Muslimská feministka napsala dopis švédským politikům.

Vážení, předkládám ve zkrácené verzi dopis íránské ženy, Bahareh Mohammadi Andersson ze Švédska, která se podle svých slov pokládá za „islámskou feministku“. Dopis je i pohledem na skutečný obraz tzv. multikulturární společnosti, či spíše nešťastného pokusu o ní. Nikdo si s ní totiž neví rady. Ale kdo je vítěz, se zdá být nasnadě. Přes všechny klady v reakcích pisatelky dopisu a sympatie k ní, se nemohu zbavit dojmu, že sledujeme historicky první případ multikulturárního zombie. Na jedné straně se bere za svá neodiskutovatelná práva jako svobodný člověk, svobodná žena, ale na straně druhé má to kyvadlo úměry trochu nachýlené, když se ohrazuje proti tomu, že kněží některých církví nechtějí oddávat partnery stejného pohlaví nebo vzývá radikální feministické postoje.(Viz čtení jen těch pasáží z bible, které vyhovují genderovému pohledu radikálních feministek na svět.) Dopis nebudu nijak dál komentovat, čtenář si udělá obrázek sám. Mohu se jen omezit na vyjádření, že „Rubikon byl překročen“.

V první části se rozepisuje o svých hrozných zážitcích z Teheránu těsně po pádu šáha: nesměla si hrát s chlapci, nesměla lézt po stromech a nesměla jezdit na kole, aby si uchránila svojí dívčí nevinnost. Učila se nenávidět sama sebe, protože se narodila jako žena. Jako nedospělá byla zadržena mravnostní policií, která v její školní brašně našla video s filmem Robin Hood. Byla odsouzená k padesáti ranám bičem. Jejím rodičům se podařilo trest zmírnit na 20 ran. Říká, že měla štěstí, jiné byly popravené a před popravou znásilněné, aby se nemohli dostat do muslimského ráje.

Před pár lety uviděla ve švédské TV vousatého školního rektora, který tvrdil, že „ženy nesmí tancovat a musí být nevinné, když se vdávají, (což je podstata kultury cti), že homosexualita není dovolená a muži mají právo mít čtyři ženy“.  Rektor vedl rozhovor v dokumentu „Bitva o muslimy“. „

„Kdyby tento muž mluvil persky, domnívala bych se, že jsem zpátky v Iránu, kde vládne právo sharia“, komentovala pořad. „On však mluvil švédsky a sedí v poslanecké sněmovně jako poslanec za stranu Nya Moderatorna“. (Umírněná liberální strana-napravo od středu).

A píše dál, že „noční můra“ o středověku pro přistěhovalecké ženy ve Švédsku jí nedávala spát, takže napsala článek o poslanci Abdirisak Waberi, který podle pisatelky propaguje tzv. „kulturu cti“ a tím pomáhá vytvářet atmosféru nepřátelství proti přistěhovalcům a obavy z muslimů ve švédské společnosti, která neví nic o boji demokratických muslimských žen za svá práva.

Na svůj článek dostala spoustu kladných odpovědí, ale stala se i terčem útoků fundamentalistů, kteří jí osočovali, že je špatná muslimka a bylo by správné tu zápaďáckou kurvu zabít.

Ona sama se cítí jako „správná feministická muslimka“ a domnívá se, že „ Waberi a jeho náboženské společenství, kde je představeným, by mělo, stejně jako švédská církev, ctít zákony o rovnoprávnosti“. Pokračuje: „jestliže biskupka švédské církve může oddat homosexuální páry, tak i my, muslimové, musíme zvládnout demokracii tak, aby práva jednotlivců měla přednost před středověkým apartheidem obou pohlaví“.

„Muslimské ženy ve Švédsku musí dostat stejné mocenské pozice jako muži, a rovněž stejný respekt by měl být pro všechny s odlišným sexuálním zaměřením. Až náboženství nebude řídit privátní život a ženský imám bude oddávat dva homosexuály, tak rovněž i já budu chodit do mešity. Ale zatím budu číst Korán doma, jako moje matka, s tím, že vyřadím všechny řádky nepřátelsky zaměřené proti ženské rovnoprávnosti, tak jak to dělají křesťanské feministky, když čtou Bibli“.

Píše dál, že se jí sešly reakce ze všech možných stran, kromě od švédských politiků. Telefonicky se tedy dotázala strany Nya Moderaterna a ptala se, co dělá středověký profet v jejich straně. Všichni slíbili odpověď, ale nakonec nikdo neodpověděl. Zavolala i do levicových stran, ale poslali jí jen výňatky o rovnoprávnosti ze stranických programů, jako kdyby byla neznalým čerstvým přistěhovalcem.

„Poslanec Waberi je pouze jeden absurdní symptom rozšířené policy švédského kulturního relativismu“, píše a pokračuje: „Kulturně-relativistické intence v praxi stále neumožňují 70 000 přistěhovaleckým ženám ani dnes, deset let po debatě o násilí ve jménu cti, a investic stovek milionů korun(!) do osvěty, snít o možnosti svobodně si zvolit svoje budoucí svazky z lásky“.

Poukazuje dál na případ, kdy škola zaměstnala mladého imáma, aby se nějakým způsobem vytvořilo porozumění mezi etniky, což se minulo účinkem, protože stejně odmítal ženy jako imámy a rovněž i právo volit si svojí sexualitu. Pozastavuje se nad tím, že „syrský ortodoxní biskup ve Švédsku hrozil, že přeruší veškeré kontakty se Švédskou církví, pokud bude dál oddávat homosexuální páry“, ale nikdo ze švédských politiků, jak píše, jeho prohlášení nekritizoval, zatímco za stejný výrok byl odsouzen pastor Švédské církve.

Dále kritizuje švédský stát, že dává ročně 50 milionů korun různým náboženským společenstvím, bez ohledu na to že šíří nenávist proti homosexuálům a zakazují přátelství s nevěřícími a propagují kulturu cti. Jedno takové společenství ji odsoudilo za „zradu své kultury“.

A pokračuje, že stát vydal stovky milionů korun, aby se pomohlo mládeži, která je ohrožována násilím ve jménu cti, na výuku pro státní úředníky, aby se dokázali v problematice orientovat, ale nikdo nechce jít až ke kořenu problému. Píše, že zdrojem násilí ve jménu cti jsou normy cti, uznávané v různých náboženských společenstvích, které nutí tyto normy mladým, aby je ochránily před asimilací, před křížovou výpravou švédské společnosti ve jménu rovnoprávnosti.

Na konci svého dopisu poznamenává, že na svojí otázku, co dělá středověký profet v poslanecké sněmovně, nedostala od švédské vlády žádnou odpověď. Na samotný závěr se ptá švédského feministického hnutí, co by dělali, kdyby ryze švédská rodina odsoudila svojí dceru k smrti nebo jí donutila skočit z balkonu jenom proto, že nedbala příkazů příbuzenstva a tak zašpinila pověst rodiny? Táže se, „co vy byste dělali, kdyby 70000 švédských dívek a chlapců nemohli svobodně volit svoje partnery? Asi byste vzali dlažební kostky a vypořádali si to s organizacemi a společenstvími, které segregaci pohlaví, povinné panenství a kontroly dívčí nevinnosti propagují.

„Tady se nejedná o Švédy, ale o kulturní středověk a přesto převládá mlčení a neschopnost cokoliv dělat“, uzavírá svůj dopis.

 (Omlouvám se za některá kostrbatá větná a slovní spojení, ale v rámci autenticity to nejde jinak. Některá spojení se do češtiny špatně překládají. Překladatel nejsem.)