Házení pukavců

Nebylo málo politiků, zvláště v těch dřevních časech, kdy své názory museli osobně přednášet na veřejnosti, a kteří obdrželi nějaký ten zásah vajíčkem. Žlutá lepkavá hmota ulpívala a zatékala do všech záhybů oděvu a dost spolehlivě poslala řečníka na ústup. Vajíčkem se anonymně projevil názor těch, kteří vlastně ani názor mít nemuseli, jen se jim nelíbil názor toho, kdo zrovna mluvil. Vajíčko to vyřešilo. Emoce opadly, šaty šly do čistírny, vyteklý obsah názor nezměnil, k újmě nepřišel nikdo.

Ty doby jsou asi pryč. Politická vajíčka nikoliv. Vyvíjíme se. Nehází se anonymně, nehází se na tribuny. V čase mediálních trub máme jiné možnosti a účinnější než v těch dřevních časech: hod vajíčka si můžeme rozmyslet, dokonce takticky počkat, až se z něj stane pukavec a pak hodit. Pohříchu neanonymně, důležitý je však dosažený účel a ten víme, že světí prostředky, tak i tu svojí tvář obětujeme.

Jeden takový pukavec letěl před nějakými dny z Hradu odkud jinak létá také leccos, především na novináře. Tento pukavec letěl na Annu Šabatovou a smrděl neskutečně. Autor pukavce, prezident Zeman, odůvodnil svůj odmítavý postoj ke zvolení A. Šabatové poznámkou o nejasnosti účasti kandidátky na ombudsmana v tzv. kuřimské kauze a hozený pukavec jí měl diskvalifikovat. Nebavme se o tom, že kauza byla policejně šetřena a soud dospěl k nějakým závěrům a že A. Šabatová říká, že byla podvedena, jako ostatně i řada odborníků v této věci, bavme se ale o tom, že takový hozený pukavec smrdí a nedá se jen tak lehce vyprat, že začne žít svým vlastním životem a doprovází trefeného hodně dlouho. Vlastně ulpí snad navždy.

Smrad pukavce zasáhl i internetový portál Protiproud. V článku „Nitky neobjasněného spiknutí vedou vysoko: „Co ví Miloš Zeman o propojení pedofilní mafie s Annou Šabatovou?“, se smrad pukavce nejen transformoval do vtíravého nadpisu, (v článku se jinak popisuje bezesporu hrůzný obsah příběhu a jeho možné interpretace), ale transformoval se i do konkrétního úsudku v závěru článku, kde se A. Šabatová už stává „významnou aktérkou oné kauzy“, která „kandiduje do úřadu v němž se jako zástupkyně lidských práv podílela na hrůzyplné kauze plné bezpráví“. Konec citace i článku autora Václava Dandy, což je jinak pseudonym, nikoliv skutečné jméno. Ani Kojzar neblahé paměti by se nemusel za takové vývody stydět. (Podotýkám, že některé články Protiproudu čtu se zájmem a jedním článkem jsem dokonce přispěl.)

Plyny, jak víme, se rozpínají všemi směry, tak si ten pukavčí smrad našel cestu i na blog IDnes, kde jistý pan bloger Olšer, dříve povoláním novinář Rudého horníka, nechtěl být pozadu, a trochu toho smradu z pukavce, a jak se říká, „s křížkem po funuse“, poslal mezi další veřejnost. Ve svém blogu s nadpisem „Ombudsmankou byla zvolena dcera člena ÚV KSČ po Vysočanském sjezdu“ - opomíjíme-li (a)logiku nadpisu - nám tvrdí, že „geny se nezapřou“ a dotvrzuje to životopisem otce A. Šabatové, jakožto životem komunisty.

Pikantní na tom všem je, že seshora uvedeného vzorku pánů tolik se starající o čistotu státní správy, o morální profil žadatele, má ten první ve svém okolí na mnohem důležitějších postech osoby, o jejichž morálce a nestranních úmyslech se dá s úspěchem pochybovat, ten druhý je částí lobby, která přicmrnduje tomu prvnímu a ten třetí je klasický příklad probudivšího se „odbojáře“, který boural systém zevnitř tím, že psal pitomé články o údernících. V tom ostatně nepřestal. Ale už to není o údernících.

Nemusím se ztotožňovat s politickými názory A. Šabatové, ani existencí úřadu ombudsmana, o kterého koneckonců ani nejde, ale mám-li to celé dát do rámce charakteru naší politické scény, tak dávám přednost jí. Mám snad dát přednost bývalým absolventům marxistických kateder, sovětských diplomatických škol, bývalým aktivním zaměstnancům StB a jimi vyrobeného společenského smetí , politrukům a dalším, kteří svoji kariéru postavili na loajalitě totalitní moci, případně na aktivním členství v KSČ? Kam položíme ono pověstné měřítko? Kde je potom ona dělicí čára mezi elementární morálkou a tím dalším? Nechci nikoho za nic odsuzovat, ani posuzovat každého motivaci v soužití s totalitou. S tím ať se každý vypořádá sám. Ten pach pukavce ale svědčí o tom, že tato společnost se stále nedokáže vyrovnat sama se sebou a se svojí minulostí.

Politické názory jsou jedna věc a občanský postoj věc druhá. A tady A. Šabatová a její manžel P. Uhl patří k těm čestným, kteří si s totalitním režimem nikdy nezadali navzdory rokům kriminálu a pronásledování. A tam někde začíná to měřítko. Ať si každý sám na něm ten svůj centimetr najde. Směrem k nule.

Snad se nedožiji toho, že předmětem vážné diskuze v tomto státě bude odsouzení aktivit Charty 77 a provokací vůči Husákovskému režimu v letech 1977-89, čímž bylo Prognostickému ústavu předčasně zabráněno v dokončení a uvedení zadání do praxe s názvem: „Od perestrojky k demokratickému socialismu v období 1989-2014“.

Otto Černý