Jiné svědectví o 21. srpnu 1968 - odpověď četaři-spojaři.

Ruský televizní kanál Rossija1 vysílal opožděnou nebo snad předčasně spuštěnou reportáž, komentované očité svědectví bývalého četaře-spojaře, nyní historika, o prvních srpnových dnech roku 1968. 

Můžeme se dohadovat o tom, proč zrovna v těchto dnech, kdy na teplé srpnové dny teprve čekáme, ale které tehdy horké opravdu byly. Do slova a písmene.

Byly horké i pro kamarády toho četaře-spojaře. V tancích, transportérech i autech s minimem jídla a pití v úzkých ulicích Prahy se zmateným, neozbrojeným a ochromeným, ale v každém případě nepřátelsky naladěným obyvatelstvem a před sebou hodiny a dny, od kterých se dalo čekat ledacos.

A nestalo se nic, četaři-spojaři, žádný útok západních armád, žádné houfy západoněmeckých revanšistů, žádné bojůvky s odznakem K231, prostě nic, ani domácí armáda, bohužel. Jen davy lidí šermující rukama, nějaké pěsti, plakáty a diskuze ve vaší rodné řeči s argumenty, na které se nedalo nic říci.

Nemohl jste, četaři-spojaři, být při tom. Spojaři spojují. Spojaři nesedí v transportérech bez antén, s ostře nabitými samopaly, které pálily nad hlavami domácího obyvatelstva, které nikoho nepozvalo, které se nikoho o ochranu neprosilo. Ani ti, kteří v těch transportérech a tancích skutečně seděli, nic takového neviděli. Možná vaši politruci to chtěli vidět, aby ospravedlnili vpád do země, která nikomu neubližovala. Možná to chtěli vidět i proto, aby ospravedlnili padlé vlastní střelbou.

(My jsme totiž, četaři-spojaři, národ, který proti nikomu nebojuje, a že už chtěl bojovat, to ano, ale jeho elity usoudily, že se to nevyplatí.)

Barikádu pod budovou Čsl. rozhlasu prorážely tanky s rudou hvězdou a bílými pruhy, četaři-spojaři. Ne jiné. V těch bojových vozech jste ovšem sedět nemohl, protože byste nemluvil o kulometných salvách ze střech, ale viděl jen to, co já: stovky neozbrojených osob, občanů Prahy, kteří se v dešti kulek snažili obrněnce zastavit vším co měli po ruce.

Do pásů tanků létaly velké buližníkové dlažební kostky, ocelová lana, vápnem se zamazávaly průzory, prorážely zásobní barely na zádích tanků. Do toho střelba, hukot sanitek, první mrtví, výbuchy aut naložených ostrou 100 mm dělostřeleckou municí, požáry domů a další ranění a mrtví.

Jeden z těch kulhajících tanků s poškozeným pásem a proraženým barelem, který chlístal naftu na rozpálený motor, se dostal do úzkého prostoru mez sochu Sv. Václava a stromořadím na chodníku. Přiznám se, četaři-spojaři, že jsem viděl možnost zadostiučinění: stočené zapálené noviny, pár metrů od tanku a z motoru se vyvalil dým.

Chci tím říci, četaři-spojaři, že bylo asi dobře, ale určitě ne správně, že jsem ani já, ani nikdo jiný v tu dobu, ten kulomet nedrželi. Že jsme měli jen ty noviny, krumpáče a vztek. Ale alespoň to.

Váš komentář v reportáži ten fakt jen připomněl. Nemusel jste však říkat nepravdu.

Otto Černý