Další plivání a rozdmýchávání vášní aneb restituce po stomilionté

Dalo se očekávat, že se někteří lidé budou opět vyjadřovat k problematice Zákona o majetkovém narovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon č. 428/2012 Sb.), který byl zveřejněn v částce 155 z roku 2012 Sbírky zákonů České republiky rozeslané dne 5.prosince 2012, v souvislosti s dnešním zveřejněným krokem opoziční ČSSD, která vznesla požadavek na vydání předběžného opatření Ústavním soudem k zamezení podepsání smlouvy mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, jichž se předmětný zákon týká. Stejně tak se dalo očekávat, že se strhne bouřlivá diskuse pod podobnými články. Co je však v těchto článcích i diskusích zarážející, je fakt, že se celá řada diskutujících k tematu vyjadřuje, aniž by se se skutečným zněním zákona vůbec obtěžovali seznámit. A to i přes fakt, že příslušné platné znění zákona je veřejně dostupné již více než 2 měsíce (přesněji 79 dní), což pokládám za dostatečně dlouhou dobu k přečtení a i případnému nastudování šestadvaceti paragrafů na třinácti stránkách textu.

Předně se zde objevuje častý argument odpůrců zákona, kdy tito tvrdí, že církve snad dostanou cokoliv, nač si ukáží. Bloger Dušan Streit pak ve svém článku nepřímo naznačuje, že by snad zákon prolamoval, nebo jinak obcházel takzvané Benešovy dekrety, tak lze chápat jeho větu z perexu článku, cituji: „Nečas (o TOP09 nemluvě), kromě toho, že je hrobařem ODS, je proradným šíbrem ve věci církevních „restitucí“ a zrádcem vlasti ve věci Benešových dekretů.“

Nehodlám se zabývat otázkou dekretů prezidenta Beneše, ač mám na ně svůj názor, ale jednoznačně odmítám podprahové podsouvání, že by snad Zákon č. 428/2012 Sb. nějakým způsobem tyto dekrety prolamoval, nebo obcházel. Stačí si jen v zákoně najít §8, odstavec 1, písmeno h), kde jsou z účinnosti tohoto zákona jasně vyjmuty zabavené majetky podle dekretů č. 12/1945 Sb. (o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa) a č. 108/1945 Sb. (o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy). Navíc, zákon č. 428/2012 Sb. v §5 jasně a celkem přesně a srozumitelně definuje skutečnosti, které vedly k majetkovým křivdám.

Nebudu dále rozebírat článek pana Streita, který se v ničem nevymyká jeho obvyklé rétorice a názorech založených na hluboké a upřímné nenávisti k současné vládě a též i k církvím (především některá jeho starší vyjádření na adresu ŘKC jsou bezpochyby jasným dokladem vztahu autora k této největší křesťanské církvi působící na území naší vlasti). Zastavím se pouze u jedné drobnosti, která jasně a nevyvratitelně prokazuje, že pan Streit se s předmětným zákonem buď vůbec neseznámil, nebo jej nepochopil. Tímto nevyvratitelným důkazem je věta, cituji: „Jaký jiný smysl by měl redundantní podpis závazků, které upravuje zákon?“ (věta se v kontextu článku pana Streita týká dnešního podpisu smlouvy mezi státem a dotčenými církvemi a náboženskými společnostmi, kterou za stát podepsal předseda vlády, Petr Nečas). Onen podpis závazků, o němž pan Streit hovoří, totiž vůbec není redundantní (opakovaný, nadbytečný, rezervní, jistící – viz slovník cizích slov), ale naopak je zákonem vyžadován, jak lze snadno vyčíst v §16, zákona č. 428/2012 Sb., který řeší právě Smlouvu o vypořádání. V něm je v odstavci 3 jasně řečeno, že za stát tuto dohodu uzavírá vláda (v jiných předpisech lze pak vyčíst, jakým způsobem se tyto dohody uzavírají – podpis předsedy vlády, projednání vládou a podobně), v odstavci 5 tohoto paragrafu je pak dán i zcela jasný termín dvou měsíců k předložení smlouvy Ministerstvem kultury jednotlivým církvím a náboženským společnostem a následně v odstavci 6 je pak devítiměsíční lhůta k uzavření této dohody. Vzhledem k tomu, že dohodu podle §16, odstavce 3 uzavírá vláda, lze, při elementárním chápání principů schvalování dokumentů a dohod vládou, celkem snadno usoudit, že podpis předsedy vlády je jen jedním z kroků vedoucích k uzavření zákonem požadované dohody. Následně pak tuto dohodu bude schvalovat celá vláda. Snad jediné, s čím lze souhlasit, je to, že zákon nenutil pana premiéra tuto dohodu podepsat již koncem února a mohl ji podepsat třeba až někdy v červenci, či srpnu. Stále by byla naplněna zákonem stanovená devítiměsíční lhůta k uzavření dohody (vláda by to jistě stihla do konce září projednat).

Proč premiér tuto dohodu podepsal již dnes, k tomu lze asi jen spekulovat. Osobně se více přikláním k názoru, že dohoda byla jednotlivým církvím rozeslána Ministerstvem kultury (přesně podle dikce zákona - §16 odst. 5) a ty na ní nenalezly nic, s čím by nesouhlasily. Tím tedy padla překážka k podpisu příslušné dohody. Ani přání ČSSD, ani přání pana Streita nic nemění na tom, že tato dohoda podle zákona musela být uzavřena do určitého termínu (do devíti měsíců od počátku platnosti zákona), což bylo naplněno. Byť se to může nelíbit, byť to někomu může připadat zbytečně uspěchané, nedošlo tímto dnešním podpisem dohod mezi státem a jednotlivými církvemi porušeno žádné ustanovení příslušného zákona a s téměř stoprocentní jistotou ani žádné ustanovení jiných předpisů platných na území České republiky. Výzva pana Streita k trestnímu stíhání premiéra Nečase pak je nejen bezpředmětná a zbytečná, ale i svědčící o jeho naprosté ignoraci zákonného pořádku této země. K trestnímu stíhání totiž musí být splněna podmínka porušení nějakého zákona, nikoli jen to, že se mi něco nelíbí.

Ovšem, ani tento podpis ještě neznamená nic nezvratného. Osobně se domnívám, že uvedené dohody jsou uzavřeny podle tohoto zákona a pokud by i Ústavní soud našel v tomto zákoně takové věci, které by prohlásil za protiústavní a zrušil by je, bezpochyby by k naplnění dohod v předmětné, zrušené, části zákona nemohlo dojít. A ona ústavní stížnost ČSSD se týkala především tolik diskutovaných a špatně vysvětlovaných finančních náhrad jednotlivým církvím. A tady opět přichází ke slovu znění zákona č. 428/2012 Sb., kde v §15, odstavce 3) zákon jasně stanovuje, že, cituji: „Roční splátku finanční náhrady vyplácí Ministerstvo kultury vždy nejpozději do 31.prosince kalendářního roku, za který je určena, a to počínaje rokem 2013.“ Ač zákon nespecifikuje, zda k oné výplatě má dojít třeba až v prosinci, umožňuje to. Podobně silná slova o nerespektování Ústavního soudu, která pak v mnohých diskuzích k tomuto tematu občas zaznívají, nebo slova o strachu z jeho rozhodnutí jsou do vyplacení prvních splátek finančních náhrad jen obyčejnou snahou o bouření již tak zjitřených emocí ve společnosti. Pokud Ministerstvo kultury s první splátkou počká na rozhodnutí Ústavního soudu, pak snad i ustanou výkřiky lidí, jako je pan Streit, který v daném zákoně nevidí nápravu křivd, ale jen nějaký tunel a úlitbu církvím (někdy si říkám, že mi v podobných textech už jen schází sousloví „poklonkování Vatikánu“, abych si začal připadat jak když čtu „úderná“ prohlášení prokurátorů, dělnických prokurátorů, vyšetřovatelů StB a církevních tajemníků z padesátých let minulého století.

Tady, na závěr částečné polemiky s článkem pana Streita, si již jen dovolím drobnou noticku k osobě autora. Pan Streit opětovně a opakovaně prokazuje, že jeho články jsou plné přízemní až primitivní demagogie (útočí na lidskou závist, nenávist, šíří nesnášenlivost, vyuřívá lidských předsudků k jiným lidem), při čemž úspěšně ignoruje nevyvratitelná fakta (kupříkladu ona zmínka o redundantnosti dnešního podpisu premiéra Nečase, který při tom je vyžadován předmětným zákonem).

Pojďme se ale ještě vrátit k tomu, co je asi opravdu největším sporným bodem i u těch, kteří s nějakou formou církevních restitucí souhlasí. Jsou to ony finanční náhrady.

Nejprve bych se rád zastavil u častého argumentu o „protiústavnosti“ této části zákona, u tvrzení, že mezi restituenty jsou i církve, kterým nemohlo být nic zabaveno.

Ne, tyto církve nejsou mezi restituenty a nebudou nic restituovat (nedostanou žádnou nemovitost, protože jim ani žádná nemohla být zabavena). Jediné, co dostanou, je část z finančních kompenzací za nevydané majetky. Ty byly vyčísleny na částku 59 miliard. A nehodlám zde jakkoliv rozebírat, že tato částka je konečná, k jejímu faktickému zvýšení nedojde, již jsem to v jednom ze svých článů vysvětloval dostatečně. Takže jen stručně, reálná hodnota plnění státu směrem k církvím ve finančních náhradách se nezmění!!! Dojde pouze k navýšení relativní hodnoty, k navýšení absolutních čísel, s ohledem na předchozí inflaci. A i kdyby v příštích letech byla inflace taková, že by církvím bylo vyplaceno několik biliónů korun, stále jde v reálné hodnotě o celkovou hodnotu 59 miliard korun (prostě, vlivem inflace, dojde k znehodnocení reálně hodnoty peněz). Konečně to známe z běžného života, kdy jsme v roce 1995 platili za chléb, máslo, mléko, mouku, cukr a podobněv absolutních číslech jiné částky, než platíme dnes, ale do jisté míry úměrně tomu došlo k nárůstu i absolutních hodnot příjmů lidí. Sám si vybavuji, že můj příjem v roce 2005 se pohyboval někde na úrovni kolem čtyř tisíc korun. Dnes je jeho hodnota přeci jen vyšší.

Ale, jakto, že dostanou vůbec nějaké peníze, když o nic nepřišly? Vysvětlení je jednoduché. Navíc jej lidé znají. Vždyť ti, kteří dnes hovoří o protiústavnosti finančních náhrad církvím vzniklým kolem roku 1989, před rokem řičeli, že si Římskokatolická církev kupuje přízeň oněch menších, mladších církví, že jim nabídli úplatek. Sami tak bezděčně přiznávají, že vědí velmi dobře, že z vypočteného balíku náhrad se prostě ŘKC vzdala části svých nároků ve prospěch menších a mladších církví. Pokud dojde k dohodě o přenechání části náhrad mezi dvěma subjekty, tato dohoda je dobrovolná a nevynucená, nelze v žádném případě hovořit o protiústavnosti podobné dohody. Je to do jisté míry analogické s tím, když třeba rodiče věnují část své výhry ve sportce dětem, nebo si toto dohodnou sourozenci mezi sebou, či když dojde k podobné dohodě i mezi zcela cizími lidmi. Prostě jde o dobrovolnou dohodu dvou, či více subjektů, které k této dohodě měly právo. Zákon pak tuto dohodu do svého znění promítl (to je snad jediný rozdíl mezi zmiňovanými dohodami mezi občany a touto dohodou; není mi znám případ, kdy by dohoda mezi občany byla takto precizně zapracována do jakéhokoliv zákona).

Jiná situace je pak s výpočtem finančních náhrad. Nikdo dosud spolehlivě nevysvětlil veřejnosti skutečnosti, jak došli předkladatelé zákona k číslu 59 miliard. V onom zjednodušeném výpočtu, který obsahuje čísla, vyvolávajících v mnohých podobné reakce, jaké známe u býka sledujícího vlnění červeného hadru, jsou totiž opravdu podivnosti. Ono zprůměrování cen za zemdělskou a lesní půdu nikdo dosud spolehlivě nevysvětlil. Krom toho, mezi nevydané nemovitosti budou bezpochyby patřit i ostatní a zastavěné plochy a nemovitosti na nich stojící (jen v Praze se to týká, tuším, Nemocnice Na Františku). Proč nikdo nebyl ochoten předstoupit před lidi a říci: „Uvedené hodnoty jsou o něco nadhodnocené, neboť jsme do nich započítávali i hodnoty staveb na nevydávaných pozemcích stojících, které tam stály již před rokem 1948, které zvyšují hodnoty pozemků mnohonásobně!“? Proč někdo k tomu nedodá: „Mnohé z těchto pozemků, které se nebudou vydávat, byly již v roce 1990 stavebními pracelami, kde jejich hodnota je diametrálně odlišná od hodnoty běžné zemědělské půdy.“? Proč místo toho jen mlží a snaží se zaštiťovat auditem společnosti Ernst & Young, který sice nezpochybnil vlastní výpočet, ale který se nijak nevyjadřoval ke stanovení průměrných cen nahrazovaných nemovitostí? To jsou otázky, které nejsou zodpovězeny a které i nadále působí jitření nálad a nové a nové snahy o útoky nejen na předkladatele zákona, ale i na představitele církví a na církve samé.

Na závěr jen malé odbočení. Tato vláda svou arogancí a svou urputnou snahou protlačit parlamentem silou vše, co si zamane, připravuje této zemi jen samé krušné chvíle a velmi nejistou budoucnost. Nepochybuji, že pokud se nezačne tato vláda chovat jinak, dojde v příštích volbách k tak obrovskému přeskupení sil, že levice, ovládající ústavní většinu Senátu, získá podobnou výhodu i v dolní komoře našeho parlamentu, budou se v mnoha případech snažit o zrušení mnohých reformních kroků této vlády (například ono známé tvrzení ČSSD, že po vítězných volbách zestátní druhý pilíř důchodového systému a převedou jej do třetího pilíře), což jen může zvyšovat nestabilitu této země i obavy lidí, kteří dnes nemohou ani tušit, zda vůbec má smysl riskovat třeba právě vstup do druhého pilíře. Nepřidává to ani podnikatelskému prostředí v České republice, kdy podnikatelé a živnostníci nemohou vědět, jaké kroky přichystá nová vláda, co jim zruší a co nového nařídí. Těžko se pak mnozí podnikatelé mohou rozhodovat ke střednědobým, či dokonce dlouhodobým investicím. A to jsou jedny z možných prvků, které při tom mohou pomoci oživit naší ekonomiku. A tady je zodpovědnost současné vlády, bez ohledu na to, jak demagogickou rétoriku a jaké prostředky používá opozice, jednoznačná a jasná. Pokud nedokáží koalice s opozicí hledat nějaké společné řešení problémů, pokud obě strany nedokáží nalézt konsensus (a to ale zase objektivně vzato není jen vina vlády, ale často spíše opozice, která po vládě chce, aby prosazovala její volební program, což je logicky nesplnitelný požadavek), potud i společnost bude nadále polarizována a bude docházet k novým společenským třenicím bez ohledu na problém, který se právě projednává. O nebezpečích plynoucích ze získání ústavní většiny ČSSD a KSČM v dolní i horní komoře našeho parlamentu v momentě, kdy prezidentem bude Miloš Zeman, už ani raději nemluvím.

V článku byly použity citace z blogu Dušana Streita Nečas vs. Česká republika: 1. Církevní gigatunel

poznámka po zveřejnění: v článku jsem několikrát oylem pracoval s jiným číslem zákona. V perexu bylo správně uvedeno, že jde o zákon č. 428/2012 Sb., ale v textu jsem několikrát prohodil číslovky 2 a 4. Tuto chybu jsem již opravil a čtenářům se tímto omlouvám.

Jiří Oulický