Snad není dne, aby některý z blogerů nezveřejnil své úvahy na téma církevních restitucí. V těchto článcích padají argumenty pro a proti, ale po většinou již mnohokrát zopakované, potvrzené či vyvrácené. V tomto ohledu je článek Štěpána Sekaniny Násilná rekatolizace České republiky za dveřmi vyjímkou. Jde o posun ze strany odpůrců restitucí (v tomto případě se dokonce odvažuji použít tvrzení odpůrce církví, potažmo křesťanství jako hnutí a názoru) v argumentaci.
Zastavím se už v počátku. Proč jsem článek četl? Inu proto, že již fotografie k perexu článku je taková …. nevím, jak to říci slušně, ale prostě hloupá. Jde o koláž muže v světlobéžové uniformě před vlajkou nacistického Německa, který na rukávu má pásku se svastikou. Tento muž má obličej současného papeže, Benedikta XVI., občanským jménem Josefa Ratzingera. Rovnou a bez mučení říkám, že tento obrázek pro mě byl „zárukou“, že uvedený článek bude snůškou lží, urážek, podvodných tvrzení. Zklamán jsem nebyl.
Ještě stále nečteme článek. Ještě stále jsme na úplném začátku. Název. Násilná rekatolizace. Pokud máme stejná povědomí o významu slov, pak si pod slovem rekatolizace ve spojení se slovem násilná, představím proces, při kterém budou obyvatelé konkrétní oblasti nuceni pohrůžkami k přijetí katolické víry. Ať hledám, jak hledám, ani autor sám tu myšlenku obsaženou v názvu nijak nerozvádí. Nikde ani zmínka o nucení někoho k přijetí katolické víry a už vůbec ne formou jakéhokoliv násilí. Jediná nepřímá výzva k násilí v uvedeném článku je spíše opačná, kdy autor tvrdí, že toto (nejspíše právě církevní restituce) je jeden z nejpádnějších důvodů bránit svou zemi se zbraní v ruce.
Již perex článku pana Sekaniny je dostatečně úderný, ale též i dostatečně vypovídající o tom, jak autor zachází s fakty. Dovolím si odcitovat větu: „Politici v Parlamentu, bez jediné vyjímky, se upsali církvi.“ Neznám větu, kterou kdo v otázce církevních restitucí řekl, či napsal, kterou by šlo snadněji vyvrátit. V tuto chvíli je jedno, zda je laskavý čtenář příznivcem, či odpůrcem restitucí, nebo církví, ale asi každému ihned dojde, že pravdivost této věty je NULA. Minimálně poslanci za KSČM a ČSSD, kteří hodlají při projednávání tohoto zákona v PS PČR obstruovat, nejsou ti, kteří by se upsali církvi. Kdyby ano, proč by se snažili o zablokování tohoto zákona? Autor tímto svým tvrzením značně „přestřelil“, pokud nehodlám použít výrazů eufemističtějších.
Další odstavec, složený především z úderných hesel: „Média mlčí. Politici mlží ...“ a dalších proklamací, ze kterých plyne jakýsi pocit neuvěřitelného spolčení proti všem lidem. Nevím, ale osobně jsem ke všem konspiračním teoriím o spiknutích více než skeptický. Přesto, proti podobným konspiracím lze jen těžko argumentačně obstát. Pokud totiž někdo operuje nějakým přísn tajným spolčením, které nelze dokazovat, je bez pochyby, že pak takovéto spolčení nelze ani vyvracet. Ovšem přeci jen je v tomto odstavci něco, co lze jednoznačně označit za lež, nebo aspoň za manipulaci s fakty. Jde o červeně zvýrazněné tvrzení: „Jde o 160 000 000 000 Kč. V hotovosti.“ Ne, pane Sekanino, nejde o 160 miliard v hotovosti. Tato částka, se kterou operují politici, média, odpůrci i příznivci restitucí, se skládá ze dvou částí. První je 75 mld. Kč, což je maximální hodnota nemovitého majetku, který se bude vracet. Úmyslně říkám maximální hodnota. Jde totiž o to, že nikde není řečeno, že se všichni restituenti přihlásí o všechny své nároky, stejně jako není nikde stoprocentně zaručeno, že s těmito nároky uspějí. Do zákona se totiž, naštěstí, dostala úprava, která říká, že církevní právnické osoby budou muset nějakým způsobem doložit oprávněnost svého nároku. Ale i kdyby se všichni oprávnění restituenti o své nároky přihlásili a uspěli by s nimi, stále jsme na čísle 75 mld. Kč vydaného NEMOVITÉHO MAJETKU, tedy nikoli hotovosti. Teprve druhá složka je ona „hotovost“, vyplácená církvím postupně podle zákonem stanoveného klíče po dobu třiceti let. Počáteční suma je na úrovni 59 mld. Kč, s tím, že je v zákoně inflační doložka (osobně se domnívám, že tato doložka je pro stát výhodnější, než klasické úročení pohledávky věřitele za dlužníkem), v jejíž důsledku se celková vyplacená částka může vyšplhat opravdu i k devadesáti miliardám korun, ovšem je nutné v tomto případě připomenout, že se stále jedná o hodnotu 59 mld. Kč v dnešních cenách. Jinými slovy, pokud si dnes za 59 mld. Kč můžete kupříkladu postavit 5 mrakodrapů o sto patrech (laskavý čtenář promine, ale tento příměr je imaginární a opravdu po mě nechtějte přesnou informaci, kolik mrakodrapů se postaví za 59 mld. Kč a co církve budou dělat s mrakodrapem), pak v průběhu těch třiceti let, i kdyby nastala hyperinflace a bylo celkem vyplaceno několi set miliard korun, stále za ně postavíte jen a pouze oněch pět mrakodrapů. Nebo lepší příklad pro čtenáře, kteří nepotřebují mrakodrapy, ale potřebují rohlíky, pak dnes za 59 mld. Kč nakoupíme dnes 23,6 miliardy rohlíků. Pokud budou církvím vyplaceny stamiliardy, znamená to, že došlo k hyperinflaci a za celkově vyplacenou částku stejně nekoupíte více než 23,6 miliardy rohlíků (ano, může tam být menší odchylka, protože inflace není počítána jen podle cen rohlíků, ale podle cen celého spotřebitelského koše)
A pak autor rozebírá přiložené video. Rovnou říkám, toto video jsem neshlédl a tudíž se nehodlám vyjadřovat k relevantnosti argumentů vyřčených lidmi v tomto videu zachycenými. Pokud měl autor na mysli nějakou konkrétní pasáž dokumentu, měl raději anoncovat, ve které části videa lze ony informace zachytit.
Pan Sekanina se navíc v další části ani tak nezybývá tím, co ve videu zaznělo, jako spíše tím, co v něm nezaznělo, co mu v něm chybělo. Bod první jeho hodnocení se zamýšlí nad českou národní hrdostí. V tomto ohledu je nutné přiznat, že na naší národní nehrdost žehráme téměř všichni. Abych nebyl nařčen z argumentace něčím, co nemám podložené nějakým relevantním výzkumem, rovnou podotýkám, že v tomto ohledu vycházím ze sledování názorů ve svém širokém okolí mezi lidmi, kteří se hlásí k nejrůznějším názorům politickým, náboženským a jiným, jinak řečeno v pestré škále lidí nejrůznějšího politického, náboženského (věřící i nevěřící) a jiného názoru, obojího pohlaví, různého věku a společenského postavení, různého ekonomického zázemí. Opravdu, i já si myslím, že naše národní povědomí je mnohdy uvnitř nás potíráno tím, co autor sám nazývá jakýmsi „čecháčkovstvím“. Ovšem jeho porovnávání hrdosti s polskými fanoušky fotbalu při současném Mistrovství Evropy v kopané je, přinejmenším, ignorováním toho, co čeští fanoušci prožívají při nejrůznějších sportovních akcích, i když asi právě ME 2012 v kopané není zatím tak emočně vnímané a prožívané, ale pokud si vzpomene na dobu nedávnou, pak některá Mistrovství světa v hokeji a třeba i památné OH 1998 v Naganu prožíval doslova celý národ. Dokonce i moje zesnulá babička, která jinak sport nijak nesledovala ve svých takřka osmdesáti letech toho 22.února 1998 brzo ráno vstala a pustila si televizi, aby „TO“ taky viděla. Pokud totiž žehráme na naši národní hrdost, v okamžicích zlomových sportovních utkání bývají ulice liduprázdné (pominu-li náměstí velkých měst, kde se mnohdy konají velkoplošné projekce) a lidé jsou jak přikovaní u svých televizorů. A když padne gól, tak to je, pane Sekanino, kravál, že se mnohdy doslova chvěje celé město.
Ve druhém bodě autor kritizuje princip naší zastupitelské demokracie na základě svého vnímání církevních restitucí. Budiž, je to jeho názor, má na něj právo a pominu-li fakt, že můj názor je diametrálně odlišný, minimálně v otázce církevních restitucí, jde o pohled do jisté míry legitimní. Poněkud jinak se však musím postavit k dalším spikleneckým teoriím v tomto bodě vyřčeným. Faktografickou nedostatečnost autor maskuje výroky o politické mafii a podpoře médií a justice. Nebudu spekulovat na téma politické mafie. Jde totiž o často a s oblibou používané dehonestující označení od lidí, kteří nemají důkazy pro mnohá svá tvrzení, ale potřebují je podpořit něčím, na co lidé slyší celkem dobře. Slovní spojení „politická mafie“ je pak jedním z oněch termínů, které úspěch s přijímáním nejroztodivnějších spekulací zaručují téměř neomylně. Jiná je situace s tvrzením o podpoře médii a justice. Prvně se budu zabývat justicí. Dokázal by pan Sekanina předložit jeden jasný důkaz o podpoře justice onomu „zločinu církevních restitucí“? Pokud je mi známo, dosud se k předmětné otázce vyjadřoval pouze Ústavní soud svým výrokem o nezákonnosti nečinnosti Parlamentu České republiky v souladu s tím, že zákonodárce sám sobě ustanovil povinnost vytvořit samostatný zákon o nápravě majetkových křivd ve vztahu k majetkům církevních právnických osob. Jinak si nejsem vědom jakéhokoliv jiného soudního „vměšování“ do otázky navrácení majetku církvím, tak jak je pan Sekanina naznačuje. I s tou podporou médií to nebude zase tak horké. Pokud tuto otázku opravdu tak poctivě sledujete, jak se snažíte tvářit, jistě Vám neuniklo, že odpůrcům i zastáncům církevních restitucích je v naprosté většině velkých médií, soukromých i veřejnoprávních, dáván prostor. O rozsahu tohoto prostoru se dohadovat nehodlám, i když vnímám, že odpůrci jsou v médiích slyšet a vidět častěji, než zastánci. Pokud tedy mluvíte o mediální masáži, pak je to více ze strany odpůrců církevních restitucí a církví obecně. Nevšiml jsem si, že by byl totiž dáván v médiích velký prostor zastáncům církevních restitucí z řad „běžných občanů“, v takové míře, jako odpůrcům (jen paní Procházková a její přátelé na mě z televize vykukuje v poslední době několikrát týdně). Zde totiž platí to, že špatné zprávy, negativní informace, skandály a především pseudoskandály se mediálně prodávají lépe, než informace, že v Dolní Lhotě se podařilo vydláždit náves a nainstalovat nové lavičky.
Na závěr hodnocení tohoto bodu autorova článku si dovolím k panu Sekaninovi malou výzvu. Nastiňujete, že zastupitelská demokracie v současné podobě je nedostačující (nechci tvrdit, že špatná). Hovoříte o referendech, ale i to je pro Vás málo. Jste tedy schopen, pane Sekanino, dát aspoň nástin, jak tento systém vylepšit?
A jsme u třetího bodu. Výzva k hrdinství. Výzva k záchraně České republiky. Člověk by skoro řekl, že by se i připojil. Ale nevím, jak. V čem spočívá ohrožení existence České republiky? Odkud přichází to nebezpečí pro samostatnost a suverenitu naší vlasti? Kromě direktiv ze strany Evropské unie, která mnohdy omezují práva našeho samostatného rozhodování, nikde takové nebezpečí nevidím. Nebo si autor myslí, že navrácením lesů, polností, statků a dalších nemovitostí dojde de jure a de facto k likvidaci samostatného českého státu? Ale v čem vidí autor onu likvidaci? Jaký temný mrak zahalí tuto zemi? Je tím mrakem církev? Máte strach, že Vás někdo bude chtít upálit? Opravdu cítíte obavu, že budete nucen chodit do kostela a že budete nucen k přijetí víry? Z tohoto odstavce mi totiž tyto a podobné otázky vyvstávají.
Poslední odstavec, plný varování a výzev, je pak již za hranicí toho, co lze za debatní příspěvek k otázce církevních restitucí ještě chápat. Autor si je jist, svými tvrzeními o snaze o likvidaci České republiky. Pak jen dotaz. Restituce církevních majetků proběhly v celé řadě zemí bývalého východního bloku. Můžete mi jmenovat jedinou zemi, která byla takto zlikvidována? Není jen Vaše výzva jakýmsi výluhem Vaší vlastní nenávisti vůči církvím obecně?
Osobně se domnívám, že výzvy k násilí (bránit tuto zemi se zbraní v ruce) v kontextu Vašeho článku jsou přímými výzvami k násilí proti víře, proti církvím, ale též proti politikům. Jenže takovéto výzvy už nemají v západní civilizaci 21.století své místo a měly by být vnímány jako pokusy o demontáž všeho, co lidstvo v průběhu staletí svým vývojem dosáhlo – demokracie, rovnosti před zákonem (ano, stále existují v tomto ohledu excesy), osobních svobod, včetně svobody vyznání a svobody jeho šíření, svobody mít názor (v absurdním případě lze totiž z Vaší výzvy vydedukovat až výzvu k faktické likvidaci všech, kdo s Vaším názorem nesouhlasí) …
Dosud jsem nikdy svou polemiku v blogu nepodkládal argumenty osobního charakteru, ale nyní si dovolím učinit vyjímku. Autor napadeného článku, pan Štěpán Sekanina, je totiž poměrně častým přispěvatelem do facebookového profilu Dominika kardinála Duky. Krom jiných výroků si dovolím odcitovat ten, který naleznete v diskusi pod komentářem Jeho Eminence k výrokům komunistů v parlamentu na téma církevních restitucí: „Církve by neměl dotovat stát. Ať si je dotují věřící. Já nepotřebuji žádnou církev, ale pokud mi katolíci a ostatní budou takhle nasírat, založím anticírkev. A jediné církevní vypasence uvidíme před radlicemi buldozerů.“ V komentářích pod příspěvkem o extrémních zážitcích v duchovním životě pak pan Štěpán Sekanina píše: „Extrémní zážitek Dominika Duky? Sen o tom, že mu věřící katolíci dobrovolně přispívají na plat. A žádný jiný příjem.“ Pokud pominu to, že v tomto případě jde o reakci zcela mimo téma, mohu říci, že nemám nejmenší problém s přispíváním na chod Církve dle svých možností a schopností. Činím tak již nyní, není důvod nečinit tak dál. Další příspěvek je pak ale opravdovou „perlou“. Urážkou nejhrubšího zrna, která sama o sobě svědčí o autorovi tak, že již k ní není třeba další komentář: „Ta hotovost je jistě na to, aby kněží prznili mladý kluky, co se prodávají na hl.nádraží.“
Na závěr snad jen tolik. Ano, je pravdou, že se katolická církev v minulosti dopustila řady špatností. Ano je pravda, že ve jménu Boha umírali lidé (jsem přesvědčen, že Bůh při tom plakal, protože je to náš milující Otec). Ano, je pravda, že se někteří duchovní i dnes dopouští zločinů. Vše je totiž jen a pouze v lidech a Církev tvoří zase jenom lidé. Ani ona není, a již z principu nemůže být, imunní proti zlu konanému konkrétními jednotlivci. Přesto se podobné výpady, jako třeba i předmětný článek, nedají chápat jinak, než jako prezentace nenávisti k lidem. Nenávisti k takřka dvěma miliardám lidí, kteří tvoří nejrůznější křesťanské církve. Navíc často popírají to, co mnozí autoři deklarují – že jim nevadí, když je někdo věřící. Proč potom i tyto věřící napadá, uráží, dehonestuje? Sám nevím. Je to asi i proto, že takoví lidé nemají jasný opěrný bod svého života. Kdo ztratil svou víru (a nemusí to být nutně víra v nějakého Boha), ten totiž často ve svém životě tápe a upíná se k věcem pomíjejícím a věcmi trvalými (obecné hodnoty, které můžeme bez ohledu na vyznání člověka shrnout pod pojem duchovní rozměr člověka) opovrhuje. Nemůže si na ně sáhnout, nelze je prodat, nepromění je v dům, byt, auto, televizi, počítač … a i proto, podle něj, neexistují.
Pokud jen jeden jediný čtenář přijme tu myšlenku, že duchovní rozměr člověka má svou opodstatněnou existenci v životě lidském, pak splnil svůj účel.
dodatek 21.6.2012 - dle pravidel tímto vkládám odkaz na rekci na tento článek sepsaný panem Sekaninou
http://sekanina.blog.idnes.cz/c/276228/Nasilna-rekatolizace-CR-polemika-nad-polemikou-Oulickeho.html
