém věku, jako své svobodné rozhodnutí, jako vyslyšení Božího volání. Jak jej člověk pozná? To se nedá popsat. Jde o zážitek duchovní až mystické povahy. Tedy nikoli existenci Boží a víru odvozovat od složitosti světa, ale od osobního prožitku s Bohem. Na tom je totiž založena upřímná víra. Ne na materii, ale na duchovnu.

1. Pokud Bůh existuje, kdo Ho stvořil?

Zajímavá otázka a věřím, že celou řadou odpůrců víry vnímaná jako úder hřebíku na hlavičku. Ale nepleťte se.

Pokud bychom totiž vycházeli z neexistence Boží a přijímali obecně platnou Teorii velkého třesku (mimochodem, tato teorie není v rozporu s vírou a učením Církve), pak se nabízí analogická otázka: „Co bylo před Velkým třeskem? Odkud se vzala ta energie?“ A tady je odpověď jednoduchá. Byť je z našeho hlediska chápání poněkud silně abstraktní, lze přijmout za fakt, že žádné „před Velkým třeskem“ nebylo. Prostě čas a „běžná“ fyzika počaly svou existenci, svůj běh a svou platnost až okamžikem Velkého třesku. Zcela analogicky pak uvažujme i ve sféře stvořitelského chápání světa. Konečně, odpověď pak nacházíme i v Evangeliu podle Jana, kde se v jeho samém úvodu píše: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.“, který tak vlastně doplňuje slova První knihy Mojžíšovi, jejího úplného počátku: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.“ Pokud pak přijímají věřící, že uvedená slova jsou inspirována Duchem Svatým, nedělitelnou součástí Boží Trojice, mají věřící i odpověď ve zmiňovaných verších Písma. A chápání těchto slov je opět otázkou víry, otázkou vysvětlení těchto slov kdesi uvnitř své duchovní bytosti.

Stručně řečeno, pokud lidé, kteří nevěří v existenci Boží přijímají jako fakt, že čas započal běžet až okamžikem Velkého třesku a stejným okamžikem začaly platit i zákony fyziky, je jistě dostatečně pochopitelné a relevantní chápat, že Bůh nebyl stvořen nikým, protože existuje od počátku věků (od chvíle, kdy začal běžet čas) a od počátku věků platí i Boží zákony.

1. Jak vysvětlíte, že jediný pravý Bůh je podle vašeho učení pouze ten, kterého hlásáte, když jiná náboženství prohlašují za pravé jiné bohy?

Tady je třeba nejprve si ujasnit dvě otázky. Předně otázku polyteistického a monoteistického náboženství.

Polyteistická náboženství často uznávají nějakého jednoho nejvyššího boha a pak pro celou řadu životních událostí mají jiného boha. Jiný je vládce živlů, jiný ochraňuje rodinu, jiný je třeba bohem válek. Avšak i oni se kloní k myšlence jednoho jediného nejvyššího boha, jako vládce nad ostatními bohy.

Monoteistická náboženství pak mají jednoho Boha pro všechny příležitosti, ale pak ještě třeba mají anděly a jiné podobné bytosti. Takže jistá analogie mezi polyteistickými i monoteistickými náboženstvími je. Je pak zajímavé, že se tyto principy jednoho nejvyššího Boha a jeho spousty pomocníků (jiných bohů, nebo andělů) utvářely po celém světě i v případě značné izolovanosti kultur v předešlých staletích a tisíciletích dosti obdobně.

A proč právě naše víra je ta pravá? Protože tak věříme. Pokud připustíme možnost, že tato víra není ta pravá, pak je reálná možnost našeho odklonu od víry. Je však pravdou, že pochybnosti jsou běžnou součástí víry. I celá řada lidí, které katolická církev uznává za svaté, během svého života zapochybovali a mnozí o tom i sepsali úvahy, knihy.

Lze však říci, že Bůh, ve kterého věříme je skutečně stále jen ten jeden a stejný, liší se pouze jeho vnímání a chápání, které můžeme označovat za herezi, či pohanství, či jinověrectví (a tady je též odpověď již ve slově jinověrci – věří jinak, ale ne nutně v Někoho jiného).

1. Není zřejmé, že Ježíš se v některých ohledech mýlil, a proto nemohl být Božím synem?

Tady odpovím otázkou. Které zřejmé mýlení se Ježíše Krista máte na mysli? V čem se mýlil? Máte na mysli třeba výběr svých učedníků, z kterých jeden byl pozdější zrádce? A šlo opravdu o omyl? Nešlo třeba právě o naplnění předchozích Božích sdělení tak, jak je známe ze Starého zákona? Byl to omyl? Byl to nutný děj? Neukazuje to třeba i na to, že i mezi lidmi, kteří Ježíše přijmou jako svého Pána a Spasitele, mohou být lidé špatní?

V čem, pane Slámo, vidíte ty omyly Ježíše Krista?

1. Nepřipouštíte, že Ježíšovo vstoupení na nebesa bylo dobovým mýtem, odpovídajícím myšlení tehdejších lidí?

Stručně – nepřipouštíme. Vstoupení na nebesa (tedy přechod Ježíše ze světa pozemského do Božího království i s jeho pozemským tělem) je součástí víry. Má se tím za to, že Boží království je připravováno nejen pro duše, ale po slavném vzkříšení v Den soudu, i pro vzkříšená těla lidí.

Ježíšův vstup na nebesa popisují i některá evangelia. Stručně se zmiňuje Marek: „Když jim to Pán řekl, byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží.“, více se rozepisuje Lukáš: „Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. Oni před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha.“, a další zmínku pak nalezneme i ve Skutcích apoštolů: „Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich sdva muži v bílém rouchu a řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.““

Takže na závěr této odpovědi: Ne, pane Slámo, Církev nepřipouští, že Ježíšovo nanebevstoupení bylo dobovým mýtem, ale přijímá jej jako fakt, jako součást své víry. Připuštěním čehokoliv jiného popře totiž svou víru.

1. Není mýtů v Bibli víc?

Bible, pane Slámo, není Kronika lidstva, ale je to souhrn principů, kterými se věřící mají řídit, které mají promýšlet, snažit se pochopit, především v oněch přirovnáních a jinotajích. Má být a je inspirací pro život v Bohu, v Kristu, ve víře. Obsahuje nejen příkazy a třeba i zákazy, ale obsahuje i návody, obsahuje i oslavy Boha Stvořitele, často v Bibli nazývaného Hospodin, ale i jinak, obsahuje pasáže k přemýšlení sám nad sebou. Součástí Bible totiž nejsou jen Mojžíšovy kniihy, ale třeba i Knihy přísloví, kniha Sírachovcova, kniha nazvaná Kazatel, kniha proroka Izaijáše, ale i knihy Nového zákona, jak evangelia, tak i třeba listy apoštolů, nebo Zjevení Janovo, které je, z dnešního pohledu, plné mýtů, plné apokalyptických přirovnání, plné nejrůznějších symbolů a symbolických vizí, tak jak si je autor pamatoval z vidění, které měl. Pokud bych to přehnal, zeptal bych se, zda jste vy schopen doslovně převyprávět třeba svůj sen, nebo přesně odvyprávět, co jste zažil třeba včera. A pak klidně dodám, že by i takovéto Vaše vyprávění bylo plné chyb, nepřesností a možná i mýtů.

Takže, ano, pane Slámo, Bible je plna mýtů. Nesmíte totiž Bibli chápat jako doslovné Boží slovo, jde o slovo přímo inspirované Duchem Svatým. A v tom, pro vnímavé věřící lidi, rozdíl je. Pokud chápete Bibli jako doslovný popis dějů, pak jste při jejím čtení ochuzen o duchovní zážitek, který četba knih Bible může člověku přinášet.

1. Nebyly mnohé z nich přejaty z jiných mytologií?

Dobrá otázka a snadná odpověď. Nepochybně bylo. Autoři textů v Bibli obsažených totiž nepsali diktát podle toho, co jim říkal Bůh, ale psali pod vlivem oslovení Duchem Svatým, jak jsem již psal v předchozí odpovědi. Nutně ale, jako každý autor psaného textu, do něj vnášeli i své pohledy, vše, čím mohli být za svého života ovlivněni. Proto zcela bez nejmenších pochyb jsou v Bibli obsaženy i mýty vstupující do ní z jiných kultur, které mohly v té době být v kontaktu s kulturou autora. Těžko pak v něm nalezneme ale mýty z kultur třeba jihoamerických. A pokud ano, není to nepřímým důkazem existence Boží? Vždyť kultura Blízkého východu v době před třemi tisíci let nejspíše nebyla v přímém kontaktu s kulturou amerických indiánů.

1. Nebylo učení o posmrtném životě účelové, neboť chudým přinášelo útěchu a bohatým možnost je o to lépe ovládat?

Ne, není. Učení o posmrtném životě, ale spíše učení o nesmrtelnosti lidské duše, není jediným učením Církve a křesťanství obecně. Základem jsou spíše jiné věci. Omezení chápání víry na tuto, jak vy říkáte, útěchu, je zřejmým nechápáním člověka nevěřícího toho, čím víra pro věřícího je. Nebo se domníváte, že věřící se bojí smrti méně, než nevěřící? Myslíte si, že věřící pro své zemřelé truchlí méně? Nebo v čem vidíte tu útěchu?

Navíc touto otázkou popíráte víru těch bohatých. Vždyť i oni věřili a věří. A mnozí se i snaží řídit Božími zákony a přikázáními. To, co je v člověku špatného není z vnějšku, ale vychází přímo z člověka. Pokud je člověk dobrý, vychází z něj i dobro. Pokud je špatný, vychází z něj i zlo. S tím, kdo je jak bohatý, či chudý to nesouvisí. Ani to nesouvisí s tím, jestli dotyčný věří, či nikoli. I člověk nevěřící může být dobrým člověkem, a často tomu tak je, a stejně tak i věřící člověk, či člověk vírou se ohánějící, může být zdrojem zla.

Takto formulovaná otázka, pane Slámo, je, mírně řečeno, zavádějící. V podstatě předpokládá nevíru bohatých a víru chudých.

1. Proč trváte na existenci Boží trojjedinosti, když evangelia se o ní nezmiňují?

No, tak když nezmiňují, tak nezmiňují. Jste mi pak schopen vysvětlit verš 19 kapitoly 28 Evangelia podle Matouše: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“?

Pane Slámo, ač otázky nebyly adresovány mě, dovolil jsem si na ně odpovědět já ze svého pohledu věřícího laika. Možná na část nepřesně, možná na část jinak, než jste si představoval. Vycházel jsem však z přesvědčení, že ani Dominik kardinál Duka a ani Tomáš Halík nebudou mít možnost Vám odpovědět, či dokonce třeba ani nebudou vědět, že se jich PhDr. Bohumil Sláma na něco ptal.

Odpověděl jsem na prvních deset otázek. Je možné, že příště odpovím na dalších deset otázek, ale spíše očekávám, že napíšete zase nějaký elaborát, na nějž budu cítit potřebu reagovat, tak jak jsem cítil tuto potřebu již nejednou.