Život s Ďáblem - 1. část

     V první chvíli jsem ji na té verandě vůbec nezahlédla. Právě jsem se chystala zazvonit, když jsem koutkem oka zahlédla nepatrný pohyb, který upoutal mou pozornost. Seděla tam schoulená do klubíčka, v bílém tričku, které splývalo s čerstvě natřeným bílým dřevem, a nekontrolovaně se třásla. Vylekaně jsem k ní přiběhla a oslovila ji:      "Hanko, co se ti proboha stalo?"

     Pomalu zvedla hlavu, a já uviděla její velké oči plné strachu a zoufalství, neuvěřitelně kontrastující s jejím křídově bílým obličejem a bledými rty. Měla jsem dojem, že cítím zvratky. Když promluvila, její hlas byl tichý a chraptivý, musela jsem se k ní naklonit, abych jí vůbec rozuměla.
     "Já nevím, co mám dělat, já fakt nevím..."
     A v tu chvíli jsem to uviděla. Na straně pravé tváře, jen několik centimetrů od jejího oka, měla sice malou, ale ošklivě tmavou a  vystouplou podlitinu. Dopravní nehoda - postrach všech ilegálů, blesklo mi hlavou, a okamžitě jsem obrátila svůj pohled na příjezdovou cestu, kde parkoval její postarší Chevrolet. Auto se ale zdálo být neporušené, bez viditelného škrábnutí.
     "Musíš mi říct, co se stalo, abych ti mohla pomoci," naléhala jsem na ni.
     Zarazila se, ještě jednou si mě změřila tím ztrápeným pohledem, zhluboka se nadechla a podívala se někam za mně:
     "Promiň, vlastně nic." A najednou začala překotně vysvětlovat:
     "Víš, spadla jsem v kuchyni, já blbec, uklouzla mi židle a praštila jsem se o roh skříňky. Bolí to jako čert, a zaplatit vyšetření nemůžu, nemám pojištění..."
     Nemusela jsem být žádný psycholog, abych hned poznala, že lže. Ne o pojištění, to mi bylo naprosto jasné, ale celé její chování jednoznačně nasvědčovalo tomu, že tato verze jejího úrazu má od pravdy hodně daleko. Navíc její tváře polila slabá červeň a očí jí těkaly z místa na místo, jakoby hledala cestu ven. To mi ještě chybělo, pomyslela jsem sobecky - bylo časné ráno, přede mnou celý den práce, večer škola a děti, měla jsem svých starostí až nad hlavu, nemohla jsem zabíjet čas posloucháním jejich báchorek...
     "Kde je Jarda?" Stavila jsem se vlastně za ním, jeden z mých zákazníků potřeboval udělat drobné opravy okolo baráku, hned jsem si na Jardu vzpomněla - šikovný, pracovitý a sympatický Čech, který si kromě nočního úklidu v obchoďáku rád občas přivydělal. Věděla jsem, že se tu jako nelegální rodina se třemi malými dětmi mají co otáčet.
     "Odjel něco vyřídit, vrátí se až odpoledne, ale já mu vyřídím, ať ti zavolá," začala se pomalu zvedat, a hned se zapotácela.
     "To je dobrý, jsem jen ospalá, vždyť víš, že dělám v noci," rychle to zamlouvala a opět zbledla.
     V tom okamžiku jsem pochopila, že dnes do práce nedorazím. Vyndala jsem z kabelky telefon a rychle se omluvila. Naštěstí jsem měla velmi tolerantního zaměstnavatele, na nic se nevyptával, jen se ujistil, že plánuji přijít druhý den.
     Pomohla jsem pobledlé Hance posbírat kabelku a bundu, a odvedla ji do auta. Děti již byly naštěstí ve škole a školce, takže mi nic nebránilo ji zavést na kliniku. Po vyšetření a rentgenu mi lékař potvrdil mé podezření - Hanka měla slabý otřes mozku a naštípnutou lícní kost. Vzhledem k tomu, že byla oficiálně bez příjmu, návštěvu kliniky naštěstí platit nemusela. Odvezla jsem ji k sobě domů, uložila na gauč a konečně se dozvěděla pravdu, ze které mi ještě dnes běhá mráz po zádech. Seznámila jsem se totiž, jaký je život s Ďáblem - domácím násilím...
     Naivní, osmnáctiletá čerstvá maturantka byla pro o deset let staršího vedoucího oddělení snadnou kořistí. Čerstvě rozvedený, bezdětný a šaramantní mladý muž ji zahrnoval pozorností i květinami téměř od prvního dne. Když přišla ráno do práce, měla na stole prostřenou snídani, pro svačinu jí běhal do kantýny, doprovázel ji na obědy, galantně jí podržel dveře, pomohl vybrat a odnést oběd ke stolu, odsunul židli, a to vše se zářivým úsměvem a oddaným pohledem psíka, který zbožňuje svého pána. Některé nezadané kolegyně Hance nepokrytě záviděly, některé ji toto obletování přály, ale všechny se shodly na jednom: Jarda je úžasná partie a zaslouží si konečně trochu štěstí, vždyť si tolik užil se svou první ženou.
     Na první schůzce se Hance svěřil s rozpadem svého manželství. Z jeho ženy se postupně vyklubala těžká alkoholička, kterou musel po pár letech manželství opustit. Ani léčení jí nepomohlo, děti Jardovi také dát nemohla. Zdál se být trochu roztrpčený, a v Hance se zákonitě probudily ochranitelské a téměř mateřské pudy - vždyť ten Jarda toho v životě již tolik zkusil... Navíc ten rozdíl mezi dospělým, zajímavým mužem a  pubertálními výrostky, se kterými se dosud setkávala, byl přímo propastný. A tak se Hanka hluboce zamilovala.
    Otěhotněla po pár měsících, a překvapení rodiče rychle strojili svatbu. Jarda jen zářil, a překvapil Hanku zprávou, že si našel místo s bytem v jiném kraji. Nechtěl žít ve městě, které by mu připomínalo minulost, a také si přál být dále od rodičů, aby prý jejich vztah nic nenarušovalo. Hance se moc daleko od domova nechtělo, ale Jardovu přemlouvání rychle podlehla, vždyť dělal vše, co jí na očích viděl...
     První dny v novém domově proběhly klidně. Jarda Hance jakoby žertem ukazoval, jak má rád srovnané prádlo nebo jí předváděl, jak se koberec luxuje čtvereček po čtverečku. Hanka se pobaveně smála jen do té doby, než poprvé vyházel oblečení ze skříně..
"Něco jsem tam hledal, a bylo to takové neurovnané, tak jsem ti tu skříň pomohl vyklidit," oznámil jí s úsměvem a dodal, že šikovná holka jako ona si s tím jistě rychle poradí. Za několik dní následovala druhá skříň, skříňky v kuchyni, knížky v obýváku. Umyté nádobí postříkal olejem, před odchodem do práce vysypal mouku na koberec se slovy - abys nezapomněla vyluxovat, miláčku...
     Facku dostala až po dvou měsících, neboť se svůdně usmála na souseda. Nikdy se jí neomluvil, vždy jen vysvětlil, že má zničené nervy z prvního manželství a odešel do hospody. Druhý den jí přinesl květiny a čokoládu, a opět se choval jako vzorný manžel, třeba měsíc. Pak jí vysvětlil, že je moc krásná, a svým make-upem dráždí okolní muže, neměla by ho používat. Chabě se bránila, ale make up stejně skončil koši. Vlastní peníze na koupi nového neměla. Později potkala hezkou a upravenou sousedku, která se na ni útrpně usmála a utrousila: "Jo, těhotná ženská si chudák nepřipadá ani jako člověk, tak o sebe přestane i dbát..." Slzy ji vyhrkly do očí, strašně se styděla.
     Druhý den Jarda přivedl na návštěvu kamaráda z práce, Honzu. Honza byl milý a zábavný společník, popíjeli s Jardou víno, hráli karty ve třech, Hanka se už tak dlouho nebavila. I Jarda byl velmi společenský a veselý, prostě pohodové posezení, které nezažila už několik měsíců. Ještě když Jarda zavíral za Honzou dveře, Hanka se vesela smála a doufala, že je Honza navštíví častěji. Vtom se Jarda otočil a udeřil ji přímo přes pusu. Ucítila na jazyku krev, a zvedla se v ní vlna spravedlivého hněvu. Prudce ho odstrčila, a snažila se dostat ke dveřím. Popadl ji ale za vlasy a táhl ji do ložnice až k posteli. Tam ji znásilnil. Ještě dlouho do noci ji v uších zněla jeho slova: "Kurvu ze sebe dělat nebudeš, slyšíš? Jsi moje žena.." Nikdy nepochopila, co ten večer provedla, ale Honza ani žádný jiný kamarád je už nikdy nenavštívil....
     Onu noc se Hanka poprvé rozhodla od Jardy odejít.

Pokračování příště