Často se pracovně ocitám v městě Vejprty. Město bylo před válkou čistě německé s 3 promilemi česky hovořícího obyvatelstva. Němci byli až na výjimky vystěhování a na jejich místo přišli přistěhovalci odevšad. Mj. bylo město vhodné pro umístění domovů pro různě postižené a .. Cikány, kteří v zapomenutém pohraničí nekazili tvář socialismu. Dnes je město polomrtvé s téměř žádnou možností zaměstnání a tak problém s nepřizpůsobivými je chronický.
O mentalitě romské menšiny se hodně psalo, ale není nadto vidět vše na vlastní oči.
Po jedné z příhraničních ulic, která je lemovaná většinou prázdnými a rozpadajícími se továrními budovami, pomalu procházel asi 30tiletý cikán s dvoukolákem a trochou šrotu a malým, asi 5tiletým děckem. Oba dva byli slušně a čistě oblečení. Chlapec poskakoval kolem otce, prohlížel si tovární objekty, cosi říkal a živě gestikuloval. Občas zapíchl prstem do vzduchu směrem k objektům a ve tváři se mu zračilo napětí: „Tady, tati, tady?“ Otec zmírnil krok, podíval se tím směrem a pak odmítavě vrtěl hlavou a cosi krátce řekl. Počínání hocha bylo až roztomilé, jak poskakoval a snažil se upoutat otcovu pozornost a snažil se o pochvalu. Docházeli zhruba na moji úroveň, když mě otec spatřil. Přestal hocha vnímat, díval se dopředu na cestu a rukou se snažil mírnit jeho náruživá gesta. Zaslechl jsem jeho žvatlání: „tady, tati, železo, tati!“ Otec se tvářil, že slova nepatří jemu a ostře mu cosi řekl. Asi, že před gadžou se krást nesmí.
Napadlo mne tehdy, že by stát mohl ušetřit, když by za peníze na sociální výpomoc nakoupil staré železo a v kupkách je rozsel podél cest. Nepřizpůsobiví by byli zaměstnáni, úředníků by ubylo a o nové generace by bylo postaráno.
