Pozdě, ale přece. I já jsem se nakonec rozhodl vyjádřit se k výsledkům prvního kola volby prezidenta republiky, nebo lépe řečeno k jednomu vyjádření, které po této volbě pronesl kandidát za ČSSD na tento post, Jiří Dienstbier.
Ten totiž prohlásil, že do druhého kola postoupili pouze pravicoví kandidáti. A co tím vlastně pan Dienstbier voličům vzkázal?
Pokud jde o osobu Karla Schwarzenberga, lze u něj hovořit o jeho pravicovosti, minimálně z pohledu jeho předsednictví ve straně TOP09, která se k pravici hlásí. Nebudu zde rozebírat otázku pravicovosti stran na českém politickém spektru, protože ani TOP09 z mého pohledu tak zcela pravicovou stranou není, ale při důkladnější analýze českého politického rybníčku můžeme přijmout tezi, že z politických stran, které nějak významněji ovlivňují dění v této zemi je TOP09 více na pravé části spektra, ač při srovnání s pravicovými stranami z jiných zemí bychom tuto stranu měli považovat spíše za stranu pravého středu.
Podstatně diskutabilnější je údajná, páně Diestbierem avizovaná, pravicovost druhého z kadnidátů na post prezidenta republiky, Miloše Zemana. Miloš Zeman, bývalý předseda ČSSD, tedy strany, za kterou Jiří Dienstbier kandidoval na post prezident republiky, mi příliš pravicový nepřijde. Spíše naopak. Miloš Zeman je člověk zastávající poměrně výrazně levicové názory.
Co tedy Jiří Dienstbier vzkázal svým výrokem voličům? Asi to, že, ač je Miloš Zeman levicově orientován, je více napravo, než tluče srdce Jiřího Dienstbiera. V podstatě nám Jiří Dienstbier vzkazuje, že skutečnou levicí v jeho očích a jediným skutečným partnerem pro něj jsou strany, které jsou více nalevo, než pan Zeman. A těmi jsou jen dvě strany – ČSSD a KSČM.
A proč o tom píši, když to stejně skoro každý ví? Třeba i proto, co pravděpodobně nastane. ČSSD a KSČM již nyní mají ústavní většinu v horní komoře Parlamentu České republiky. I díky prováděné politice současné vlády lze očekávat dosti podobný výsledek v příštích volbách do Poslanecké sněmovny PČR. Tím dosáhnou ČSSD a KSČM ústavní většiny v obou komorách našeho zákonodárného sboru. A to se teprve asi začnou dít věci.
Případným zvolením Miloše Zemana do úřadu Prezidenta České republiky pak nejspíše padne i poslední možná zábrana a hráz před plíživou socialistickou revolucí, která postihuje pomalu téměř všechny země Evropské unie a my po čtvrtstoletí relativní svobody možná opět upadneme do jha socialistických experimentů, kdy pouze správně olegitimovaný úředník bude vědět, co opravdu potřebujeme a nakonec nás i donutí, „abychom se měli dobře“ přesně podle jejich představ. Miloš Zeman totiž bude v tomto ohledu prezidentem více než slabým a dokonce bych si jej v tomto směru dovolil přirovnat k jednomu z největších zrádců vlastního národa, který kdy na Hradě v pozici prezidenta republiky seděl, Edvarda Beneše, který byl tak slabý a zbabělý, že podvakrát přenechal tuto zemi zlu. Nejprve nacistům, přijetím Mnichovského diktátu, a v únoru 1948 i komunistům, kdy zradil i své spolustraníky a přijal diktát Klementa Gottwalda k rekonstrukci vlády. Miloš Zeman mi záruky ostřejšího boje proti případným snahám socdem-komunistické ústavní většiny o změny našeho ústavního pořádku neposkytuje.
A pokud někdo namítáte, že tak jednoduché to není, že změnit ústavní systém není žádná legrace, pak si dobře nastudujte celé období vládní krize v únoru 1948 i případných následujících měsíců a uvědomíte si, jak je v demokracii snadné změnit systém demokratický v systém totalitně-represívní.
