Majetkové vyrovnání státu a církví – a co když návrh neprojde?

Nebudu se v tomto, poněkud delším článku zabývat přímo Návhrem zákona o majetkovém narovnání mezi státem a církvemi, podle sněmovního tisku 580, ani argumenty pro a proti. Pokusím se co nejobjektivněji nastínit možné varianty, co by mohlo následovat, pokud uvedený návrh zákona neprojde v žádné podobě (a myslím, že v souladu s legislativními procesy v něm již velké změny proběhnout nemohou). I proto prosím diskutéry, aby se nezabývali přímo otázkou tohoto Návrhu zákona, přímo otázkou církví, ale jen a pouze tím, co bude v další části článku nastíněno. Tak tedy vzhůru, milý čtenáři, do tohoto dlouhého, předlouhého článku, čtení mnohdy až smutného, které nás nakonec usvědčuje z toho, že si nakonec asi moc naslouchat nechceme a že rádi dáváme na silná až velkohubá prohlášení těch, kteří nás mají spíše sjednocovat, než rozdělovat, našich představitelů.

Je otázkou, co budou činit jednotlivé církevní subjekty. Jsou prakticky dvě až tři možnosti. Buď přijmou nabídku státu k dalšímu vyjednávání, nebo se obrátí na soudy s žalobami o určení vlastnictví, nebo, což je ale nejméně pravděpodobná varianta, nebudou dělat nic a ponechají současný stav věci.

Církve nebudou dělat nic, stát pak bude pokračovat v procesu odluky církví od státu a ve zrušení blokačního paragrafu (§29, zák.č. 229/1991 Sb.)

Nejprve se budu zabývat tím posledním. Nebudou dělat nic. Vzhledem k tomu, že se církve, ústy svých představitelů, považují za poškozené působením minulého režimu, nepovažuji tuto variantu za pravděpodobnou, ale jen za hypotetickou. I stát ústy svých zákonodárců totiž již před jednadvaceti lety predikoval, že se otázkou církevních majetků bude zabývat. Krom toho se v této zemi ukázalo, že systém financování církví státem je dlouhodobě neudržitelný. Osobně jej navíc považuji za nesprávný. Krom toho, že je pro mne osobně nepřijatelné, aby sekulární stát přispíval na chod církví, považuji stávající stav i za nebezpečný z hlediska možného politického vydírání církví, které mají nezpochybnitelný vliv na vnímání a myšlení poměrně velké skupiny obyvatel této země, ze strany státní moci. V takovém případě by pak bylo nejlepším řešením odmítnout i státní příspěvky na jejich chod, požadovat zrušení zákona 218/1949 Sb. ve znění pozdějších předpisů a přejít na systém samofinancování věřícími. Nepochybně by takové řešení znamenalo omezení některých činností církví směrem ke společnosti, jako jsou poskytování sociálních služeb, vzdělávání, možná i snížení kvality poskytované podpůrné péče v celé řadě zdravotnických zařízení, kde působí příslušníci a příslušnice řeholních řádů. Krom toho by nepochybně došlo i k omezení investic do oprav celé řady kostelů a dalších sakrálních staveb, které často dnes v majetku církví jsou. V mnoha obcích je pak kostel jejich dominantou. Obce na obnovu těchto památek prostředky nemají a těžko na ně dosahují. Navíc znám případ, kdy i při získání státní dotace na opravu místního kostela obec jednala poněkud podivně (nechci tvrdit, že přímo korupčně, na to nemám důkaz), kdy za částku 4 miliony korun došlo pouze k opravě vnější fasády ze dvou stran (ty, které jsou vidět ze silnice) a k vymalování vnitřních prostor na šedobílo. Když si pak představím, že za desetinu této částky byl kompletně zrekonstruován jiný kostel, který je asi o polovinu menší, napadá mě, že něco bylo při využití těchto dotací v nepořádku.

Současně s tím by ale bylo potřeba nějakým způsobem vyřešit otázku tzv. „blokačního paragrafu“, který dodnes omezuje nejen obce, ale i celou řadu soukromých subjektů, kdy sice mohou s tímto majetkem nakládat, ale pro nevyjasněnost majetkových nároků, je jednak zbytečné do nich investovat více, než je nutné pro udržení stávajícího stavu nemovitostí, jednak obce nemohou čerpat dotace na příslušné nemovitosti, soukromé subjekty nemohou tyto nemovitosti například zastavit proti úvěru na investice. Jenže jak? Existuje možnost novelizace zákona č. 229/1991 Sb., například tak, že příslušný paragraf bude zrušen, ale tady je problém v tom, zda podobná právní úprava nebude napadena jako protiústavní, když paragraf platil více než dvacet let, více než dvacet let blokoval nakládání s uvedenými majetky a bez vydání vlastního zákona o vyřešení majetku, jehož původními vlastníky byly církevní subjekty, je jeho zrušení v podstatě porušením dikce tohoto zákona. Tou variantou může být pak maximálně nový zákon, který prohlásí, že to co ke dni účinnosti nového zákona je církví, to jim je ponecháno (nebo třeba i zabaveno – to, aby někteří církvobijci měli ještě větší radost, i když podobné zabavení by již bylo nepochybně chápáno jako protiprávní, jako projev nesolidnosti tohoto státu a především by bylo protiústavní, takže by stejně byl takový zákon zrušen) a to, co není ke dni účinnosti zákona v majetku církví, to již nemohou získat jiným způsobem, než podle platných právních předpisů – odkup, darováním a podobně. A současně bude zrušen paragraf 29 zákona č. 229/1991 Sb., stejně, jako to předpokládal současný Návrh zákona o majetkovém vypořádání mezi státem a církvemi. Tím dojde de jure i de facto k uvolnění blokovaného majetku a k možnostem jeho převodu novým nabyvatelům.

Tady si dovolím jednu spekulaci. Osobně jsem toho názoru, že na podobný výsledek čeká celá řada šíbrů, nejspíše napojených právě na nejhlasitější odpůrce chystaného zákona, kteří pak od Pozemkového fondu převezmou mnohé lukrativní pozemky (a tady si troufám tvrdit, že jsou to často ti, kteří odkoupili nevypořádané restituční nároky fyzických osob dle zák. č. 229/1991 Sb., mají vůči Pozemkovému fondu tak legitimní nároky a prakticky bez jakékoliv platby směrem ke státu prostřednictvím Pozemkového fondu ČR získají mnohé lukrativní pozemky), které dnes jsou sice ještě vedeny jako zemědělská půda (tedy s cenou kolem 10 až 20 korun za metr čtvereční), ale je již i v územních plánech počítáno s jejich přeměnou na stavební parcely, či na pozemky určené pro průmyslovou výstavbu, kde se pak ceny pohybují v několikanásobně vyšší sféře. Pro ilustraci zkusme hypotetický příklad jednoho hektaru půdy s cenou třeba i oněch dvacet korun za metr čtverečný. V současné době má jeden hektar této půdy hodnotu dvěstě tisíc korun. Pokud dojde k jejímu vyjmutí ze zemědělské půdy a stane se tento pozemek stavební parcelou, tak i bez zasíťování lze takový pozemek podle lokality prodat i za cenu kolem 500 korun za metr čtverečný, ne-li více. Pak se dostáváme do situace, kdy úderem razítka dojde ke zhodnocení pozemku ze dvouset tisíc korun na pět milionů. Má-li pak nějaký spekulant odkoupené nároky na nějakých dvacet hektarů této půdy s příslušnou hodnotou, najednou se stane majitelem stavebních pozemků o hodnotě kolem sta milionů korun. No a to se už vyplatí hlasitě křičet proti navrhovanému zákonu, to se už vyplatí i finančně podporovat kampaň proti němu, to se už vyplatí spolupracovat s politickým subjektem, který tak halasně „varuje“ před „tunelováním státu ze strany církví“ a finančně jej podporovat. Nemusíme ale troškařit, protože takoví šíbři jistě nemají odkoupené nároky na nějakých dvacet hektarů, ale na pozemky mnohem, mnohem rozsáhlejší.

Opakuji, že jde v tomto směru jen o spekulaci a netvrdím, že tomu tak je. Jen při průběžném sledování všemožných kauz mi přijde podobná možnost jako pravděpodobná.

Stát nabídne církvím nové vyjednávání, na něž církve přistoupí.

Druhou variantou je, že stát nabídne další vyjednávání a církve na tuto nabídku přistoupí. Jde sice o dosti naivní představu, protože pokud s někým jednáte dvacet let, dojde k nějaké dohodě, ale nakonec protistrana tuto dohodu nenaplní, těžko přistoupíte na další jednání a těžko budete věřit, že podobné jednání dojde k nějakému závěru, respektive k naplnění. Ale budiž. Církve, i ve snaze o zklidnění celé rozjitřené společnosti opět zasednou k jednacímu stolu a znovu a trpělivě budou předkládat své nároky a jednat o nich. Je dosti pravděpodobné, že tím, kdo zasedne ke stolu k jednání budou lidé z ČSSD, kteří nejspíše vytvoří novou vládu po příštích volbách (ať už to budou volby předčasné, nebo řádné – to ukáže možná již několik následujících týdnů). ČSSD apriori nerozporuje nároky církví, jako strana ústy svých nejvyšších představitelů nezpochybňuje, že za předchozího režimu došlo k poškození církví. Ano, v rámci projednávání návrhu zákona sice někteří zákonodárci (poslanec Rath, senátor Dryml – mimochodem oba vysokoškolsky vzdělaní lidé s titulem MUDr.) používali argumenty až demagogické a dokonce zpochybňovali jakékoliv majetkové nároky církví, ale přesto lze říci, že politická strana ČSSD majetkové nároky církví jako celek nezpochybňuje, jen nesouhlasila se současným zněním návrhu zákona a s rozsahem náhrad. Lze tedy legitimně očekávat, že by podobnou nabídku k jednání přinesla i vláda, která by se etablovala právě z ČSSD.

S jakým návrhem by ČSSD do podobných jednání vstupovala? Pravděpodobně by se držela svého momentálního názoru na tuto problematiku, tedy přišla by s návrhem vytvoření jakéhosi náboženského fondu spravovaného církvemi a dozorovaného státem. To je současná vize prezentovaná celou řadou představitelů ČSSD. Nechci sklouzávat do demagogie a nebudu tedy v této souvislosti připomínat, jak dopadl fond vytvořený z bývalého majetku SSM a dalších mládežnických organizací. Dokonce budu předpokládat, že by k podobnému zlikvidování majetku vytvořeného Náboženského fondu nedošlo. Ale pak poněkud pokulhává případná teze o odluce státu a církví. Krom toho, neznám žádnou jinou organizaci, sdružení, která není financována ze státního rozpočtu, ale při tom by si stát ponechával kontrolu nad jejím hospodařením a tím i páky k ovlivňování činností příslušného sdružení nebo příslušné organizace. Šlo by o precedens, který nemá v současném právním systému České republiky obdoby. Nepochybuji, že podobný systém by byl pro církve nepřijatelný. Krom toho, byl by i dosti nákladný, protože někdo by musel ony státní úředníky dozírající nad chodem Náboženského fondu platit. Někdo by musel platit i provoz příslušného úřadu. Kdo? Náboženský fond? Stát? Každopádně by to znamenalo zbytečné odčerpávání finančních prostředků, nový úřad navíc, další armádu úředníků, další práci pro legislativce s vytvořením příslušného zákona a prováděcích předpisů.

Pokud hovořím o nákladnosti, pojďme se podívat na problematiku opět v číslech. Řekněme, že by podobný úřad byl zřízen jen na centrální úrovni a dosahoval by kolem jednoho sta zaměstnanců (i když, při současném stavu státní byrokracie je tento pohled značně minimalistický). Pokud si představíme, že desetina z nich budou úředníci na vedoucích pozicích a zbytek budou tvořit řadoví úředníci, můžeme pracovat přibližně s čísly, že oněch deset vedoucích představitelů úřadu by mohlo pobírat kolem 50 tisíc korun měsíčně (opět minimalistická představa, když si uvědomíme platy vedoucích pracovníků některých centrálních úřadů) a řekněme na úrovni 20 tisíc korun měsíčně pro řadové úředníky. Jen mzdové náklady na chod podobného úřadu v této minimalistické verzi by se ročně pohybovaly přes pětatřicet milionů korun (i s povinnými odvody za zaměstnance) a to v tom nejsou zahrnuty náklady na provoz podobného úřadu, režie za energie, případný nájem prostor, pořízení vybavení, včetně výpočetní techniky a programového vybavení, náklady na kancelářské potřeby, úklid, telefony a další náklady, které s provozem podobných úřadů souvisí. Nerozpakuji se v takovém případě od boku střelit, že by průměrné roční náklady na chod takovéhoto nového úřadu přesáhly hranici 60 milionů korun. Ty by musely být buď ze státního rozpočtu, čímž opět sekulární stát ale vynakládá nějaké prostředky v souvislosti s působením církví na svém území, nebo by tento úřad byl placen z prostředků onoho Náboženského fondu. Ale to by opět byl precedens, který nemá v České repblice obdoby – soukromý subjekt si mimo běžných daní ještě sám financuje svůj vlastní dohlížecí úřad. Vlastně obdobu má – velké firmy jsou povinny ze svých prostředků platit odborové organizace na pracovišti. Systém, který je pro mne nepochopitelný a nepřijatelný, systém, který říká, že kromě povinných odvodů státu (daně, pojištění a podobně) si musíte ještě platit svého vlastního drába. Pokud své příměry vyvedu do absurdna (moji čtenáři vědí, že mám v tomto směru zálibu a obrovské „zkušenosti“) je to jako by třeba rodina, pokud k ní přijde z nějakého důvodu (třebas i nepravdivé udání) na kontrolu některý pracovník sociálního odboru za tuto návštěvu, kterou si nevyžádala, musela zaplatit poplatek.

Osobně se domnívám, že vize ČSSD s vytvořením fondu, do něhož by byl vložen navrácený majetek církví, bude i z těchto důvodů pro církve, bez ohledu na konfesi, nepřijatelná. Nemluvím už o možnosti vytváření prostoru pro korupční jednání, jakým vytvoření nějakého kontrolního úřadu nad čímkoliv je. Přesto nepopírám, že jde o jednu z možných variant vývoje situace po neschválení současného Návrhu zákona o majetkovém narovnání mezi státem a církvemi.

Přestože si já sám nedokáži podobné řešení dost dobře představit, nepopírám, že je i toto řešení možné. Ovšem jednoznačně bude potřeba vytvořit takové mechanismy, aby bylo riziko rozkradení, korupčního jednání a podobných kriminálních činů minimalizováno limitně k nule. Rozhodně nebude ale možné, aby podobný fond jednal direktivně ve smyslu, že přidělí peníze a řekne: „Smíte za to koupit jen svíčky, hosite, víno a zaplatit elektriku. Ale jestli z toho budete organizovat třeba tábor pro děti farníků, tak si na to podejte zvláštní žádost.“ Prostě nesmí být podobný fond a jemu dozorující státní orgán prodlouženou rukou státu z hlediska organizace činnosti jednotlivých církevních subjektů – farností, klášterů, špitálů, škol … .

Přesto je k tomu nutno připomenout, že po celou dobu vyjednávání a případného schvalování nového návrhu zákona, který by řešil tuto problematiku, bude muset platit stávající právní úprava o financování provozu církví ze státního rozpočtu, při čemž lze s úspěchem předpokládat, že pokud některé církve registrované v nedávné době splní podmínky pro přiznání státního příspěvku na svůj provoz, budou se tohoto nároku domáhat a zvýší se tím počet církví, které jsou dnes ze státních prostředků financovány ze sedmnácti na …. nevím, kolik, ale jistě jich bude více. Je ale potřeba přiznat, že podmínky pro získání státního příspěvku jsou poměrně přísné a jsou ze strany státu opravdu přísně kontrolovány. I tak není ani tato varianta zcela vyloučená a nepochybně je možné i to, co mnozí považují za demagogického strašáka, že by o státní příspěvek, právo přístupu do armády, nemocnic a právo na výuku náboženství, mohla požádat některá z muslimských náboženských obcí, která v dohledné době splní jednu z podmínek, tedy uplynutí deseti let od své registrace v České republice.

Církevní subjekty začnou podávat určovací žaloby a je i možné, že bude docházet k jiným, novým křivdám.

Existuje ale i možnost, že jednotlivé církevní subjekty nebudou čekat na nová jednání mezi státem a církvemi a začnou podávat jednotlivé určovací žaloby k soudům. Lze v tomto směru těžko přesněji odhadnout, s jakým výsledkem podobná soudní řízení proběhnou. Existuje sice již jeden rozsudek, kdy se farnost u soudu domohla vrácení svých majetků, ale jak známo jedna vlaštovka jaro nedělá.

Lze připustit i možnost, že soudy těmto žalobám nevyhoví, protože tyto majetkové nároky neuzná. Sice mi tato varianta nepřipadá příliš pravděpodobná, ale musím připustit i tento výsledek. Z tohoto výsledku by pak v podstatě vyplynulo, že církevní subjekty asi opravdu nic nevlastnily, jak tvrdí někteří lidé, ale tím by popřely nejen tvrzení současné vládní koalice, která zastává názor, že církve majetky měly, tak i názor ČSSD, která tvrzení o vlastnictví majetků církevními subjekty nerozporuje, nezpochybňuje, pouze k tomu dodává, že toto vlastnické právo bylo státem chráněno proti zcizení formou povinnosti nechávat schválit větší majetkové přesuny příslušným státním úřadem. Další z argumentů, proč mi nepřijde tato varianta pravděpodobná, je skutečnost, že celá řada nemovitého majetku církevních subjektů byla nějakým způsobem zařazena do působnosti první pozemkové reformy z roku 1919 i do její revize z roku 1947. A tady si dovolím opět připomenout judikát Nejvyššího správního soudu Československé republiky z roku 1927, který hovoří o tom, že i majetek spadající do záboru podle zákona o pozemkové reformě, pokud nebyl vypořádán ve směru k původnímu vlastníkovi, tedy nebyl zapsán nový vlastník a původní vlastník nedostal odškodnění, je z právního hlediska stále ve vlastnictví původního majitele. Tento nález je dosud platný a nebyl novým judikátem příslušného soudu upraven, či změněn, takže pro uplatňování případných právních názorů o vyvlastnění příslušných majetků podle zákona o pozemkové reformě, kterými se mnozí zaštiťují, je stále tento nález platný. Je pak otázkou skutečně fundovaných právních rozborů, jak dalece je platný i pro zábory podle revize pozemkové reformy z roku 1947. Ovšem, nepleťte si pojem zábor (tedy zahrnutí do působnosti zákona o pozemkové reformě) a vlastní vyvlastnění, které probíhalo za náhradu a bylo zakončeno zápisem nového vlastníka do příslušné evidence, přičemž musely být splněny obě podmínky (!), tedy zápis i náhrada. A tady je opět věcí právního rozboru, zda lze zákon z roku 1949 o financování církví za náhradu z titulu zákona z roku 1947 o revizi pozemkové reformy vůbec považovat. Formluce zákona o financování církví z roku 1949 ale tuto možnost moc nepodporuje, jak jsem již vysvětloval ve svém článku „Jdou katolíci proti všem?“.

Pravděpodobnější je varianta, že soudy ve většině případů podobným žalobám vyhoví. K čemu pak může dojít? Předně soudy se budou zabývat současnými vlastnickými vztahy k požadovaným majetkům. Krom toho, že zhruba polovina těchto majetků je ve vlastnictví státu, přesněji ve vlastnictví především Pozemkového fondu ČR a Lesů ČR, je také celá řada nemovitostí, které jsou vlastněny jinými subjekty – obcemi, kraji, ale i soukromými subjekty, jako jsou soukromé právnické osoby, ale i fyzické osoby.

A právě otázkou, co by mohlo nastat v případě, kdy nemovitost je vlastněna soukromým subjektem, se chci zabývat. Před tím ještě srovnejme dopady soudních rozhodnutí, které by přiřkly nárokované nemovitosti žalující straně (církevnímu subjektu) pokud je vlastníkem stát (Pozemkový fond ČR, Lesy ČR). V podstatě by se dělo totéž, co v případě schválení stávajícího návrhu zákona. Právoplatným vlastníkem by se stal onen církevní subjekt (farnost, klášter apod.) a to s plným vlastnickým právem, bez jakéhokoliv omezení v otázce práv nakládání s majetkem (tedy odlišně od úpravy platné ještě za první Československé republiky, kdy požíval takovýto majetek zvláštní právní ochrany ze strany státu z hlediska jeho zcizitelnosti). Jedinou změnou by byla povinnost platit daň z převodu nemovitosti již při první změně vlastníka, od čehož současný návrh zákona osvobozoval. Teoreticky tak by mělo dojít k plusovému působení z hlediska výběru daní a tedy státního rozpočtu. Jenže ani to není úplně jisté, protože zase budou existovat náklady na soudní řízení, které někdo bude muset zaplatit a bývá dobrým zvykem, že pokud žalující strana svůj spor vyhraje a požaduje tyto náklady po protistraně, často uspěje i s tímto požadavkem. Je-li žalovanou protistranou stát, jdou pak náklady na účet státu. A je otázkou, zda případný výnos z daně z převodu nemovitostí bude vyšší, než náklady státu na soudní spor. Ale i přes tyto otázky lze konstatovat, že v podstatě by došlo k situaci takřka shodné, jako při schválení současného návrhu zákona, neboť i při vznášení nároků podle současného znění Návrhu zákona o majetkovém narovnání státu s církvemi budou oprávněné osoby (tedy církevní subjekty) povinny nějakým způsobem doložit svůj nárok a požadavek na vydání předmětné nemovitosti. Ano, tyto podklady nebudou asi muset být tak precizní, jako v případě soudního sporu, ale budou muset být a v případě pochybností stejně možná nastoupí soudní spor, takže osobně jsem přesvědčen, že většina oprávněných osob si tyto podklady stejně připraví co nejpečlivěji, aby se vyhnula případnému zamítnutí nároků ze strany státu (repsektive osoby povinné definované chastaným zákonem). Krom toho existují nezpochybnitelné záznamy v evidencích nemovitého majetku. Ne u všech položek, především pro změny, ke kterým v průběhu let v katastrech docházelo, ale u naprosté většiny nárokovaných majetků tyto záznamy jsou. Krom toho jsou záznamy u jednotlivých nemovitostí, zda jsou postiženy účinkem blokačního paragrafu zákona 229/1991 Sb., či nikoli. I toto lze brát za určitý podpůrný důkaz v otázce původního vlastníka předmětné nemovitosti, nebo léep řečeno vlstníka k datu 25.února 1948.

Podstatně složitější ale bude řešení soudních sporů tehdy, když bude současným vlastníkem, a tedy žalovanou stranou, některý sourkomý subjekt, nebo obec. Sice by někteří asi mohli namítat institut vydržení nemovitosti, ale jeho uplatnění není zase tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Pro uplatnění vydržení nemovitosti totiž nestačí splnit pouze časový limit daný zákonem, ale je nutno splnit i celou řadu dalších podmínek, z nichž jednou je podmínka dobré víry, kdy zjednodušeně řečeno vlastník, nebo v té době ještě uživatel, se domníval, že je oprávněným vlastníkem a k nabytí došlo zcela v souladu s platnými právními úpravami a současně mu nemohla být ani známa okolnost opačná (ano, teď se na mě sesype skupina právníků, co to plácám za nesmysly, ale tady jsem se pokoušel nějak stručně převést nesrozumitelnou právní češtinu do češtiny obecné). A tady bude ona dobrá víra narušena a to zase a opět již tolikrát zmiňovaným blokačním paragrafem, takže i v současné době zapsanému majiteli muselo být jasné, že jde o nemovitosti, na které si může dělat nárok jiná osoba. Pak může dojít i k situaci, kdy soud neuzná institut vydržení nemovitosti a přikáže vydání příslušné nemovitosti původnímu vlastníku, tedy církevnímu subjektu. A tady hrozí, a to zcela zřejmě, skutečně vznik nových nespravedlností, kdy současný majitel, který tento majetek užíval jako svůj, investoval do něj, často za něj zaplatil nemalé peníze při jeho nabytí, najednou bude muset tento majetek vydat. Ovšem toto nebezpečí nevyplývá ze schválení příslušného návrhu zákona, ale jen a pouze z jeho neschválení. Zákon totiž jasně vymezuje, že jiné subjekty, než stát, státem vlastněné instituce, firmy, státní úřady, nemohou být zahrnuty do osob povinných, tedy do osob, které mají majetek vydávat původním vlastníkům.

Co ale bude následovat po podobném rozsudku, po jeho napadení a případném dalším schválení a nabytí jeho právní moci? Variant je celá řada, od povinnosti opustit příslušné majetky až po možnost pronájmu těchto majetků těmito lidmi od církevního subjektu. Každopádně se takový člověk, či soukromý subjekt, bude cítit poškozen a to ve většině případů zcela oprávněně, protože stát nedokázal uchránit jeho práva a i svým jednáním v minulosti umožnil vznik situací, kdy jeden subjekt byl okraden, druhý subjekt si ukradený majetek koupil, zaplatil za něj, investoval do něj peníze, čas, práci, a nakonec nutně bude muste být jeden, nebo druhý subjekt poškozen. Podle stávajících právních úprav (a tady lze nalézt klasický příměr v řešení trestních věcí, kdy se ukradené věci vrací původním vlastníkům o noví nabyvatelé pak vystupují vzhledem k pachateli jako osoby poškozené jeho jednáním) bude takto na svých právech a na svém majetku poškozen pravděpodobně ten, který toho zas tolik neprovedl, než to, že si zakoupil něco, co stát před šedesáti lety prostě ukradl. Lze pak očekávat, že se tito poškození pak také budou obracet na soud, tentokrát ale již s nároky na odškodnění majetkové, ale často i nemajetkové újmy ze strany státu. Lze pak s úspěchem předpokládat, že se podobné spory potáhnou dlouhou dobu, budou dosti nákladné a lze se dohadovat i o jeho výsledcích. Osobně si myslím, že značná část těchto lidí poškozených státem u českých soudů neuspěje a obrátí se k mezinárodním arbitrům, kde lze očekávat úspěch značné části těchto osob a přisouzení jim celkem slušných náhrad jak újmy majetkové (tedy, že museli vydat příslušné nemovitosti), tak i újmy nemajetkové, kdy stát nedokázal dostatečně ochránit jejich práva, jednal liknavě a pomalu. Nevím, nebudu tu střílet cifry „od boku“, ale asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že podobné spory budou mnohem, mnohem dražší, než v zákoně předpokládaných 59 miliard vyplacených církvím v průběhu příštích 30 let, které budou úročeny o inflaci.

Ano, tato varianta pokračování vývoje sporů o to, co se zkráceně a zjednodušeně označuje církevní restituce a církevní majetky, je sice až apokalyptická, možná pro někoho příliš přitažená za vlasy, ale přesto si nemyslím, že by byla tak úplně nepravděpodobná.

Jistě, může celá řada lidí namítat, ať tedy církevní subjekty neuplatňují své nároky u soudu vůči jiným osobám, než je stát. Je to jedna z logických možností, kterak vyloučit vznik nových křivd. Dokonce bych ani já sám neměl zase příliš velkých námitek proti podobnému přístupu, byť mě tu značná část mých oponentů označuje za „fanatického obhájce restitucí“, ale podívejme se na to i z úhlu pohledu toho, kdo se cítí být státem okraden. Opět předvedu svůj oblíbený absurdní příměr. Představte si, že jste byli nějakým pachatelem okradeni o auto, nějaké starožitnosti a podobně. Budete uplatňovat navrácení ukradených věcí, protože se všechny našly. A teď si představte, že najednou zjistíte, že se mezi tím stal automobil majetkem nějaké rodiny s malými dětmi, která toto auto používá, protože je prostě potřebuje, aby děti ze své vesnice dopravily do školy, k lékaři a podobně. Co uděláte? Vzdáte se svého práva na navrácení tohoto auta? I kdyby ano, nejspíše byste museli podepsat nějakou darovací smlouvu, protože jinak Vám to prostě soud přiřkne, že uvedená rodina Vám musí auto vydat. Osobně se domnívám, že ale většina ze čtenářů by v tomto případě trvala na navrácení svého auta a odbyla by to slovy, ať si škodu vymáhá ona pětičlenná rodina na pachateli. A tady lze jednak nalézt jistou paralelu s tím, co jsem psal v předchozích odstavcích, a jednak i to, co často mnozí kritizují. Proč vy můžete požadovat navrácení svého majetku, ale jiní se musejí zabývat tím, kdo je v současnosti jeho vlastníkem?

Také je dobré ještě zmínit, že bude potřeba nějakým způsobem vyřešit existenci zákona 218/1949 Sb., na jehož základě jsou církve financovány ze státního rozpočtu a současně i dořešit otázku blokačního paragrafu zákona 229/1991 Sb. Obojí bude vyžadovat poměrně precizní práci legislativců, aby nemohl být výrok Parlamentu ČR ve věci případných zrušení těchto ustanovení, jakýmkoliv způsobem napaden u Ústavního soudu, tak jak jsem již naznačil v předchozí části textu, kdy pouhé konstatování o zrušení zákona či sutanovení zákona nejspíše nebude zcela průchozí. Do té doby navíc bude muset stát, přesně podle aktuálního znění zákona z roku 1949 dál platit roční příspěvek na provoz církví. Lze čekat, že podobný legislativní proces by nějakou dobu (kterou bych počítal tak v řádu několika desítek měsíců, možná dva, tři roky) trval.

Obecně lze k této variantě také dodat, že zmiňované soudní spory nebudou nikterak levnou záležitostí, nepochybně dojde i k zahlcení a tím i k dalšímu zpomalení již tak pomalé justice, především v oblasti občanskoprávních sporů. Vznikne značná právní nejistota u celé řady subjektů, které nebudou už vůbec vědět, jak vlastně dopadnou, zdy budou muset majetek vydávat, či nikoli. Nepochybně tak dojde i k tomu, že do těchto majetků přestanou úplně investovat i prostředky na běžnou údržbu. Dojde k další devastaci jak nemovitých památek, tak i nemovitostí, které památkové ochrany nepožívají. Pravděpodobně dojde k další, ještě větší polarizaci společnosti, s tím, že osobně nevylučuji ani jednotlivé násilné excesy. Nepochybně bude jistá míra viny i na straně církví, především v té obecné rovině nedostatečného přístupu k veřejnosti ve smyslu vysvětlování svého jednání, ve smyslu možná i silných prohlášení nněkterých představitelů církví. Ano, i k tomu může teoreticky dojít a viníkem nebudou jen odpůrci současného návrhu zákona. Viníkem bude i vláda, která při jednání s církvemi stát zastupovala, když nedokázala dostatečně vyargumentovat jí předkládaný návrh. Viníkem budou i odpůrci chystaného vyřešení vztahů mezi státem a církvemi, kteří ve snaze o zisk politických bodů zcela populisticky přinášejí často nesmyslné argumenty, mnohdy očerňují a osočují oponenty, spojují otázku vypořádání České republiky s církvemi s kauzami některých vysloveně zločinných příslušníků kléru kdesi v Austrálii, USA, Anglii, straší jakousi násilnou rekatolizací (strašák u nás oblíbený již od dob národního obrození a Jiráska, kdy byla katolická církev synonymizována s monarchií). Viníkem budou bezpochyby i církve ve své nedostatečné prezentaci, co s nabytými majetky hodlají udělat, jak je hodlají využít ku prospěchu celé společnosti, ale trochu i v jisté neústupnosti, kterou sice mohu chápat jako reakci na stupňující se útoky na církve, ale která také může přispívat k radikalizaci některých až militantních odpůrců jak vlastního narovnání, tak i církví jako takových, především v někdy až zbytečně silných prohlášeních představitelů církví. Sice mohu podobná prohlášení chápat, dokonce s některými mohu i souhlasit, ale přesto nejsou z hlediska taktiky přístupu k té části společnosti, která není církvím příznivě nakloněna, zrovna šťastná.

Možná se některým čtenářům bude zdát, že jsem tak jako tak současný návrh zákona, tak jak čeká v Poslanecké sněmovně PČR na své projednání po zamítnutí Senátem, prosazoval jako nejrozumnější řešení. Asi i trochu ano, připouštím, jako zastánce narovnání mezi státem a církvemi se asi nedokáži zcela oprostit od své podpory projednávanému návrhu zákona, byť jej nepovažuji za to nejlepší řešení, a nepřináším tedy zcela nestranný pohled. Ten asi ale už nedokáže přinést nikdo. Každý, ať už s návrhem souhlasí, či ne, přinese do své úvahy svůj subjektivní pohled a možná opomene argumenty proti. Ne vždy zcela úmyslně, někdy prostě proto, že jej taková oponentura ani nenapadne.

Co na závěr? Snad jen tolik. Je jedno, zda uvedený návrh zákona projde, či nikoli. Je v podstatě i jedno, která ze mnou nastíněných variant pak třeba nastane, či nenastane. Je jedno, jestli jsem se ve svých odhadech zmýlil, nebo jestli jsem v nich měl pravdu. My všichni, odpůrci i zastánci jsme totiž celý problém pojali jako boj. Boj názorů, boj i jistých ideologií, boj argumentů správných i smyšlených, boj často i nečestný, boj téměř až kdo s koho. A v tomto boji, bez ohledu na to, jak to nakonec s problémem církevního majetku dopadne, jsme prohráli všichni. A to už dávno. Propast mezi lidmi jsme vykopali zase o kousek hlubší. Nehodlám spekulovat, kdo kopal víc, kdo kopal méně, kdo se snažil o smířlivější tón, kdo naopak hloubil propast nejusilovněji. Dokáži si i představit, jak celá řada diskutujících bude označovat mou osobu za jednoho z nejvýkonnějších kopáčů této propasti. Je to Váš názor, máte na něj právo, jak to je opravdu, to vím stejně jen já sám.

Jediné, čeho se děsím je, že až vyvětrá problém církevních majetků, najdeme si stejně další a další způsoby, kterak se rozdělit, kterak se pohádat, kterak opět prohloubit rozpory, které mezi lidmi jsou.