Jedenadvacátý ....

Srpen, samozřejmě, a čtyřicátý devátý v řadě. Žádné kulaté výročí, ale některé přispěvovatele neodolatelně přitahuje proto, aby si při té příležitosti přihřáli protiruský guláš.

Nedovedu si představit, až výročí bude padesáté, co se všechno dovíme. Asi nic závažného, 99 % toho, co se tehdy událo je pravděpodobně osvětleno, ale propaganda meze neklade, hlavně že účel světí prostředky.

Byl jsem aktivní účastník událostí od samého počátku invaze a svůj díl odporu proti tehdejšímu nepříteli jsem si odvedl.

Dnes při pietním aktu před budovou Rozhlasu pronesl předseda Sněmovny Hamáček zvláštní větu. Kromě frází o poučení řekl, že „tehdy jsme spojence neměli, dnes je máme.“ Konec citátu.

I tehdy jsme spojence měli, pane poslanče, kteří invazí jen potvrdili logiku vlastní doktríny, doktríny tzv. omezené suverenity států světové socialistické soustav sdružených v RVHP a VP. Stali jsme se obětí? Nikoliv, byli jsme jen nevybíravě donuceni tento fakt uznat, který jsme konečně deklarovali i v Ústavě z roku 1960: „Po této cestě (socialismu) půjdeme dále ruku v ruce s naším velkým spojencem, bratrským Svazem sovětských socialistických republik, a se všemi ostatními přátelskými zeměmi světové socialistické soustavy, jejímž je naše republika pevným článkem.“

Mocenské zájmy jsou mocenské zájmy a je jedno, jestli za tím stojí čistá ideologie nebo ideologie zahalená do různých doktrín. Mocnosti nejsou zlé nebo dobré. Nemohou se posuzovat lidskými vlastnostmi. Mocnosti, státy obecně, nemají přátele, mají jen své zájmy.

Tak jako se dnes mnozí chlácholí smlouvou s NATO, hlavně článkem 5., který ale neříká nic jiného, než že záleží na zvážení každé země, jak se v dané situaci zachová, to nemluvě o tom, že se výslovně říká, že se dává přednost mírovému řešení – v čl. 1. a 2. A skutečnost?

Tato smlouva je ve svém výkladu daleko volnější, co se zajištění naší bezpečnosti týče, než byla spojenecká smlouva s Francii před rokem 1938.

Vyplývá z toho jedno, že vlastní samostatnost nemůže nikdy být zajišťována nikým než námi samými. A podmínkou je, aby vedení státu přednostně necítilo odpovědnost za závazky zvenku, ale v závazcích k vlastnímu národu, k jeho bytí a národní samostatnosti.

To nemohla splňovat žádná vládní garnitura: ani ta v r. 1938, ani ta v r. 1968. A může to splňovat ta dnešní? V rámci tzv. sdílené suverenity EU? V rámci Lisabonské smlouvy?

Síla malého národa tkví v jeho schopnosti dorozumět se s jinými národy stejné velikosti na stejné politice vůči mocnostem, zde navazovat vzájemně propojená spojenectví, nevázat se jednoznačně na žádnou světovou velmoc. Malý stát se nesmí stát lehkým soustem pro kohokoliv, proto musí mít vybudovanou armádu, bezpečnostní síly a jasně deklarovanou ochotu občanů bránit se pokusům společnost a stát rozvrátit nebo zneužít pro zájmy, které mohou být pro malé státy zničující.

A našly se lidé jak v r. 1938, tak v roce 1968, kteří byli navzdory nepříznivému vývoji ochotni se bránit, dělat něco, aby nepříteli ztížily jeho rozhodování.

V r. 1968 to byl např. gen. Procházka, který s vědomím nebezpečí ze strany „spojenců“ navrhoval předislokaci vojenských útvarů, aby jim ztížil plánování a zvýšil možnost vojenského odporu, byli to velitelé jednotlivých útvarů, kteří navzdory výzvám o klidu, které tak silně vychovaly záměrům sovětského politického vedení, připravili svoje jednotky i na to nejhorší s jasným vědomím, že mohou být oběti nejvyšší. Jednání většiny z nich je zapomenuto. Byli později za svou statečnost propouštěni nebo skončili na bezvýznamných postech.

Na závěr budu citovat reakci mého oblíbeného gen. de Gaulla ve dnech invaze států Varšavské smlouvy:

Nad vývojem v Československu se de Gaullův počáteční optimismus měnil v obavu, že vše dopadne jako za Mnichova. „je hezké, ale Češi jdou příliš rychle a daleko. A jako vždycky, neodhodlají se k boji a nad Prahou zase spadne noc“. Přesto od 21. srpna čekal na nějakou zprávu o odporu armády a byl hodně zklamán, že „proti nájezdníkům nevystřelil jediný kanón“. „můžeme něco dělat pro národ, který se neumí bránit?“ (K. Durman, Popely ještě žhavé, II. díl)