Noc kostelů 2012 v Lounech

V hektickém čase prošpikovaném všemožnými kauzami, verbálními i nonverbálními útoky, obecnou nespokojeností lidí se vším a se všemi, v čase rachle pádícím vstříc nějakým (lepším/horším - ?) zítřkům se našlo několik desítek lidí, kteří se dokázali v pátek 1.června 2012 zastavit a přijmout pozvání k nám, pozvání do kostelů, katedrál, kostelíků, kapliček, modliteben většiny křesťanských církví.

Logo letošní Noci kostelůNoc kostelů

Sama myšlenka se zrodila v hlavě kostelníka jednoho vídeňského kostela (myslím, že šlo o kostel Svatého Karla Boromejského), který prostě jednoho večera v roce 2004 přišel, rozhodl se, že v kostele ještě něco připraví, rozsvítil kostel, pustil potichu hudbu a … především nechal odemčeno. Výsledek? Lidé procházející večerní vídní kolem kostela ze zvědavosti nahlédli dovnitř, pobyli, nechali si i odpovědět na dotazy... Následující rok již své prostory takto zpřístupnila celá řada kostelů ve Vídni a bylo jich na dvěste. A odtud se myšlenka šířila dál.

V roce 2008 akce zasáhla již celou zemi našich jižních sousedů a rok na to poprvé překročila i hranici směrem k nám, do České republiky, aby v roce 2010 zasáhla myšlenka zpřístupnění kostelů již celou naši zemi. A letos? Letos se do této, dnes již mezinárodní akce, zapojily sakrální stavby již v šesti evropských zemích: České republice, Rakousku, Slovensku, Estonsku, Nizozemí a Německu.

I Lounské kostely se již potřetí účastnily akce, jejímž smyslem je přilákat lidi do míst, kam mnozí sami ani nenajdou důvod vstoupit. Z několika sakrálních staveb na území města se návštěvníkům letos otevřely tři: kostel CČSH, kostel Nejsvětější Trojice a čtrnácti svatých pomocníků a také dominanta Loun, děkanský kostel Svatého Mikuláše.

Kostel Nejsvětější Trojice a čtrnácti svatých pomocníků

Barokní hřbitovní kostelík situovaný na žateckém předměstí, postavený v letech 1714 – 1718 jako poděkování za odvrácení morové rány na tehdy nově vzniklém hřbitově, kam byla ukládána těla obětí této poslední velké morové epidemie, je jednolodní jednoduchou stavbou, který sloužil především jako kostel hřbitovní. Ovšem v době velkých oprav chrámu Svatého Mikuláše při jeho puristické přestavbě z dílny Kamila Hilberta a pak i krátce v době první republiky sloužil jako kostel, kde se odehrávaly hlavní farní bohoslužby. Po druhé světové válce přestal být k bohoslužbám užíván a pomalu chátral.

Jeho znovuzrození přineslo až nové tisíciletí, kdy z příspěvků vzniklých především na základě veřejné sbírky byl kostelík zrekonstruován, jeho mobiliář byl zrestaurován a kostelík mohl být na podzim roku 2010 opětovně vysvěcen. Od října roku 2010 se pak v tomto kostelíku konají pravidelné bohoslužby a to vždy první čtvrtek v měsíci od 17:30 hodin (v zimní období pak od 16:30 hodin).

Letošní program pro kostel Nejsvětější Trojice a čtrnácti svatých pomocníků byl jednoduchý a nejvíce se asi přiblížil prvotní myšlence Noci kostelů, otevřít kostel pro návštěvníky k prohlídce, meditaci a k seznámení se s informacemi o kostele. Uvnitř byla na čtyřech panelech připravena expozice fotografií drobných sakrálních staveb z Loun a blízkého okolí, kolem kterých lidé dnes a denně chodí a snad ani pořádně netuší, proč je naši předci postavili, k čemu sloužili. Lidé kolem nich chodí: „No jo, nějaká kaple, nějakej kříž....“ aniž by si uvědomovali, že ona kaplička, nebo kříž měl pro jejich předky význam jiný, než jen, „že to překáží v poli při orbě“. Krátce po otevření kostelíka při Noci kostelů si mohli návštěvníci vyslechnout i krátkou přednášku o historii Loun, historii kostelíka i právě o významu drobných sakrálních staveb.

Věž kostela Svatého Mikuláše

Věž kostela Svatého Mikuláše je jednou z nejstarších dochovaných staveb na území města Loun. V roce 1517 totiž Louny postihl obrovský zničující požár, kterému padla za oběť naprostá většina všeho, co v Lounech stálo, včetně kostela. Vše bylo natolik poškozeno, že muselo být strženo a postaveno znovu. Vyjímku tvořily tři stavby – kostel Svatého Petra a Pavla na Žateckém předměstí, který byl uchráněn i díky tomu, že stál uprostřed hřbitova, kostel Matky Boží, který v té době stál přes 100 metrů za hradbami města a pak i věž kostela Svatého Mikuláše, která byla sice požárem postižena, ale ne natolik, aby musela být stržena.

V rámci Noci kostelů jsme zdarma zpřístupnili nejen věž, její ochoz, byt věžného, ale v omezené míře i kůr chrámu Svatého Mikuláše, kam se zpravidla žádný návštěvník nedostane, a částečně i pokladnici umístěnou ve věži na úrovni kůru, která krom dvoumetrového zdiva je chráněna i trojemi železnými dveřmi, které se daly zevnitř uzamknout, že se zvenčí bez jejich úplného zničení nebylo možné do pokladnice dostat. Zde se pak při ohrožení města ukrývaly jak poklady chrámu, tak cennosti města i měšťanů a v neposlední řadě i městská privilegia (Louny byly od svého založení v 60. letech 13. století městem královským). Skupinky návštěvníků, které vždy doprovázel průvodce z řad organizátorů akce, tak mohly obdivovat nejen úžasný výhled z ochozu věže, nacházejícího více než 40 metrů nad okolím, na České středohoří, na město Louny, které jim leželo přímo u nohou, ale též dvoumanuálové romantické varhany v pseudogotické skříni z roku 1887, ale též náročnost zvládnutí hry na tento nástroj, který mohl leckterému z návštěvníků i připomínat gymnastickou rozcvičku. Přítomen totiž byl i varhaník, který dokázal návštěvníkům zodpovědět jejich dotazy k varhanám i předvést, jak se na nástroj hraje, k čemu slouží rejstříky, že mají i pedálnici a celou řadu, pro některé z nezasvěcených hře na klávesové nástroje, jim utajených věcí.

Po prohlídce kůru přešli návštěvníci do prostoru krovů kostela, kde mnozí poprvé viděli krovy unikátní stanové střechy, kterou stavitel kostela, Benedikt Ried z Piestingu, známý též jako Benedikt Rejt, či Beneš z Loun, vyprojektoval k zakrytí kostela. Mohli se i seznámit s tím, že tato konstrukce krovů, krom své úspory materiálu, může evokovat známé Proměnění Páně na hoře Tábor, kde se apoštolům Petrovi, Janovi a Jakubovi zjevila Ježíšova moc a sláva, když jej viděli rozmlouvat s Mojžíšem a Eliášem. Ohromený Petr chtěl uchovat tento zážitek postavením tří stanů, tak jako po zjevení Hospodina na Sinaji byl postaven stan smlouvy (Petr promluvil a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ - Mk 9,5). Ať byl důvod stavitele Benedikta jakýkoliv, je pravdou, že v té době to v české kotlině byl oblíbený způsob zastřešení, což dokládá i to, že podobnou střechou byl opatřen jak Vladislavský sál (též dílo tohoto stavitele), ale též třeba kostel Svaté Barbory v Kutné Hoře. Dochovanou z nich je pouze střecha lounského kostela se však dochovala jako původní (Vladislavský sál je dnes zastřešen klasickou sedlovou střechou, chrám Svaté Barbory byl znovu opatřen stanovou střechou až po puristické přestavbě Josefem Mockerem).

A pak již zamířili do útrob věže a po úzkých dřevěných schodech stoupali kolem zvonů až na úroveň ochozu věže. Tam pak ve zvýšeném patře si prohlédli a byt věžného, dvě malé místnosti o celkové ploše kolem šesti metrů čtverečních, ve kterých věžný žil již od dob postavení věže (první polovina 14.století). Lounská obec mu zde nechala i postavit kamna a měl přidělenou i zásobu dřeva nebo uhlí na topení. Hlásný (věžný) měl na věži nejspíše i kozu, neboť je zaznamenána událost z roku 1645, kdy blesk zasáhl věž a ta začala doutnat. Jakýsi hospodář (snad čeledín) Václav si toho povšiml a protože se v té době ani kostel, ani věž nezamykaly (proč také, lid byl zbožný a krom válečných vřav kostel poskytoval často i azyl a byl uznávaný za půdu takřka nedotknutelnou), vyběhl až nahoru a čerstvě nadojeným kozím mlékem počínající požár horko těžko uhasil. Tato událost je zaznamenána i v kronice, takže její pravdivost lze s vysokou pravděpodobností považovat za velkou.

Koho neodradil vítr, panující v pátek 1.června, ten se mohl pokochat nádherným výhledem na město i jeho okolí, jakož i na úžasné panorama Českého středohoří na sever od věže. Mnozí z návštěvníků si pak počkali s výstupem až na dobu po setmění a vnímali i kouzlo města ozářeného umělým osvětlením.

Kostel Svatého Mikuláše

Již bylo řečeno, že kostel Svatého Mikuláše je dominantou města, jeho střecha je pro mnohé lidi i symbolem Loun. Objevuje se jak v logu města, tak jej často používají i některé firmy spjaté s městem, jako pivovar (kde se ovšem již pivo nevaří, leč jako značka stále existuje a v jeho logu je i silueta střechy kostela). Sám kostel je od roku 1995 prohlášen Národní kulturní památkou a je to jeden z nejzachovalejších příkladů pozdně gotického slohu, zvaného též někdy jako vladislavská gotika.

Protože letošní Noc kostelů připadla na datum 1.června, bylo celkem logické, že hlavní část programu byla věnována dětem. A nejen to. Děti si i program tvořily samy. A tak zaplněný sál kostela si mohl vyslechnout vystoupení dětí z místní ZUŠ a ZŠ Školní, který jej roztleskal i překvapil. Radost z vystoupení na dětech byla vidět a celá řada z nich pak chtěla ještě být i dál, kdy organizátoři připravili nejen pro děti soutěž s názvem „Poznej svůj kostel“. K velké lítosti organizátorů, ale i celé řady dětí, jejich rodiče mnohdy rozhodli jinak. Pravda, bylo možno občas zaslechnout drobné pokusy dětí o protest: „Ale mami, teď má být ta soutěž...“, jenže odpověď dosti často zněla: „Je zima, jdeme domů.“ No, co mohly děti dělat? Přesto se jich nakonec několik soutěže zúčastnilo. Asi nejroztomileji působila holčička ve věku kolem tří let, která se chodila stále ptát pomocníků a organizátorů, kteří byli vesměs označeni tričky s logem Noci kostelů, ale jejíž snaha nalepit všechny samolepky do plánku kostela přesně tam, kam patří, nakonec byla korunována úspěchem a její radost z malinkého dárku, který byl pro děti připraven (pexeso vydané právě k této příležitosti), byla nefalšovaná. Takže nakonec organizátorům ani moc nevadilo, že soutěže se účastnilo něco málo přes dvacet dětí (a tady nutno podotknout z řad těch, kteří běžně do kostela nechodí), protože zážitek s upřímnou radostí úspěšné holčičky byl nad všechny pochvaly.

Pak se opět začal kostel naplňovat, protože úderem deváté hodiny byl zahájen koncert lounského chrámového sboru a hostující učitelky z místní ZUŠ, Kateřiny Štolové, za varhaního doprovodu Martiny Podané. Koncert byl koncipován jako průřez liturgií, takže si posluchači mohli poslechnout, co to je a proč se zpívá Kyrie, Gloria, Offertorium, Sanctus, Benedictus, Agnus Dei, co následuje k přijímání a několik dalších skladeb. Slovem tento koncert, stejně jako koncert lounských dětí, provázel R.D. Petr Fiala, vojenský kaplan ze žatecké posádky. Když odeznělo závěrečné Alleluja G.F.Händela a zasloužený potlesk posluchačů, kostel se ztišil, aby si na své přišli i ti, kteří by si chtěli vychutnat ticho a klid po pracovním týdnu.

Průvod městem se svíčkami

Závěr celého programu Noci kostelů pak obstaral průvod se svíčkami centrem města s několika zastaveními a přímluvami za jednotlivé součásti našich životů. Zde se slova ujali duchovní obou církví, které v Lounech na přípravě celé akce spolupracovali. Za ŘKC promlouval již zmiňovaný vojenský kaplan Petr Fiala, za CČSH pak farářka, paní Helena Smolová. Ač se průvodu nakonec účastnilo asi dvacet lidí, lze i tento závěr považovat za úspěch, protože zhruba polovinu účastníků průvodu tvořili lidé, kteří do kostela normálně nechodí a bohoslužeb se neúčastní. A tak i jejich uším zněly citáty z Písma, staré dvacet století, ale stále platné, které uvozovaly jednotlivé přímluvy za nemocné, za mocné, za ty, kteří pracují ve službách, za vzdělání a řada dalších.

A když jsme donesli světlo, světlo naděje, světlo, které křesťanům připomíná vzkříšeného Krista, zapálené v kostele Svatého Mikuláše do kostela CČSH a vyslechli poslední přímluvu za nás a za náš národ, nastal už definitivní konec letošní Noci kostelů.

Slovo závěrem

A byl opravdu definitivní? V neděli po akci jsem se potkal s jedním z návštěvníků akce, který ji hodnotil ze svého pohledu „bezvěrce“. A jeho hodnocení? Dvě slova: „Líbilo se“. A když došla i zmínka na onen průvod, řekl, že byl natolik zaujat hloubkou těch slov, která byla stará dva tisíce let…

Za poskytnutí fotografií děkuji panu Patrikovi Racetymu z Loun a panu Zdeňkovi Plachému z Lounského a žateckého deníku.