Dnes, 14.7.2012 byl na zdejším blogu uveřejněn článek s názvem Církevní restituce aneb vyhozené miliardy. No, tak tady je moje odpověď.
A začneme pěkně od počátku. Autor v něm tvrdí: „Proč by se církvi měl vracet majetek? Církev k němu přišla pouze podvody a vydíráním. Již dříve, v minulých stoletích, nabádala lidi, aby svůj majetek místo své rodině odkázali církvi a jakoby „Bohu“. Takže mnoho silně věřících lidí prostě uposlechlo a darovali Bohovi svůj majetek. Ale místo v rukou Boha, který nic nepotřebuje, ho získala církev, která si na něm pěkně namastila kapsu.“
Církev tedy nepřišla k majetku pouze podvody a vydíráním. Pokud by autor měl základní povědomí o historii, věděl by kupříkladu, jak vznikaly kláštery. Nejčastěji tak, že panovník pozval do země některý z řádů, poskytl mu pozemky a prostředky na stavbu klášterního domu a vybavil jej zbožím (polnostmi a lesy), aby se klášter v budoucnu sám uživil. Proč to dělal? Nepochybně v tom mohla být i úlitba Bohu, ale při chápání hloubky víry lidí té doby (a v tomto případě hovoříme o období první poloviny minulého tisíciletí) šlo i o jejich projev zbožnosti. Ale nejen to, kláštery často bývali jedním ze středisek a šiřitelů vzdělanosti (i panovník potřeboval, aby aspoň část obyvatel země, které vládl, byla vzdělána, aby uměla číst, psát, aby dokázali promlouvat k prostým lidem, číst jim z evangelií, či jiných knih). Často byly kláštery ale i středisky péče o nemocné, chudé, místem, kde mohli pronásledovaní nalézt dočasné útočiště. Krom toho, mnohdy kláštery dostávaly pozemky v místech, kde nikdo nehospodařil. Tím vlastně byla zahájena kultivace kraje. Nezapomeňme totiž, že jsme někde kolem 12. - 14. století. České země jsou osídleny na dnešní poměry dosti řídce (odhady hovoří o počtu 1 milion ve století dvanáctém po cca 2,5 milionu obyvatel na konci čtrnáctého století), jsou rozsáhlá území, která nejsou hospodářsky využívána. I tam lze nalézt tehdejší význam donátorství klášterů panovníkem. Rostoucí emancipací české šlechty pak dochází i k obdobným projevům štědrosti i ze strany českých stavů (snad každý významnější český rod má na svém kontě založení a podporu nějakého kláštera). Nevřte autore, že by tito lidé byli nějak ohlupováni (konečně mocenské spory mezi církevními hodnostáři, či dokonce papežem, a světskými feudály, včetně panovníků, se datují od počátku emancipace církve, tedy někdy od druhé poloviny desátého století – do té doby byl třeba i pražský biskup v podstatě jen knížecím kaplanem, tím „trpěl“ jak první pražský biskup Dětmar, tak i jeho nástupce, svatý Vojtěch, který se ovšem již s touto podřízeností nechtěl smířit, ale to je zase jiná kapitola). Spíše zde šlo o ono známé spojení kříže a meče, z kterého profitovaly nakonec obě strany. A k tomu je nutno podotknout, že kláštery stály zcela mimo těchto mocenských soubojů (i když nepochybně řada představených klášterů mohla jisté mocenské ambice postupem času projevovat). Ale prostě Vaše tvrzení o podvodech a vydírání je, přinejmenším, nesmyslné. Pokud máte na mysli odkazování majetku třeba farnostem, pak šlo, při znalosti tehdejší zbožnosti, o projev svobodné vůle a dobrovolné dary. Není mi znám jediný historický pramen, který by hovořil o nátlaku na věřící, aby své statky odkazovaly jakémukoliv církevnímu subjektu (mimochodem, podobné závěti, kdy zůstavitel část svého majetku odkáže některé farnosti, či podobné právnické osobě, existují i dnes – berte to tak, že ač to nechápete, a nevíte proč, ti lidé to dělají čistě ze své vůle, bez nátlaku, dobrovolně).
Čistě logicky, není zřejmé, proč by někdo odkazoval celé své jmění třeba řádu klarisek, které se staraly právě o chudé a nemocné, pokud měl nějaké dědice. Vždyť by tím z nich udělal žebráky a tedy i potenciální „klienty“ tohoto řádu. Nebylo ale neobvyklé, že když do některého řádu vstupoval člen šlechtického, nebo dokonce panovnického rodu, přinesl s sebou i věno. Mimochodem, to platí dodnes. Při vstupu do řeholního řádu skládá novic slib chudoby a vlastně svůj majetek vkládá jako věno do majetku řádu. Ale nepleťte si onen slib osobní chudoby s tím, že tedy budou žít v roztrhané chatrči. Nikoli. Jen tímto slibem jim zmizí „běžné starosti“ člověka o svou obživu. O tu se mu totiž postará právě klášter. Na oplátku pak takový člověk má více času věnovat se tomu, co řád dělá – péči o nemocné, charitě, vzdělávání …
Postupme dál: „Stejné to je s odpustky, kde se jednoduše zaplatilo a byli jste „beztrestní“. Což si myslím, je stejné i dnes, kdy se můžete vyplatit z trestu například odnětí svobody. Ale zpět k církvi. Církev si tedy napříč stoletími, kdy bylo více věřících, nahrabala slušný majetek.“
Oblíbené téma odpustků je na ještě delší povídání, než jsem předvedl v přechozích odstavcích. Takže jen malinko – odpustky jako takové představují především odpuštění časných trestů (především je tím chápáno odpuštění nějaké doby pobytu v očistci) a je to chápáno tak, že Ježíš svou obětí nám pro církev zanechal nepředstavitelný poklad milosti, z kterého je dáváno těm, kteří těchto milostí nejvíce potřebují. I ten odpustek však je potřeba si zasloužit. Zasloužit si jej nějakým pokáním. Ve středověku tím často býval třeba přísný půst (někdy i několik měsíců či let). Nejspíše tím, že někdo bohatý místo takovéhoto pokání dal významný dar, objevil se v určité době nešvar prodeje odpustků, kupčení s nimi. To bylo nepochybně špatné a oprávněně se stalo terčem kritiky mnohých z učenců tehdejší doby. Ale opusťte, prosím, tu vizi, že se tak dělo především na úkor chudého lidu. To je obrovský omyl. Čím by si asi chudí lidé odpustky platili? Vždyť nic neměli. O stříbrný nezavadili celý život a ponejvíce, pokud vůbec, se obchod mezi chudinou odehrával na bázi výměnného obchodu. Pokud vůbec se někdy někdo z chudých dostal k minci, pak možná k nějakému měďáku, či jak se podobné „drobné mince“ tehdejší doby jmenovaly. Pokud jde o „beztrestnost“ po zaplacení v dnešní době, rozhodně to není tak jednoduché, jak se pokoušíte naznačit. Lze dosáhnout mimosoudní dohody o odškodnění oběti (ta ovšem musí přežít bez nějaké větší újmy) a tím pak může i dojít k tomu, že dotyčný pachatel není odsouzen. Je zde ale poměrně důležitá okolnost – mimosoudní vyrovnání musí odsouhlasit obě strany. Takže ani sebebohatší pachatel se nemůže „vykoupit“, pokud oběť toto mimosoudní narovnání nepřijme. Navíc, nelze podobné narovnání užít vždy a objevuje se spíše vyjímečně.
Pokračujete: „Každou chvíli se řeší, kde by se nějaký ten milion ušetřil, stále se dělají státní škrty. A ty peníze, které se tím uvolní, dáme církvi? Dobře, neřeknu kdyby jsme byli třeba Polsko, nebo jiný silně věřící stát. Ale míra náboženství, zvláště katolického, u nás není tak velká. Tyto miliardy by se daly využít na jiné, státu přínosnější věci. Ale odkážou se církvi.“
Tady si, autore, poněkud odporujete. V jednom odstavci jste apriori proti finančním kompenzacím za nevydané majetky, abyste je v následujícím odstavci připustil, kdyby země byla katolická. Nechápu. Pokud jsem proti, jsem proti zásadně. Nebo je nějaký rozdíl? Já jej nevidím. Představte si situaci, kdy bylo ukradeno hospodářství o výměře 300 hektarů. Vrátit lze však jen 150 hektarů. Zbylých 150 nevydaných hektarů je ohodnoceno nějakou částkou, třeba 1 milion korun. A představme si takováto hospodářství dvě, zcela identická. A dvě rodiny. Jedna, která má deset členů a jedna rodina, kde jsou jen dva lidé. Podle Vaší logiky by obě rodiny dostaly oněch 150 hektarů, které vydat lze, ale desetičlenná rodina by dostala i finanční narovnání jeden milion, kdežto dvoučlenná rodina by nedostala nic – je jich přeci málo …. Že je to nesmysl? Nebo nespravedlivé? Souhlasím, ale vy to takto předkládáte. Kdyby věřícíh nebylo „jen“ jeden milion, ale devět milionů, tak byste nic nenamítal. Tak aspoň lze chápat Váš text.
A nyní již jen drobný dodatek. Píšete, že velkou část rozpočtu odkáže stát církvi. Nevím, jak jste zběhlý v matematice, jak dobře znáte státní rozpočet a jak chápeté pojem „velká část“, ale s tímto tvrzením nelze souhlasit. Pokud si představím, že první rok bude jako náhrada vyplaceno 1,97 mld. Kč, tak toto číslo představuje necelé dvě promile z ročního rozpočtu státu. Pokud chápete dvě promile z celku, jako jeho velkou část, pak ano, ale jinak, nezlobte se, autore, v tomto případě, jako ve značné části celého Vašeho článku, jen papouškujete již mnohokrát vyvrácené mantry odpůrců majetkového narovnání mezi státem a církvemi.
Pokud bych ve Vašem článku našel jeden aspoň zčásti relevantní argument proti, hledal bych ho nejspíše v té části o finančním narovnání, leč tam se neobjevil. Jediný argument, který by mohl být relevantní by se totiž týkal oné částky představující finanční kompenzace za nevydané majetky, kde zastávám názor, že jde sice o částku nějakým způsobem vypočtenou, ale především jde o určitý kompromis mezi tím, co církve požadovaly a tím, na co byl ochoten přistoupit stát. Proto považuji toto číslo jako číslo vzešlé především z určitého politického kompromisu a z jednání, ke kterému tu ale v posledních 22 letech nebyla vůle, dotáhnout jej do konce. Pokud se odpůrci restitucí, včele se sociální demokracií, chtějí touto částkou zabývat, pak dodávám, že vládli bez větších problémů osm let (mezi lety 1998 – 2006) a měli tudíž dost času uzavřít jinou dohodu o narovnání s církvemi.
Toť asi vše, co jsem k Vašemu článku chtěl podotknout.
