Nejste neznaboh, jen trochu víc zkreslujete fakta

aneb polemika s článkem pana Havlíčka Jsem „neznaboh“ a nebo „věřící“? , který vyšel dnes ve 13:00.

Začneme od počátku. V prvním odstavci autor předvádí jakýsi všeobecný historicko-politický rozbor činnosti církve. Při onom známém „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“ ponechávám tento odstavec bez hlubšího rozboru. Říkám jen ano, církev měla i jistou politickou moc a nezřídka docházelo k mocenským sporům mezi nejvyššími představiteli církve a mezi světskou mocí. Osobně to nepovažuji za dobré a šťastné, na druhou stranu, když si uvědomíme, že často se Řím, jako sídlo papežů ocitalo ve vojenském obležení od světských feudálů, že existovala doba, kdy papež byl do určité míry vězněm francouzského dvora (mám na mysli ono tzv. avignonské zajetí), nemyslím si, že by si moc světská a pokusy o uzurpování moci ze strany některých papežů zůstaly něco dlužny. Pokud však nahlížíte již od počátku na to, že církev je zlo a církev je špatná, nemůžete při svém krátkém historickém exkursu dojít k jinému závěru, než jste došel. Proč tomu tak je, k tomu se zcela mimoděk přiznáváte o několik odstavců níže, ale k tomu se dostanu.

Pokud se domníváte, že se církev nepoučila a nepoučí ze svých předchozích chyb, pak jste na omylu. Naopak. Církev jako jedno z mála společenství se ze svých chyb poučuje a snaží se jich vyvarovat a snaží se jim i předcházet. Má to však jeden drobný háček. Církev nejsou světci, jsou to lidé. Lidé dobří i špatní, lidé více, či méně hříšní, lidé nedokonalí. Ne, to není výmluva či ospravedlňování. To je prostě fakt. Dokonce ani to, že je někdo papežem z něj automaticky nedělá světce. Z historie lze připomenout několik papežů, kteří byli neuvěřitelně nekřesťanští. Nejčastěji v této souvislosti zmiňuji Bonifáce VIII., který byl současníkem našeho krále Václava II. a především současníkem francouzského krále Filipa IV. Sličného. Tento Bonifác VIII., pokud byl příkladem, tak příkladem až ďábelské pýchy a prchlivosti a jestli něco postrádal, tak nejspíše právě onu křesťanskou pokoru a lásku k bližnímu svému. Inu, stalo se. Ani církev není vůči podobným lidem imunní a ani křest není pak očkováním proti nepravostem, ke kterým jsme jako lidé sváděni.

Ale pojďme dál. Protože tam nalézáme informaci, co všechno utvářelo Váš názor na církev. Ano, Alois Jirásek není, vážený kolego, dostatečně důvěryhodný pramen, ze kterého byste měl čerpat historické reálie. Ale jako přiznání, proč máte názor takový, jaký prezentujete, to beru. Ale ono období „temna“, jak jej prezentuje Alois Jirásek je obdobím temna skutečně jen v jeho románu. Nebudu tvrdit, že české země tehdy vzkvétaly. Nevzkvétaly, dlouho, velice dlouho se vzpamatovávaly z útrap, které ji způsobily boje třicetileté války, kdy počet obyvatel klesl až o třetinu, kdy značná část království, ač české země netrpěly válkou tolik, jako jiné oblasti, byla zpustošena cizími vojsky, ať už to byli Sasové, nebo Švédové (obě země bojovaly na straně protestantů). Nebudu zde zacházet do hlubších podrobností, třebas i z toho důvodu, abych se nedopustil nepřesností, protože období třicetileté války ani období jakési rekonvalescence Evropy po ní nepatří k mým oblíbeným historickým tematům a mé znalosti v tomto směru nejsou na takové úrovni, abych se pouštěl do učených disputací. Přesto si dovolím tvrdit, že Alois Jirásek se ve svém románu vezl především na protihabsburských náladách mezi značnou částí českých elit. Faktografická hodnota jeho díla je ovšem, slušně řečeno, nulová.

Nepochybně zajímavá je z hlediska autora napadeného článku ona věta o zmocnění se nekatolického majetku katolickou církví. Mohu Vás autore ujistit, že v tomto případě užíváte jen staré a otřepané, leč k šíření averze vůči ŘKC stále účinné, klišé. Musím Vás zklamat a zkazit Vám radost ze spravedlivého rozhořčení, protože s tím nekatolickým majetkem to přeci jen bylo trochu jinak. Je pravdou, že majetek nekatolické šlechty, nebo lépe řečeno šlechty k císaři neloajální, byl konfiskován. Nešlo tu ani tolik o náboženské názory, jako o onu neposlušnost císaři. Ten, kdo jej zkonfiskoval byl ale císař, nikoli církev. A ten s ním dál nakládal. Pokud se těšíte, že tento majetek císař dával hromadně církvi, pak Vás zklamu i v této Vaší doměnce. Onen majetek si císař z menší části ponechal ve svém držení a z větší části jej přidělil lidem sobě věrným. Tedy šlechtě, která mu zachovala věrnost a pak i nově příchozím šlechtickým rodům ať už z německých zemí, kde katolická šlechta byla naopak pronásledována protestanty, ale třeba i z jiných zemí, které podléhaly habsburskému domu; na těchto konfiskátech se přiživila i celá řada španělských dobrodruhů.

Pravdou ovšem je, že díky tomu, že byla velká část farností neobsazena kněžími, především v prvních desetiletích po Bílé Hoře, přistupovalo se k tomu, že se rozšiřovaly některé řády, především řád Tovaryšstva Ježíšova (jezuité), který zakládal po celém království koleje pro výchovu nových kněží. Jezuitům je pak, celkem neprávem, připisována i násilná část rekatolizace českých zemí, leč tu mají na svědomí světští pánové, nikoli církevní představitelé. Ti se naopak snažili o misijní činnost cestou nenásilnou a také měli větší úspěch. Jeden z velkých mýtů je ono „slavné pálení knih“ Antonínem Koniášem, někde je dokonce podsouváno, že snad ve snaze o poněmčování. Není to pravda. Mimochodem, jezuité ve svých klášterních knihovnách uchovávaly celou řadu spisů i J.A.Komenského. Byly to spisy o pedagogice. Jeho teologické práce ovšem, a to je pravda, jako práce bludařské byly ničeny.

Pokud operujete časovým údajem 300 let ve vztahu k církevnímu majetku, nelze říci jinak, než, že se mýlíte. Období, o kterém mluvíte, kdy církevní majetek byl v jakémsi „neúplném vlastnictví“ (i když se mi nepodařilo dohledat, co si přesně pod tímto pojmem představit, a tak vycházím z toho, co je často užíváno jako argument proti církevním restitucím, tedy reformy Josefa II.), jde především o období od vlády Josefa II. na konci osmnáctého století do uzavření konkordátu v roce 1855, kterým Rakousko uznalo právo katolické církve vlastnit majetek a majetek byl i zapsán jako vlastnictví farností, klášterů, kongregací a podobných církevních subjektů. Co bylo omezeno, bylo dispoziční právo, ale i toto omezení se vztahovalo v podstatě jen na zcizitelnost tohoto majetku, kdy o převodech majetků nad určitou hodnotu musel spolurozhodnout příslušný státní úřad. Lze tak konstatovat, že období, kdy lze hovořit o zvýšeném státním patronátu nad církevními statky, trvalo přibližně třičtvrtě století. Budeme-li pak do tohoto zahrnovat i následné období omezení v otázce prodeje majetků, můžeme hovořit o období tedy od roku 1781 do roku 1948, resp. 1949, kdy došlo k faktickému zabavení církevních majetků ze strany komunistické moci. I tak je toto období kratší, než zmiňovaných 300 let. Obávám se, že autor, ovlivněn Jiráskem, zaměnil 300 let „úpění pod Rakouskem“ s obdobím, kdy církve měly omezené dispoziční právo ke svým statkům. A k tomu jen malá noticka. Nelze zcela přesně aplikovat dnešní vlastnické vztahy na poměry v době, kdy vládce země, jako absolutistický monarcha (což nepochybně ještě i za vlády Josefa II. platilo), byl v podstatě pánem všeho a i šlechtické rody, pokud se znelíbily panovníkovi a on byl dostatečně silný, mohly o své statky přijít (viz právě zmiňované pobělohorské konfiskace).

Autorem citovaná pozemková reforma z roku 1919 ovšem neznamenala pro církev tak radikální zásah do jejich majetků, protože novým nabyvatelům bylo vydáno necelých 37 tisíc hektarů statků z původního objemu 234 tisíc hektarů půdy. Nevydaná část sice byla ponechána v tzv. záboru, ale nikdy nedošlo k převodu vlastnických práv na nové nabyvatele. I proto lze hovořit o tom, že ještě v roce 1938 církevní subjekty hospodařily na zhruba 197 tisících hektarech půdy, o čemž svědčí i judikát Nejvyššího správního soudu ČSR (ze dne 14.4.1927), kde se píše: „samotným zabráním nemovitostí podle zákona č.215/1919 nenastává již jejich právní převod (nabytí titulu podle §424 o.z.o.) ve prospěch státu …. dosavadní vlastník zabraného majetku není omezen v právu zcizení a pronájmu, tedy nejdůležitějších právních jednání majitele.“ I tento judikát Nejvyššího správního soudu ČSR z roku 1927 celkem jasně ukazuje, že dokud nebyl majetek převeden na nového nabyvatele a nebyla tedy i vyplacena náhrada (ani jedna z pozemkových reforem z let 1919 a 1947 totiž nebyla záborem bez náhrady), platí původní vlastnické právo původního vlastníka.

Co se mi nepodařilo v krátké době najít a dohledat, je informace, zda tato výměra pojednává o celkové výměře (tedy lesní půdy, zemědělské půdy a ostatní půdy), nebo zda jde jen o výměry bez lesů. I proto se nehodlám pouštět do polemiky ohledně čísel, která jsou v důvodové zprávě k Návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi uváděna a autorem napadeného článku rozporována. Pokud někdo ze čtenářů disponuje doložitelnými informacemi, zda výměry uváděné v souvislosti s první pozemkovou reformou jsou výměrami celkovými, nebo výměrami bez uvedení lesních porostů, budu rád za tuto informaci i s příslušným odkazem (dopředu upozorňuji, že za relevantní informace opravdu nepovažuji to, co najdu v podobných elaborátech, na který odpovídám; respektujte, že bych tuto informaci chtěl mít podloženou nějakou skutečně seriozní historickou či ekonomickou studií bez ohledu na to, zda ji píše člověk podporující, nebo nepodporující současný návrh zákona).

Nepřekvapilo mě, když jsem v napadeném článku objevil i varování před vývozem majetků do Vatikánu. Pokud se autor domnívá, že se farnosti prostě zbaví svého jediného zdroje příjmů, kterým se po určité době tyto statky stanou, aby výtěžek z prodeje poslaly do Vatikánu, pak k tomu mám jen tolik – jste-li svým životem odkázán na fungování nějaké své fabriky, tak ji také prodáte a výtěžek z prodeje pošlete nějaké třetí osobě? Pochopte, že i nejvyšší církevní představitelé mají zájem na funkční církvi, na církvi, která bude životaschopná, na církvi, která bude ekonomicky soběstačná, na církvi, která nebude skomírat na absolutním nedostatku …. Prostě argumentace tím, že tento majetek bude vyveden do Vatikánu (často zmiňován s přívlastkem cizí mocnost, nebo totalitní mocnost), je asi stejně absurdní a hloupá, jako když si budete stavět na svých pastvinách pro dobytek pasti na kosatky, aby vám jej nenapadly a nesežraly …. (absurdita příměru je přímo úměrná absurditě Vámi užívaného argumentu).

Našlo by se toho mnoho, co ve Vašem článku rozporovat, o čem polemizovat, ale abych se nedostal do fáze, že příspěvek bude mít rozsah novely, rozhodl jsem se pro dnešek se svou oponenturou skončit. Věřím, že na mou polemiku povedete diskusi věcnou a plodnou. Jistě je celá řada nevyjasněných věcí v souvislosti s navrhovaným zákonem. Jsou to jak stanovené ceny náhrad za pozemky nevydané, tak i celá řada dalších otázek. Pokud však chcete vést diskusi věcnou, zaměřte se na to, co jsem v článku zmiňoval. Mnohé jiné otázky již byly prodiskutovány v celé řadě diskusí, či byly argumentačně předvedeny v řadě článků jak mých, tak i celé řady jiných blogerů.

Otázku pravdivosti Vámi předkládaných příspěvků sice nebudu příliš dokladovat, ale myslím, že mají asi stejnou vypovídací schopnost, jako některé příspěvky o „těch zlých farářích“, s kterými se čas od času na blogu setkávám. Zpravidla jsou uváděny spojeními jako „jeden známý“, „moje teta“, „v jedné vesnici“, tedy v podstatě jako informace, které bez konkretizace místa a času události nelze ověřit a často jsou to události, ke kterým docházelo jen v bujné fantazii autorů. Prostě a jednoduše řečeno, osobně jsem přesvědčen, že v těchto příbězích lžete, možná jste někde něco zaslechl a tak jste si to použil pro dokreslení toho obrazu zlé a prohnilé církve. Jak si to vy srovnáte se svým svědomím je jen a pouze Vaše věc.

K názvu článku – ne, z článku nelze odvodit, zda jste věřící, či neznaboh. Ale co lze z článku odvodit je to, že se v některých otázkách, které rozpracováváte, orientujete poněkud svérázně. Neberte to však jako nějaký osobní útok, ale spíše jako upozornění, že někdy je lepší si nastudovat a vyhledat i jiné informace, než co vypráví ve svých románech Alois Jirásek, případně ve svých projevech celá řada opozičních poslanců a senátorů.